Informace, vzdělávání se a zábava | Hraničářův učeň

John Flanagan

HRANIČÁŘTV

UČEŇ

KNIHA ČTVRTÁ

NOSITELÉ DUBOVÉHO LISTU

Leonii

za stálou důvěru

Jedna

Z hlubokého, klidného spánku probudilo Willa jednotvárné

ťukání.

Ani přesně nevěděl, kdy si toho zvuku všiml. Vklouzl

nenápadně do jeho spící mysli, rostl a sílil, aţ si ho Will začal

uvědomovat a zjistil, ţe je vzhtru a uvaţuje, co to mtţe být.

Ťuk-ťuk-ťuk-ťuk…

Pořád to tu bylo, ale teď, kdyţ uţ byl vzhtru a vnímal i jiné

zvuky v chatě, to neznělo tak hlasitě.

V rohu, za malou zástěnou z pytloviny zajištující trochu

soukromí, pravidelně oddychovala Evanlyn. Ťukání ji zřejmě

nevzbudilo. Od ohniště na druhém konci místnosti se ozývalo

slabé praskání, a kdyţ se Will probral úplně, vnímal i jemné

syčení.

Tuk-ťuk-ťuk……

Zvuk zřejmě přicházel odněkud zblízka. Posadil se na

hrubém ltţku vyrobeném z prken a plátna, protáhl se a zazíval.

Zatřepal hlavou, aby si ji pročistil, a zvuk nakrátko zeslábl. Pak

se znovu vrátil a Will pochopil, ţe jeho zdroj je někde za

oknem. Olejovaným plátnem okna prosvítalo kalné světlo

blíţícího se rozbřesku, ale vidět přes něj skoro nebylo. Will si

na ltţku klekl, nadzvedl rám a vystrčil hlavu ven, aby se

pořádně podíval na verandu před vchodem do chaty.

Dovnitř vlétl závan studeného vzduchu a projel místností.

Zástěna z pytloviny se zavlnila, Evanlyn se zavrtěla, v ohništi

zapraskalo a z ţhavého popela vykoukl ţlutý plamínek.

Venku mezi stromy nějaký pták zpěvem vítal nový den a

ťukání opět zesláblo.

Pak na to Will přišel. Byla to voda. Ukapávala ze špičky

dlouhého rampouchu visícího z vchodové stříšky a dopadala na

obrácené dno škopku, který zapomněli uklidit.

Ťuk-ťuk-ťuk… ťuk-ťuk-ťuk.

Will svraštil obočí. Věděl, ţe to znamená něco dtleţitého,

ale mysl dosud omámená spánkem nedokázala určit co. Zvedl

se, znovu se protáhl a trochu roztřesený chladem zamířil ke

dveřím.

S nadějí, ţe nevzbudí Evanlyn, zvedl závoru a pomalu

otevíral dveře. Přizvedával je, aby se na koţených pantech

neprověsily a nezadrhly o podlahu.

Zavřel za sebou a vyšel na otevřenou dřevěnou verandu.

Hrubá prkna hrozně studila do chodidel. Přešel k místu, kde

voda neúnavně odkapávala do škopku, a cestou zjistil, ţe kape i

z dalších rampoucht kolem verandy. Předtím si toho nevšiml.

Věděl jistě, ţe to tak nebylo.

Přejel pohledem ke stromtm, jimiţ se začínaly prodírat

první sluneční paprsky.

Z lesa bylo slyšet, jak tlusté vrstvy sněhu sjíţdějí z větví

borovic, na nichţ leţely řadu měsíct, a s pleskavým ţucháním

se vrší pod stromy.

A právě tehdy pochopil význam neutuchajícího ťukání,

které ho probudilo.

Slyšel, ţe dveře chaty zaskřípaly, a otočil se. Spatřil

Evanlyn. Vlasy měla rozcuchané a byla zabalená v dece, aby se

chránila před chladem.

„Co je?“ zeptala se. „Stalo se něco?“

Chvilku zaváhal, očima sjel k zvětšující se kaluţi vody

vedle škopku.

„Obleva,“ řekl nakonec.

* * *

Po skrovné snídani seděli

na verandě, kam dopadaly

paprsky ranního slunce. Ani jednomu se nechtělo rozebírat, co

znamená Willtv ranní objev, i kdyţ mezitím si všimli dalších

neklamných známek oblevy.

Na několika místech kolem chaty se ve sněhu objevily

drobné ostrtvky mokré nahnědlé trávy a hluk padajícího

mokrého sněhu z větví stromt se ozýval stále častěji.

Na zemi i na stromech pochopitelně pořád leţela silná

vrstva sněhu. Ale obleva podle všeho uţ začala a bude

nezadrţitelně pokračovat.

„Nejspíš budeme muset uvaţovat o odchodu,“ řekl nakonec

Will a vyjádřil to, nač oba mysleli.

„Ještě nemáš dost sil,“ namítla Evanlyn. Neuplynuly ani

celé tři týdny od doby, kdy se Willova mysl zbavila otupujících

účinkt hřejivé trávy, kterou dostával v Ragnakově sídle, kdyţ

pracoval jako otrok na

dvoře. Neţ uprchli, byl zesláblý

úmornou dřinou a nedostatkem jídla. Skromná strava, kterou

měli v chatě, stačila na udrţení při ţivotě, ale ne k obnovení

síly a odolnosti. Ţivili se moukou a prosem, které našli v chatě

spolu s malou zásobou zeleniny, a tuhým masem drobné zvěře,

kterou se jim podařilo chytit do nastraţených ok.

Bylo toho pomalu a zvířata, která ulovili, byla sama

vyhublá, takţe se moc nenasytili.

Will pokrčil rameny. „Já to zvládnu,“ řekl prostě. „Budu

muset.“

A právě to bylo nejdtleţitější. Oba věděli, ţe jakmile roztaje

sníh v horských prtsmycích, lovci se opět začnou pohybovat

po okolí. Jednoho uţ Evanlyn zahlédla – tajemného jezdce v

lese, toho dne, kdy se Willovi opět vrátil jasný rozum. Od té

doby po něm naštěstí nebylo ani stopy. Ale bylo to varování.

Mohou se objevit další, a dřív neţ k tomu dojde, musí Will s

Evanlynn přejít přes hory do Teutlandu.

Evanlyn zamyšleně potřásla hlavou. Napřed mlčela. Pak

pochopila, ţe Will má pravdu. Neţ sníh roztaje, musejí odejít,

ať uţ si ona myslela, ţe Will má na cestu dost sil, nebo ne.

„V kaţdém případě,“ řekla nakonec, „nám ještě pár týdnt

zbývá. Obleva teprve začala a kdo ví? Zima se mtţe vrátit.“

Moţné to je, myslela si. Třebas nepravděpodobné, ale

moţné určitě. Will kývl na souhlas.

„Vţdycky je to tak,“ řekl.

Znovu na ně padlo tíţivé mlčení. Evanlyn se náhle zvedla,

oprášila se a prohlásila: „Jdu prohlídnout oka.“ Kdyţ se Will

začal zvedat, ţe ji doprovodí, zadrţela ho.

„Ty ztstaň tady,“ řekla mírně. „Odteďka budeš muset šetřit

síly, jak jen to ptjde.“

Will zaváhal a potom kývl. Uznal, ţe má pravdu.

Vzala konopný pytel, do kterého dávali úlovek, a přehodila

ho přes rameno. Pak se na Willa usmála a zamířila do lesa.

Will začal sklesle sklízet dřevěné misky po snídani. Měl

pocit, ţe není k ničemu.

Hodím se jenom k mytí nádobí,

pomyslel si trpce.

V prtběhu posledních tří týdnt museli oka na chytání zvěře,

která Will vyrobil, pokládat dál a dál od chaty. Jelikoţ v nich

občas nějaké malé zvíře – králík, veverka nebo tu a tam sněţný

zajíc – uvízlo, ostatní zvířata začala být opatrnější. Proto byli

nuceni kaţdých pár dní přemístit oka jinam – pokaţdé ještě kus

dál od chaty.

Evanlyn odhadovala, ţe k prvnímu oku má před sebou

dobrých čtyřicet minut chtze do kopce po úzké stezce.

Samozřejmě ţe kdyby mohla jít přímo, cesta by byla podstatně

kratší. Ale stezka se klikatila a stáčela mezi stromy, coţ

vzdálenost, kterou musela urazit, zdvojnásobovalo.

Kdyţ bylo jasné, ţe jde o oblevu, vnímala její známky všude

kolem sebe. Sníh uţ pod nohama nevrzal, byl těţký a mokrý.

Nohy se do tajícího sněhu bořily a koţené boty nasákly vodou.

Vzpomněla si, ţe kdyţ tudy šla naposled, ulpíval jí sníh na

botách jen jako jemný bílý poprašek.

Všímala si i oţivení v přírodě okolo sebe. Mezi stromy

poletovalo mnohem více ptákt neţ kdy předtím a králík,

kterého na stezce vyplašila, rychle cupital zpátky do úkrytu pod

zasněţeným ostruţinovým keřem.

Pomyslela si, ţe takhle se alespoň zvyšují vyhlídky, ţe v

osidlech najde něco kloudného.

Uviděla nenápadnou značku, kterou do ktry jedné borovice

vyryl Will, a uhnula ze stezky k prvnímu z nastraţených ok.

Vzpomněla si, jak byla šťastná, ţe se Will vyléčil ze závislosti

na hřejivé trávě. Evanlyniny schopnosti přeţít v divočině

nebyly nijak valné a Will se ve vyrábění a kladení ok dokonale

vyznal, coţ jim zajišťovalo přísun potravy. Prý se to naučil

během výcviku u Halta.

Vzpomněla si, ţe kdyţ vyslovil jméno svého hraničářského

mistra, trochu se mu zamţily oči a zachvěl hlas. Nebylo to

poprvé, kdy na ně na oba dolehlo, jak daleko, jak nekonečně

daleko jsou od domova.

Evanlyn byla promočená čím dál víc, ale kdyţ se protáhla

zasněţenými křovisky, zaplavila ji vlna radosti. V prvním oku

uvízl pták, velký asi jako menší slepice. Neopatrně prostrčil

hlavu drátěným okem a chytil se do něj. Pár takových

uţ

předtím chytili a jejich maso bylo velmi chutné. Evanlyn se

smutně usmála, kdyţ si uvědomila, jak by v minulosti

protestovala proti tak krutému zptsobu zabíjení zvířat. Teď

zaţívala jen pocit uspokojení, kdyţ věděla, ţe dnes budou mít

co jíst.

Je zvláštní, jak prázdný ţaludek dokáţe změnit pohled na

svět, napadlo ji, kdyţ vytahovala ptačí hrdlo z oka a strkala

úlovek do pytle. Znovu oko nalíčila a nasypala kolem trochu

zrní. Pak si stoupla a nespokojeně se zamračila, kdyţ zjistila,

ţe má na kolenou dva velké fleky od mokrého sněhu.

Ještě dřív, neţ zaslechla šramot, vycítila, ţe mezi stromy za

jejími zády se něco hýbe. Chtěla se otočit.

Neţ se však stačila pohnout, ucítila na krku ţelezný stisk, a

kdyţ vyděšeně zalapala po dechu, přikryla jí pusu i nos ruka v

koţešinové rukavici odporně páchnoucí kouřem, potem a

špínou a spermatem a umlčela její volání o pomoc.

Dvě

Z lesa vyjeli na louku dva jezdci.

V teutlandském podhtří byl nástup jara patrnější neţ ve

vysokých horách zvedajících se za ním. Tráva na louce se

zelenala a ostrtvky sněhu se vyskytovaly jen ojediněle, v

místech, která po větší část dne ztstávala ve stínu.

Náhodného pozorovatele by asi zaujal pohled na koně

následující za oběma jezdci. Z dálky by dokonce bylo moţné

oba muţe mylně pokládat za obchodníky, kteří chtějí vyuţít

první příleţitost k přechodu přes prtsmyky do Skandie a

vydělat na vysokých cenách, které byli kupci ochotni zaplatit

za první jarní zboţí.

Při bliţším zkoumání by se však ukázalo, ţe muţi nejsou

obchodníci, ale ozbrojení bojovníci.

Menší z nich, vousáč oblečený ve zvláštní šedě a zeleně

skvrnité pláštěnce, která jako by se měnila před očima, měl

přes ramena zavěšený dlouhý luk a na rozsoše sedla toulec se

šípy.

Jeho společník byl větší a mladší. Na sobě měl obyčejný

hnědý plášť, ale paprsky prvního jarního sluníčka se u krku a

na paţích odráţely od krouţkové zbroje a zpod pláště po straně

vykukovala pochva dlouhého meče. Celek doplňoval malý

okrouhlý štít zavěšený na zádech a zdobený hrubě načrtnutým

obrázkem dubového listu.

Tak jako se lišil vzhled obou muţt, lišili se i jejich koně.

Mladík seděl na velkém hnědákovi, který měl dlouhé nohy a

mohutný zadek i plece a byl ztělesněním správného bojového

koně. Na vodicím provazu klusal za ním další bojový ktň, v

tomto případě černý. Ktň druhého muţe byl mnohem menší,

huňatý, se soudkovitým tělem, vlastně spíš pony. Byl však

statný a bylo vidět, ţe je vytrvalý. Za ním klusal další takový

koník s lehkým nákladem věcí potřebných k táboření a na

cesty. Nepotřeboval ţádnou vodicí uzdu; poslušně a ochotně

následoval za jezdcem.

Horác natahoval krk a prohlíţel si vysoké vrcholky, které se

před nimi vypínaly. Mhouřil oči, protoţe od sněhu, který

nahoře v horách dosud hojně leţel, se jiskřivě odráţely

sluneční paprsky.

„Mám tomu rozumět tak,

ţe pojedeme tamhle přes to?“

zeptal se.

Halt na něj úkosem pohlédl, s nepatrným náznakem úsměvu.

Horác, zaujatý zkoumáním horského hřbetu v popředí, to však

nepostřehl.

„Ne přes,“ opravil ho hraničář. „Skrz.“

Horác zamyšleně svraštil čelo. „Je tam nějaký tunel?“

„Prtsmyk,“ upřesnil Halt. „Úzká soutěska, která se klikatí v

niţší části hor a dovede nás aţ do Skandie.“

Horác chvíli poznatek zpracovával. Pak si Halt všiml, jak se

mu zvedají ramena a nadechuje se. Věděl, ţe ten pohyb věští

další otázku. Zavřel oči a zavzpomínal na dobu, kdy byl sám a

ţivot se neskládal z nekonečné řady otázek. Zdála se tak

vzdálená.

Pak si přiznal, ţe mu věci tak, jak jsou teď, kupodivu

vyhovují. Nejspíš se však při čekání na další otázku bezděčně

nezatvářil dostatečně přívětivě, protoţe zjistil, ţe Horác pevně

a odhodlaně semkl rty. Zřejmě něco vycítil a rozhodl se, ţe

nebude Halta obtěţovat dalším vyptáváním. Tedy prozatím.

Jenţe to Haltovi nedělalo dobře. Protoţe teď, kdyţ otázka

nebyla poloţena, by ho moc zajímalo, čeho by se

týkala.

Najednou měl pocit, ţe dnešnímu dopoledni něco chybí. Chtěl

ten pocit zahnat, ale nedařilo se mu to. Podle všeho Horác pro

jednou přemohl svoji téměř nezdolnou potřebu okamţitě

vyslovit otázku, která ho napadla.

Halt pár minut vyčkával, ale neozývalo se nic kromě cinkání

postrojt a vrzání ktţe sedel. Nakonec to bývalý hraničář uţ

déle nevydrţel.

„Co?“

Otázka z něj vylétla poněkud prudčeji, neţ zamýšlel.

Horáctv hnědák se vylekal a odtančil pár krokt stranou.

Horác se snaţil koně uklidnit a zvládnout. Dotčeně pohlédl

na svého společníka a vtdce.

„Co?“ zeptal se Halta. Menší muţ podráţděně máchl rukou.

„To bych právě rád věděl,“ rozhorlil se. „Co?“

Horác na něj zkoumavě pohlédl. Jeho pohled aţ příliš

nápadně připomínal výraz, s nímţ sledujeme někoho, kdo se

právě pomátl. Haltovu rozbouřenou náladu to ovšem nijak

nevylepšilo.

„Co?“ nechápal uţ naprosto zmatený Horác.

„A přestaň s tím!“ durdil se Halt. „Neopakuj pořád moje

slova! Ptám se tě, ‚co‘, tak mi neodpovídej ‚co‘, rozumíš?“

Horác poslední otázku

krátce zváţil a potom svým

odzbrojujícím zptsobem odvětil: „Ne.“

Halt se zhluboka nadechl a obočí se mu stáhlo do ostrého

véčka, pod nímţ oči jiskřily zlostí. Neţ však stačil něco říct,

Horác ho předešel.

„Na co se mě ptáte tím ‚co‘?“ zeptal se, a aby byla otázka

jasnější, ještě dodal: „Nebo jinak řečeno, proč se mě ptáte

‚co‘?“

Halt nijak neskrýval, ţe se nutí do klidu, a velice zřetelně

pronesl: „Chtěl ses mě na něco zeptat.“

Horác se zamračil. „Ano?“

Halt kývl. „Viděl jsem, jak se nadechuješ, aby ses zeptal.“

„Aha,“ řekl Horác. „A na co?“

Halt na pár vteřin oněměl. Otevřel ústa, zase je zavřel,

potom konečně našel sílu promluvit.

„Na to jsem se tě právě ptal,“ připomněl. „Kdyţ jsem řekl

‚co‘, ptal jsem se tě, na co se mě chceš zeptat.“

„Já se vás nechtěl zeptat ‚co‘,“ bránil se Horác a Halt po

něm podezíravě loupl očima. Napadlo ho, ţe Horác si z něj

moţná drze utahuje, ţe se mu v duchu posmívá. Pak by mu

Halt musel vysvětlit, ţe tohle by si neměl dovolovat někdo, kdo

je teprve učeň. Hraničáři nejsou lidé, kteří posměch přijímají

shovívavě. Upřeně se zadíval na chlapcovu bezelstnou tvář a

upřímné modré oči a usoudil, ţe ho podezírá neprávem.

„Takţe jestli ještě jednou mtţu pouţít to slovo, na co ses

mě tedy chtěl zeptat?“

Horác se znovu nadechl a pak zrozpačitěl. „Uţ nevím,“

odpověděl. „O čem jsme to mluvili?“

„Na tom nesejde,“ zamumlal Halt a pobídl Abelarda do

krátkého cvalu, aby svého společníka předjel.

Dál si něco rozčileně bručel pod vousy a Horácovi se

podařilo zaslechnout pár vět, mezi nimi „popletení učňové, co

si nedokáţou zapamatovat ani to, co před chvílí sami řekli“.

Pochopil, ţe předchozí dohadování Halta rozladilo. Svraštil

čelo a pokoušel se v myšlenkách vrátit zpět k bodu, kdy se

chystal poloţit otázku. Měl pocit, ţe ji ztstal Haltovi nějak

dluţen – coţ bylo divné, protoţe vţdycky, kdyţ se Horác na

něco zeptal, Halt zavzdychal a obrátil oči v sloup.

Tenhle hraničář je divný patron, pomyslel si. A jak to bývá,

ve chvíli, kdy se přestal pokoušet vzpomenout si na tu otázku,

ona se najednou přihlásila sama.

Tentokrát ji vyhrkl hned, aby ji nezapomněl nebo mu to

něco nepřekazilo.

„Je tam hodně prtsmykt?“ křikl na Halta.

Hraničář se v sedle otočil a pohlédl na Horáce. „Co?“ zeptal

se.

Horác se prozíravě rozhodl přejít skutečnost, ţe tímto

slovem se opět dostávají na horkou ptdu. Ukázal rukou

směrem k horám, které se před nimi hrozivě tyčily.

„V těch horách. Vede do Skandie hodně prtsmyku?“

Halt na chvíli zadrţel Abelarda, aby je hnědák dohonil, a

pak pokračoval dál.

„Tři nebo čtyři,“ řekl.

„A Skandijci je nehlídají?“ zeptal se Horác. Zdálo se mu

logické, ţe by měli.

„Jistěţe hlídají,“ odpověděl Halt. „Hory jsou jejich

nejdtleţitější ochranou.“

„A máte plán, jak se přes ně dostaneme?“

Hraničář zaváhal. Tahle otázka mu leţela v hlavě od té

doby, co vyjeli z hradu Montsombre. Kdyby byl sám, nebyl by

pro něj ţádný problém někudy nepozorovaně proklouznout. S

Horácem jedoucím na velkém, bujném bojovém oři to bylo

trochu sloţitější. Několik nápadt měl, ale zatím se pro ţádný

nerozhodl.

„Já něco vymyslím,“ slíbil a Horác moudře pokýval hlavou,

uklidněný pomyšlením, ţe Halt určitě na něco přijde. Horác byl

přesvědčen, ţe právě tohle umí hraničáři nejlíp a ţe to nejlepší,

co mtţe udělat bojovnický učeň, je nechat hraničáře přemýšlet

a sám se postarat, aby cestou uštědřil výprask kaţdému, kdo si

to zaslouţí. Pevně se usadil v sedle, spokojený se svým

údělem.

Haltovi se ulevilo. Teď uţ věděl, na co se chtěl Horác

předtím zeptat.

Pak se pochybnost vrátila s dvojnásobnou silou. Co kdyţ

tohle byla jiná otázka a ta ptvodní ztstávala pořád neznámá?

Nemohl tu nejistotu snést.

„Tak na tohle ses chtěl zeptat, je to tak?“

Horác na něj trochu překvapeně pohlédl. „C…?“ začal, ale

pak se opravil a vyjádřil se mnohem přijatelněji. „Totiţ,

promiňte, nerozuměl jsem.“

Halt rozpačitě

pokrčil rameny. „Ta otázka

–

ohledně

prtsmykt. To byla ta, kterou jsi chtěl poloţit předtím?“ Ptal se

tónem člověka, který zná odpověď, ale jen se chce ujistit.

„Myslím, ţe ano,“ zadumaně odvětil Horác. „Já uţ ani

nevím… Trochu jste mě zmátl,“ uzavřel nepřesvědčivě.

A kdyţ tentokrát Halt vyrazil vpřed, byl si Horác jistý, ţe

zaslechl několik slov, která se prostě nedala opakovat.

Tři

Erak Hvězdec, kapitán vlčí lodi a jeden z hlavních

skandijských válečných jarlt, se ubíral Ragnakovým

sídlem k Velké dvoraně. Ve tváři se mu zračily chmury.

Období nájezdt začne co nevidět a on měl spoustu práce. Loď

potřebovala opravit a nově vybavit. A nejvíc ze všeho bylo

zapotřebí doladit poslední drobnosti a to se dá jen při pár dnech

strávených na moři.

Předvolání k Ragnakovi nevěstilo nic dobrého pro jeho

plány. Hlavně proto, ţe mu ho vyřizoval Borsa, oberjarltv

hilfmann čili nejvyšší správce. Jakmile byl v něčem namočen i

Borsa, zpravidla to znamenalo, ţe Ragnak chtěl Erakovi svěřit

nějaký menší úkol. Nebo spíš větší,

pomyslel si s hořkým

úsměvem kapitán vlčí lodi.

Bylo uţ dávno po snídani, takţe kdyţ dorazil, v síni se

pohybovalo jen pár sluht, kteří uklízeli. Na druhém konci, u

hrubého stolu z borového dřeva vpravo od Ragnakova stolce –

coţ bylo veliké křeslo z borovice, slouţící skandijskému vládci

jako trtn –, seděli Ragnak a Borsa s hlavami sehnutými nad

hromádkou pergamenových svitkt. Erak svitky poznal. Byly to

soupisy daní z rtzných měst a oblastí z celé Skandie. Ragnak

byl jimi posedlý. A co se Borsy týkalo, daně byly to jediné, pro

co ţil. Dýchal jen pro ně, spal s nimi, zdálo se mu o nich a běda

kaţdému jarlovi, který by si zkusil Ragnakovi odevzdat méně

nebo nárokovat nějakou slevu, která by neobstála při Borsově

pečlivém zkoumání.

Erak si dal dvě a dvě dohromady a tiše si povzdychl.

Nejpravděpodobnější závěr, k němuţ mohl dospět na základě

předvolání a haldy daňových hlášení na stole, byl ten, ţe ho

nejspíš zase pošlou vybírat daně.

Vybírání daní Eraka nijak zvlášť netěšilo. Byl nájezdník a

mořský vlk, pirát a bojovník. Tím pádem stál spíše na straně

dluţníkt, neţ na straně oberjarla a jeho horlivého hilfmanna. V

předchozích případech, kdy Eraka poslali vybrat opoţděné

platby nebo nedoplatky, byl bohuţel aţ příliš úspěšný. Kdykoli

se nyní objevila sebemenší pochybnost o částce, kterou dluţil

na daních některý kraj či osada, Borsa okamţitě usoudil, ţe

problém vyřeší Erak.

A co bylo ještě horší, Borsa i Ragnak velice oceňovali také

Eraktv přístup k této práci a zptsob provádění. Takovéhle

úkoly Eraka nebavily, povaţoval je za otravné a pod svoji

úroveň, takţe si dal záleţet, aby mu zabraly co nejméně času.

Okolkování, hádky, přepočítávání dluţných částek,

prověřování a schvalování odpočtt, to nebylo nic pro něj. Erak

volil přímočarý postup a ten spočíval v tom, ţe

dotyčnou

prověřovanou osobu popadl, přiloţil jí pod bradu širokou

oboustrannou sekeru a vyhroţoval ublíţením na zdraví, pokud

nebudou všechny daně do poslední okamţitě zaplaceny.

Erak byl bojovník proslavený po celé Skandii. Vlastně mu

vadilo, ţe ho nikdo nikdy nevyzval, aby svou hrozbu splnil.

Všichni buřiči, které navštívil, pokaţdé bez nejmenšího odporu

či zaváhání vyklopili patřičnou sumu, a často i s malým

přídavkem, který vtbec nebyl předmětem ptvodního sporu.

Kdyţ Erak procházel mezi lavicemi, oba muţi za stolem

vzhlédli. Velká dvorana se pouţívala k mnoha účeltm. Ragnak

a jeho nejbliţší přívrţenci v ní stolovali. Byla i místem, kde se

v prtběhu roku konaly všechny hostiny a slavnostní

shromáţdění. A malý otevřený přístěnek, kde Ragnak s Borsou

právě

pročítali daňové soupisy, byl zároveň i oberjarlovou

úřadovnou. Do dvorany měli kdykoli volný přístup všichni

členové uţší i širší rady jarlt, takţe tu Ragnak neměl ţádné

zvláštní soukromí. Ale on stejně nepatřil k těm, kdo ho

potřebovali. Vládl otevřeně a

svá státnická rozhodnutí

oznamoval veřejně.

„Á, Eraku, uţ jsi tady,“ prohodil Borsa a Eraka napadlo,

nikoli poprvé, ţe hilfmann má ve zvyku mluvit o věcech, které

jsou jasné jako facka.

„O koho jde tentokrát?“ zeptal se odevzdaně. Věděl, ţe

nemá smysl pokoušet se jim pověření rozmlouvat, takţe ho

mohl rovnou přijmout. Kdyţ bude mít štěstí, bude to některé z

malých měst dole na pobřeţí, a tak bude mít přinejmenším

příleţitost zároveň prověřit posádku i vlčí loď.

„Ostkrag,“ oznámil oberjarl a Erakovy naděje, ţe z úkolu

vzejde alespoň něco uţitečného, klesly k nule. Ostkrag leţel

daleko ve vnitrozemí směrem na východ. Byla to malá osada

za horským pásmem, jeţ tvořilo zubatý hřbet Skandie, a cesta k

ní vedla pouze přes hory nebo některým z ptl tuctu klikatých

prtsmyku vinoucích se mezi nimi.

V nejlepším případě to znamenalo nepohodlné cestování na

koni tam i zpátky, coţ byl pro Eraka odporný zptsob přepravy.

Při pomyšlení na pohoří vypínající se nad Hallasholmem mu

hlavou bleskla vzpomínka na dva araluenské otroky, jimţ před

několika měsíci pomohl k útěku. Zajímalo ho, co se s nimi

stalo, jestli se jim povedlo dostat se do lovecké chaty v horách

a jestli přeţili poslední zimní měsíce. Uvědomil si, ţe Borsa i

Ragnak čekají, co řekne.

„Ostkrag?“ opáčil. Ragnak netrpělivě kývl hlavou.

„Jejich čtvrtletní splátka se opozdila. Chci, abys tam zajel a

popohnal je,“ řekl oberjarl. Erakovi neušlo, ţe Ragnakovi se

moc nedaří skrývat záblesk chamtivosti, který se mu v očích

objevil pokaţdé, kdyţ mluvil o daních a o jejich placení.

„Nemtţou mít o moc delší zpoţdění neţ zhruba týden,“

pokoušel se získat čas, ale Ragnak se nenechal ovlivnit a zuřivě

vrtěl hlavou.

„Deset dní!“ vypálil. „A není to poprvé! Uţ jsem je jednou

varoval, je to tak, Borso?“ obrátil se k hilfmannovi o podporu a

také se mu jí dostalo.

„Jarlem v Ostkragu je Sten Kladivo,“ řekl Borsa, jako by to

stačilo na vysvětlenou. Erak na něho tupě zíral. Borsa jízlivě

pokračoval: „Měl by se jmenovat Sten Lepidlo. Peníze mu drţí

na prstech jak přilepené, a i kdyţ zaplatí všechno, nechá nás

pokaţdé čekat dlouho po lhttě splatnosti. Je na čase, abychom

mu dali za vyučenou.“

Erak trochu posměšně pohlédl na muţíčka se svaly jako

bláto. Borsa uměl mimořádně dobře hrozit – pokud měl po ruce

někoho, kdo byl schopen jeho hrozby splnit.

„Chceš říct, ţe je na čase, abych mu já dal za vyučenou,“

upřesňoval, ale Borsa si posměchu v jeho hlase nevšiml.

„Přesně tak!“ prohlásil s jistým uspokojením. Ragnak byl

však poněkud vnímavější.

„Jsou to přece moje peníze, Eraku,“ prohlásil a vyznělo to

téměř nedttklivě. Erak se mu pevně zadíval do očí. Poprvé si

uvědomil, ţe Ragnak stárne. Kdysi ohnivě rezavé vlasy ztratily

lesk a šedivěly. Eraka to zjištění překvapilo. Na sobě ţádné

stárnutí rozhodně nepozoroval a Ragnak zase nebyl o tolik

starší neţ on. Teď kdyţ ho to napadlo, všiml si na oberjarlovi i

jiných změn. Vlasy měl prošedivělé, tváře povislé a břicho

pěkně kulaté. Uvaţoval, jestli se on sám také nemění, ale pak

tu myšlenku zavrhl. Kaţdé ráno se díval do zrcadla z leštěného

stříbra a ţádné zvláštní změny na svém obličeji nepozoroval.

Usoudil, ţe příčinou určitě bude náročné postavení oberjarla.

„Byla krutá zima,“ namítl. „Přes prtsmyky se třeba ještě

nedá projít. Koncem zimy napadlo hodně sněhu.“

Přešel k velké mapě Skandie zavěšené na stěně za

Ragnakovým stolem. Našel Ostkrag a ukazovákem naznačoval

cestu k nejbliţšímu prtsmyku.

„Hadí prtsmyk,“ řekl spíš sám pro sebe. „Mohlo se stát, ţe

všechen ten pozdní sníh a rychlé tání tam zptsobily sesuvy

ptdy.“ Otočil se k Ragnakovi a Borsovi a ukazoval příslušné

místo na mapě.

„Co kdyţ kurýři zatím prostě nemohli projet?“ nadhodil.

Ragnak zavrtěl hlavou a Erak opět vnímal jeho podráţděnost,

nesmyslnou zlobu, která se v poslední době Ragnaka

zmocňovala pokaţdé, kdyţ se někdo protivil jeho vtli nebo

hned nesouhlasil s jeho názorem.

„Mtţe za to Sten, já to vím,“ paličatě trval na svém. „Kdyby

to bylo jinak, dal bych ti za pravdu, Eraku.“ Erak kývl a moc

dobře věděl, ţe je to leţ. Ragnak zřídkakdy s někým souhlasil,

zvlášť kdyţ by to znamenalo, ţe musí změnit své stanovisko.

„Zajeď tam a vyber od něj peníze. Kdyţ se bude vzpouzet,

zatkni ho a přivez sem. Vlastně, zatkni ho, i kdyţ se vzpouzet

nebude. Vezmi si s sebou dvacet muţt. Chci, aby na vlastní

ktţi poznal, co znamená skutečná moc. Uţ mě otravuje těmhle

bezvýznamným jarltm dělat blázna.“

Erak na něj trochu překvapeně pohlédl. Zatčení jarla v jeho

vlastním sídle se nedalo brát na lehkou váhu

–

zejména v

případě, ţe šlo o drobný přestupek, jako je opoţděné placení

daní. Vyhýbat se placení daní bylo mezi Skandijci povaţováno

za samozřejmost. Byla to svého druhu hra. Kdyţ někoho

nachytali, zaplatil a tím to skončilo. Erak si nemohl

vzpomenout na nikoho, koho by kvtli něčemu takovému

zostudili zatčením. Skandijci byli lidé svobodní a nezávislí a

byli na to pyšní. A věrnost nejbliţšímu nadřízenému jarlovi

povaţovali za dtleţitější neţ povinnosti vtči hlavnímu sídlu,

kde panoval Ragnak.

„To by asi nebylo moc moudré,“ řekl tiše a Ragnak

rozzlobeně zvedl hlavu od svitkt rozloţených na stole. Pohlédl

Erakovi pronikavě do očí.

„O tom, co je moudré, rozhoduju já,“ zavrčel. „Oberjarl

jsem já, ne ty.“

Byla to uráţlivá slova. Podle zvyklostí byl Erak coby

významný jarl oprávněn vyjádřit svtj názor, i kdyby měl

odporovat názoru nejvyššího vtdce. Skousl vzteklé odseknutí,

které se mu dralo na rty. Kdyţ byl Ragnak v téhle náladě,

nemělo smysl ho ještě víc dráţdit.

„Já vím, ţe jsi oberjarl, Ragnaku,“ řekl klidně. „Ale Sten je

jarl svým vlastním přičiněním a pozdní placení mtţe mít

nějaký oprávněný dtvod. Zatýkat ho za takových okolností by

mohlo zbytečně vzbudit nelibost.“

„Zatraceně, povídám ti, ţe nemá ţádný, jak ty říkáš,

‚oprávněný dtvod‘!“ Ragnakovi se zúţily oči a tváře mu

hořely hněvem. „Krade a protiví se a zaslouţí si být potrestán

pro výstrahu ostatním!“

„Ragnaku…,“ začal Erak v posledním pokusu vymluvit mu

to. Tentokrát mu do řeči skočil Borsa.

„Jarle Eraku, rozkazy znáš! Teď udělej, co ti bylo

poručeno!“ zakřičel přísně. Erak se k němu rozzlobeně otočil.

„Hilfmanne, já poslouchám jen oberjarlovy rozkazy. Tvoje

ne.“

Borsa si uvědomil svou chybu. Pár krokt ustoupil, aby měl

jistotu, ţe ho od Eraka dělí deska stolu, a uhnul očima před

jeho pohledem. Nastalo napjaté ticho. Nakonec si Ragnak

zřejmě uvědomil, ţe je třeba udělat nějaký ústupek – i kdyţ ne

velký. Dopáleně

prohlásil: „Podívej, Eraku, prostě jeď a ty

daně od Stena vyber. A kdyţ to bude schválně nějak

protahovat, tak ho přivez sem k soudu. Souhlasíš?“

„A kdyţ bude mít oprávněný dtvod?“ trval na svém Erak.

Oberjarl odevzdaně mávl rukou. „Kdyţ bude mít oprávněný

dtvod, tak ho nech být. Stačí ti to?“

Erak kývl. „V tom případě to udělám,“ souhlasil.

Jelikoţ Ragnak potřeboval mít za kaţdou cenu poslední

slovo, rýpl si: „Ale, váţně? No to je od tebe hezké, jarle Eraku.

Tak vypravíš se dřív, neţ přijde léto?“

Erak prkenně kývl a otočil se. Získal zadní vrátka, která

potřeboval. Co se jeho týkalo, skutečnost, ţe Ragnak někomu

leze krkem, je víc neţ oprávněný dtvod neplatit včas daně. Ale

aţ se vrátí bez zatčeného Stena, bude asi muset najít jiná slova,

kterými to vyjádří.

Čtyři

Will se s trhnutím probral. Seděl na sluníčku na kraji

verandy a pochopil, ţe asi na chvíli usnul. Zasmušile

uvaţoval, kolik času v poslední době prospal. Evanlyn říkala,

ţe se to dalo čekat, protoţe prý potřebuje znovu nabrat síly.

Nejspíš měla pravdu.

Navíc kolem chaty, v níţ ţili od té doby, co uprchli ze

skandijské pevnosti, nebylo skoro nic na práci. Will sklidil a

umyl nádobí po snídani, potom ustlal a trochu poklidil v chatě.

Zabralo mu to asi ptl hodiny, takţe ještě v přístavku za chatou

vyhřebelcoval ponyho, aţ se koníkovi srst jen leskla. Koník se

jakoby překvapeně podíval na Willa a potom na sebe. Zřejmě

nikdy nikdo nevěnoval jeho vzhledu tolik péče.

Pak se Will bezcílně potuloval kolem chaty po malém

palouku a prohlíţel si místa, kde

pod sněhovou pokrývkou

začínaly vykukovat ostrtvky hnědé mokré trávy. Letmo

zvaţoval, ţe by vyrobil další oka, ale pak ten nápad zavrhl.

Měli jich víc, neţ potřebovali. Nudil se a připadal si k ničemu.

Posadil se na verandu a čekal, aţ se Evanlyn vrátí. Sluníčko

hřálo a on si nejspíš trochu zdříml.

Teď si ale uvědomil, ţe slunce uţ dávno nehřeje. Přesunulo

se za palouk a borovice vrhaly na chatu dlouhé stíny.

Odhadoval, ţe uţ muselo být pozdní odpoledne.

Čelo se mu zachmuřilo. Evanlyn odešla prohlédnout pasti

dost dlouho před polednem. I kdyţ vzal v úvahu skutečnost, ţe

pasti museli posouvat dál a dál od chaty, měla dost času, aby se

k nim dostala, prohlédla je a zase se vrátila. Byla pryč nejméně

tři hodiny a moţná víc.

Ledaţe by uţ přišla, a kdyţ viděla, ţe spí, rozhodla se, ţe ho

nebude budit. Přestoţe ztuhlé klouby protestovaly, vstal a šel

se podívat do chaty. Nic nenasvědčovalo tomu, ţe by se

Evanlyn vrátila. Pytel na zvěřinu ani její tlustý vlněný plášť tu

nebyly. Will se zamyšleně mračil, začal přecházet po paloučku

před chatou a uvaţoval, co by měl udělat. Přál si, aby přesně

věděl, jak dlouho je pryč, a zlobil se na sebe, ţe usnul. Ţaludek

se mu nepříjemně sevřel, kdyţ přemýšlel, co se asi mohlo

Evanlyn stát. Sestavil si seznam moţností.

Moţná sešla z cesty a teď bloudila hustým, zasněţeným

borovým lesem a snaţila se najít cestu zpátky do chaty. To se

mohlo stát, ale bylo to nepravděpodobné. Pěšinky vedoucí k

pastem opatřil nenápadnými značkami a Evanlyn věděla, kde je

hledat.

Moţná se zranila. Mohla upadnout a vyvrtnout si kotník.

Pěšiny byly zarostlé a místy hodně příkré a tohle nepochybně

bylo moţné. Třeba někde leţela, uvízlá ve sněhu a neschopná

chtze a odpoledne uţ se zvolna chýlilo k večeru.

Třetí moţností bylo, ţe někoho potkala. A kaţdý, na koho

by v těchto horách narazila, byl nejspíš nepřítel. Třeba ji znovu

zajali Skandijci. Srdce se mu prudce rozbušilo, kdyţ o té

moţnosti uvaţoval. Bylo jasné, ţe s uprchlou otrokyní by měli

pramalé slitování. A i kdyţ jim Erak předtím pomohl, asi těţko

by to mohl udělat ještě jednou – i kdyby měl příleţitost.

Během těchto úvah začal přecházet po chatě a balit si věci.

Připravoval se, ţe ptjde Evanlyn hledat. Jeden koţený měch

naplnil z vědra vodou z potoka, kterou kaţdý den nosil

čerstvou, a do torby nacpal

pár kouskt studeného masa.

Zašněroval si vysoké těţké boty – rychle omotával řemínky aţ

ke kolentm. Z háku za dveřmi sundal kazajku z ovčí ktţe.

Celkem vzato, uvaţoval, nejpravděpodobnější je moţnost

číslo dvě. Mohlo se stát, ţe Evanlyn někde leţela zraněná a

nemohla jít. Uvědomoval si, ţe pravděpodobnost, ţe ji znovu

zajali Skandijci, je opravdu mizivá. Bylo přece jen moc brzy,

aby se lidé vydali do hor. Jediným dtvodem by byl lov zvěře.

A té bylo zatím příliš málo, neţ aby se někomu vyplatilo

plahočit se hlubokým sněhem, který ještě v převáţné části hor

leţel. Ne, kdyţ o tom uvaţoval, nejpravděpodobnější bylo, ţe

Evanlyn je v bezpečí, ale nemtţe sama jít.

Takţe by nejspíš měl dát ponymu uzdu, osedlat ho a vydat

se s ním po Evanlyniných stopách, aby, aţ ji najde, se mohla

zpátky do chaty svézt. Vtbec nepochyboval, ţe ji najde. Byl uţ

zkušený stopař, i kdyţ zdaleka ne tak dobrý jako Halt nebo

Gilan, a najít dívčiny stopy ve sněhu by mělo být poměrně

snadné.

A přece… nějak se mu nechtělo brát ponyho s sebou. Koník

by nadělal zbytečný hluk a Will měl neodbytný pocit, ţe by

měl být opatrný. Sice bylo nepravděpodobné, ţe by Evanlyn

narazila na nějaké cizince, ale vyloučit se to nedalo.

Bylo moudřejší postupovat nenápadně, dokud nezjistí, jak se

věci opravdu mají. Kdyţ se takto rozhodl, stáhl z postelí deky,

sroloval je a pověsil přes rameno. Moţná bude nutné strávit

noc venku a bylo lépe být připraven. Od ohniště vzal křesadlo a

zastrčil ho do kapsy.

Konečně byl připraven na cestu. Zastavil se u dveří a

naposled se

rozhlédl po chatě, jestli by se mu ještě něco

nehodilo. Vedle dveří byl opřený malý lovecký luk a toulec se

šípy. Něco ho pobídlo, aby obojí zvedl. Navlékl si toulec na

záda ke smotaným přikrývkám. Pak ho napadlo ještě něco,

vrátil se zpátky k ohništi a z popela vytáhl zuhelnatělý kousek

dřeva.

Kostrbatými písmeny napsal zvenčí na dveře: „Hledám tě.

Počkej tady.“

Mohlo se totiţ stát, ţe Evanlyn se po jeho odchodu vrátí, a

Will chtěl mít jistotu, ţe zase neodejde a neptjde ho hledat,

zatímco on bude hledat ji. Kdyby se přece jen vrátila, stopy by

ho stejně zavedly sem.

Chvilku se zabýval napínáním tětivy luku. Jako by mu v

hlavě zněl Halttv hlas: „Povolený luk je jenom zbytečná přítěţ.

Zbraní je luk s napnutou tětivou.“ Pochybovačně si luk

prohlíţel. Pomyslel si, ţe jako zbraň zrovna nevypadá. Ale luk

a malý ntţ v opasku bylo všechno, co měl. Přešel palouk a

vyhledal šňtru otiskt Evanlyniných bot ve sněhu. Polední jarní

sluníčko je sice rozehřívalo, ale pořád byly vidět.

Stejnoměrným vytrvalým poklusem se pustil do lesa.

* * *

Evanlyninu stopu sledoval snadno, vinula se směrem vzhtru

do výše poloţených částí hor. Will brzy přešel z rovnoměrného

klusu v chtzi. Ztěţka dýchal a uvědomil si, jak je na tom

bídně. Byly doby, kdy takovéhle tempo vydrţel celé hodiny a

dokázal urazit velké vzdálenosti. Teď ani ne po dvaceti

minutách funěl a měl dost. Zklamaně potřásl hlavou a

pokračoval ve sledování stop.

Usnadňovala mu to pochopitelně skutečnost, ţe dobře věděl,

kudy Evanlyn šla. Před několika dny jí pomáhal oka nastraţit.

Vzpomínal si, ţe tehdy postupovali pomaleji a často

odpočívali, aby se moc nevyčerpal. Evanlyn se zdráhala nechat

ho jít tak daleko, ale uznala, ţe jinak to nejde. Neměla vtbec

ponětí, jak a kam poloţit oka, aby šance, ţe v nich malá zvířata

uvíznou, byla co největší. V tom byl odborníkem Will. Věděl,

jak hledat a najít drobné stopy, které napovídaly, kudy se

pohybují králíci a ptáci a kde s největší pravděpodobností

neopatrně strčí hlavu do nastraţené smyčky.

Toho dopoledne trvala Evanlyn cesta k pastem zhruba

čtyřicet minut. Will tuto vzdálenost urazil za hodinu a čtvrt a

čím déle šel, tím častěji se zastavoval, aby popadl dech.

Zastávky ho zlobily, protoţe věděl, ţe tak přichází o denní

světlo. Jinak to ale nešlo. Nemělo smysl štvát se do úplného

vyčerpání. Musel si šetřit síly, aby mohl Evanlyn pomoct, jak

bude třeba – aţ ji najde.

Neţ dorazil ke stromu se značkou, která označovala začátek

řady pastí, slunce kleslo za horský hřeben. Sáhl na zářez v

ktře, a kdyţ odvracel hlavu, aby se podíval na druhou stranu

mezi borovice, koutkem oka něco zachytil. Něco, při čem se

mu málem zastavilo srdce.

Ve sněhu byly zřetelné otisky koňských kopyt

–

překrývaly stopu, kterou zanechala Evanlyn. Někdo ji sledoval.

Will zapomněl na únavu a naptl v předklonu utíkal hustým

lesem k místu, kde bylo poloţeno první oko. Pošlapaný sníh

nesl stopy zápasu. Will poklekl a snaţil se ze sněhu vyčíst

příběh, který se tu odehrál.

Nejprve prázdné oko: viděl, ţe Evanlyn znovu poloţila

smyčku, kolem ní uhladila sníh a nasypala trochu zrní. Takţe

kdyţ předtím dorazila, v oku bylo nějaké zvíře.

Postoupil dál a prohlíţel druhou sadu otiskt lidských nohou,

které se zezadu přiblíţily k Evanlyn, kdyţ klečela a byla

zabraná do pokládání nové nástrahy a pravděpodobně

rozradostněná skutečností, ţe má úlovek. Stopy koně, kterých

si všiml nejdříve, končily nějakých pětadvacet krokt odtud.

Zvíře bylo zřejmě naučené chovat se tiše – podobně jako to

uměli hraničářští koně. Při tom zjištění ho nepříjemně

zamrazilo. Nelíbila se mu představa nepřítele, který má takové

moţnosti – a teď uţ věděl, ţe o nějakého nepřítele jde. Cvičené

oko velice jasně rozeznalo stopy zápasu mezi Evanlyn a tou

druhou osobou. Přímo toho muţe viděl – soudil, ţe to byl muţ

– jak se tiše přikradl za ni, chytil ji a navzdory veškerému

odporu ji odtáhl sněhem pryč.

Divoce rozrytá zem prozrazovala, ţe se Evanlyn bránila a

kopala. Pak najednou odpor ustal a k místu, kde čekal ktň,

vedly dvě mělké brázdy. Will pochopil, ţe je vyryly

Evanlyniny paty, kdyţ muţ dál vlekl její bezvládné tělo.

Byla v bezvědomí. Nebo mrtvá, napadlo ho. Ledová ruka

mu sevřela srdce. Rázně tu myšlenku setřásl.

„Nemělo by smysl vláčet ji někam pryč, kdyby ji zabil,“

přesvědčoval sám sebe. A skoro tomu uvěřil. Kdyţ však

sledoval koňské stopy zpět k hlavní stezce a potom opačným

směrem, neţ kudy vedla cesta k chatě, do útrob se mu stále víc

zahryzávala nejistota.

Byl rád, ţe ho napadlo vzít s sebou pokrývky. Noc bude

podle všeho chladná. Byl rád, ţe ho napadlo vzít i luk, a přál si,

aby raději měl svtj spolehlivý, dvojitě zakřivený luk, který

ztratil u mostu v Celtice. Byla to podstatně lepší zbraň neţ

skandijský malý lovecký luk. A Will si byl aţ nepříjemně jistý,

ţe hodně brzy bude nějakou zbraň potřebovat.

Pět

Svět byl vzhtru nohama a poskakoval.

Evanlyn se

postupně podařilo zaostřit zrak, takţe

pochopila, ţe visí hlavou dolt s obličejem téměř u levé přední

nohy něčího koně. Poloha hlavou dolt zptsobovala, ţe krev

bolestivě tepala v hlavě, coţ ještě zhoršoval rovnoměrný

vysoký klus, který ktň udrţoval. Všimla si, ţe je to červený

hnědák s dlouhou, huňatou srstí, která by nutně potřebovala

vyhřebelcovat. Ten kousek, co měla před očima, byl slepený

potem a zaschlým blátem.

Při kaţdém pohybu koně se jí cosi tvrdého zarývalo do

břicha. Pokusila se zavrtět, aby se tlaku vyhnula, přestoţe jí

chvílemi zptsoboval záchvaty vzřušení a za svoji snahu byla

odměněna prudkým šťouchnutím do týla. Vyloţila si to

správně a přestala se vrtět.

Pootočila hlavu směrem dozadu a spatřila levou nohu svého

únosce – byla pod dlouhým, sukni připomínajícím kabátem a

ve vysoké botě z měkké ktţe. Dole na zemi se pod kopyty

koně rychle míhal a odletoval sníh.

Došlo jí, ţe byla v

bezvědomí nešetrně přehozena přes přední část koňského sedla.

Ta věc, co se jí tupě zabodávala do břicha, byla nejspíš sedlová

hruška.

Náhle si vzpomněla: slabý šramot za zády, který spíš

vycítila, neţ zaslechla, a rozmazaný pohyb, kdyţ se začala

otáčet. Ruka v koţišině páchnoucí potem a kouřem, přitlačená

k jejím ústtm, aby nemohla křičet. Ale široko daleko stejně

nebyl nikdo, kdo by ji uslyšel, pomyslela si lítostivě.

Boj trval krátce, útočník ji stáhl dozadu, aby jí znemoţnil

získat rovnováhu. Pokoušela se vysvobodit, kopala a kousala.

Jenţe kousání jí vzhledem k muţově tlusté rukavici nebylo

moc platné a kopání bylo k ničemu, protoţe ji táhl pozpátku.

Nakonec přišla náhlá oslepující bolest těsně za levým uchem a

potom tma.

Kdyţ si vzpomněla na tu ránu, uvědomila si škubavou bolest

za levým uchem. Bylo to zlé, někdo ji odváţel neznámo kam.

Ale snad ještě horší bylo, ţe nic neviděla, ţe se nemohla

podívat na člověka, který ji zajal. Ohnutá a s tváří k zemi

neviděla ani krajinu, kudy projíţděli. Takţe kdyby náhodou

utekla, nepamatovala by si ţádné orientační body, které by jí

pomohly najít cestu zpátky.

Nenápadně začala otáčet hlavu na stranu, aby si prohlédla

jezdce. Ale on zřejmě ten pohyb postřehl, i kdyţ se snaţila, aby

byl co nejmenší, a dostala další záhlavec. Přesně to mi

scházelo, pomyslela si nevesele.

Pochopila, ţe klást odpor k ničemu nevede, takţe se snaţila

uvolnit, aby se jí jelo co nejpohodlněji. Nebyl to moc úspěšný

pokus. Ale kdyţ nechala hlavu volně viset dolt, bolest za

krkem a v ramenou trochu polevila.

Země pod ní ubíhala: od předních koňských kopyt odletoval

sníh a zpod něj vykukovala mokrá hnědá tráva. Pochopila, ţe

sjíţdějí z kopce, protoţe jezdec přitáhl koni otěţe, aby na

prudším úseku zpomalil krok. Cítila, ţe jezdec se zaklání, a jak

klouzala vpřed, všimla si, ţe muţ má nohy zapřené v třmenech

a snaţí se koni pomáhat udrţet rovnováhu.

Ze své polohy hlavou dolt viděla na stezce přímo před nimi

úsek zledovatělého sněhu. Sníh nejspíš roztál a znovu zmrzl,

byl hladký a lesklý a ktň na něj vkročil dřív, neţ stihla varovně

vykřiknout. S nohama strnule nataţenýma klouzal ktň dolt a

nedokázal se zastavit. Slyšela, jak jezdec překvapeně vyhekl,

nahnul se ještě víc dozadu, pevně přitáhl otěţe a snaţil se koně

uklidnit. Ktň klouzal, hrabal kopyty a pak znovu nabyl

rovnováhy. Zledovatělou část překonali a jezdec znovu pobídl

koně do rovnoměrného klusu.

Evanlyn si ten okamţik zapamatovala. Jestli takový ještě

přijde, mohla by se pokusit o útěk.

Uvědomila si, ţe vlastně není ke koni přivázaná. Jenom přes

něj visí jako pytel starých hadrt. Kdyby ktň upadl, dokázala

by se odkutálet a zmizet dřív, neţ by se jezdec vyhrabal na

nohy. Tak si to alespoň představovala.

Dá se říci, ţe naštěstí pro ni

–

nemohla totiţ vidět luk

zavěšený na muţových zádech ani toulec plný šípt visící po

jeho pravém boku – ktň ani jednou neupadl. Přišlo několik

dalších prudkých svaht a pár jiných příleţitostí, kdy ktň asi

pět krokt klouzal dolt, přední nohy měl přitom nataţené a

zadními kopyty zoufale hledal oporu. Ale ani v jednom případě

neztratil jezdec nad koněm vládu a ktň nanejvýš polekaně

zařehtal.

Konečně dorazili k cíli. Poprvé to pochopila, kdyţ ktň

zpomalil a zastavil, a ona ucítila, jak ji nějaká ruka chytila za

límec, stáhla dolt a odhodila na zem do mokrého sněhu.

Evanlyn se bezmocně svalila, ale po několika vteřinách byla

opět při smyslech a začala se rozhlíţet kolem sebe.

Nacházeli se na mýtině, kde stál malý tábor. Mohla si teď

prohlédnout svého únosce, protoţe sesedl z koně. Byl malý a

podsaditý a skoro celý zahalený v dlouhém koţešinovém

kabátě, dole hodně širokém. Na hlavě mu seděla zvláštní

špičatá koţešinová čepice. Pod kabátem měl široké kalhoty

ušité z tenké plstěné látky a zastrčené ve vysokých botách z

jemné ktţe, jeţ mu sahaly ke kolentm.

Přistoupil k Evanlyn mírně kolébavou chtzí člověka, který

většinu ţivota tráví v sedle. Měl ostře řezané rysy a jeho šikmé

oči, po léta zvyklé upírat se za větru přes nehostinnou zemi do

velké dálky, byly jen jako úzké štěrbiny. Ktţi měl snědou od

slunce a lícní kosti vysoké. Nos krátký a široký, rty úzké. Na

první pohled na ni ta tvář ptsobila krutě. Pak svtj názor

poopravila. Nebyla to krutost, ale lhostejnost. Kdyţ se k ní

natáhl, popadl ji za límec a nutil ji, aby se postavila, v očích se

mu neobjevila ani stopa soucitu nebo i jen zájmu.

„Vstaň,“ houkl na ni. Promluvil hrdelním hlasem s tvrdým

přízvukem, ale porozuměla. Mluvil podobně jako Skandijci.

Evanlyn strávila u Skandijct řadu měsíct a jejich řeč byla v

podstatě stejná jako araluenský jazyk. Nechala se zvednout na

nohy. Poněkud překvapeně zjistila, ţe je skoro stejně vysoká

jako on. Ale ačkoli byl ten muţ malý, síla, s jakou ji vytáhl

nahoru, byla pozoruhodná.

Nyní si všimla luku a toulce. Byla ráda, ţe se jí nenaskytla

příleţitost k útěku. Vtbec nepochybovala o tom, ţe muţ, který

s ní cloumá, umí také skvěle střílet. Uvědomila si, ţe z něj

vyzařuje nesmírné sebevědomí a ţe si je

jist, ţe je pánem

situace. Podle luku bylo moţné soudit, ţe je lovec, ale dlouhý

zakřivený meč v mosazí zdobené pochvě na levém stehně

prozrazoval válečníka.

Její úvahy přerušilo halekání hlast z tábora. Podívala se tím

směrem a spatřila dalších pět bojovníkt, podobně oblečených a

ozbrojených. Jejich koně, malí a huňatí, byli uvázáni k provazu

nataţenému mezi dvěma stromy a na mýtině stály tři malé

stany. Vypadaly, ţe jsou z plsti. Uprostřed mýtiny v malém

kruhu z kament praskal oheň a ostatní muţi byli usazeni kolem

něj. Kdyţ spatřili, ţe jejich druh před sebou postrkuje Evanlyn,

překvapeně vyskočili.

Jeden vykročil vpřed. Rázná chtze a velitelský tón hlasu

napovídaly, ţe je vtdcem skupinky. Rozčileně něco říkal muţi,

který ji zajal. Slovtm nerozuměla, ale

sdělení bylo

jednoznačné. Zlobil se.

Byl nepochybně vtdcem toho malého oddílu, ale stejně

nepochybné bylo, ţe významné postavení má i muţ, který ji

přivezl. Nenechal se zastrašit hněvivými slovy, odpovídal

stejně ostrým tónem a ukazoval na ni. Oba muţi stáli vztekle

proti sobě a hádali se čím dál hlasitěji. Šlo o Evanlyn, protoţe

občas jeden nebo druhý doprovodil své prohlášení rozmáchlým

gestem směrem k ní.

Pokradmu pohlédla na ostatní čtyři muţe. Opět se usadili

kolem ohně a ptvodní zájem o zajatkyni opadl. Hádku

sledovali se zaujetím, ale jako by se jich netýkala. Jeden začal

znovu otáčet několika zelenými větvemi,

na nichţ se nad

ohněm opékalo maso. Tuk a šťáva ukapávaly do ohně a lákavě

syčely a voněly.

Evanlyn trochu zakručelo v břiše. Nejedla nic od té doby, co

skromně posnídala s Willem. Podle polohy slunce muselo uţ

být pozdní odpoledne. Spočítala si, ţe jeli přinejmenším tři

hodiny.

Konečně se spor zřejmě vyřešil

–

a ve prospěch jejího

únosce. Vtdce zlostně rozhodil rukama, otočil se, vrátil se na

své místo u ohně a se zkříţenýma nohama usedl. Pohlédl na ni

a potom pohrdavě pokynul druhému muţi. Evanlyn se maličko

ulevilo, ale zároveň měla strach, protoţe netušila, co s ní bude

dál. Podle vtdce oddílu zřejmě nemělo smysl drţet ji v zajetí.

Ten druhý muţ tedy musel uvést nějaký zvláštní dtvod. Ale

jaký?

Při tom pomyšlení jí projela úzkost.

Odpověď se však zatím dozvědět neměla. Jezdec sejmul ze

sedlové rozsochy řemen ze surové ktţe a rychle jí ho dvakrát

omotal kolem krku. Potom ji dotáhl k velké borovici na okraji

mýtiny a tam ji přivázal. Nebyla uvázaná těsně u stromu, ale

moc volnosti neměla. Muţ ji hrubým šťouchnutím otočil,

přitáhl jí ruce za záda a spojil zápěstí. Věděla, co přijde, a

bezděčně se bránila. Vyslouţila si opět štiplavý pohlavek. Po

něm si nechala neurvale svázat ruce za zády dalším pruhem

ktţe. Kroutila se a tiše protestovala, protoţe uzel byl bolestivě

utaţený. Byla to chyba. Další záhlavec ji měl naučit ztstat

zticha.

Stála uvázaná za krk ke stromu, nohy se jí podlamovaly a

ruce měla spoutané. Přemýšlela, jak by se co nejlépe dokázala

posadit, kdyţ vtom to za ni vyřešil někdo jiný. Jezdec jí

podkopl nohy, takţe sebou plácla na sníh. Muţi kolem ohně se

tlumeně zachechtali.

Několik dalších hodin bezmocně seděla a ruce pod tlakem

pout

pomalu ztrácely cit. Šest muţt jí nevěnovalo ţádnou

pozornost. Jedli a z koţených lahví popíjeli zřejmě nějakou

silnou pálenku. Čím víc pili, tím divočeji se chovali. Ale

neuniklo jí, ţe i kdyţ vypadali opilí, jejich ostraţitost

nepolevovala ani na okamţik. Jeden byl vţdy na stráţi,

neustále přecházel mimo zář ohně a sledoval celé okolí tábora.

Všimla si, ţe se na hlídce všichni pravidelně a bez protestt

střídají a hlídkují po stejnou dobu.

Kdyţ noc pokročila, odcházeli muţi ulehnout do malých

plstěných stant. Byly baňaté a vysoké zhruba do úrovně pasu,

takţe jejich obyvatelé se museli nízkým vchodem dovnitř

plazit. Jenţe, pomyslela si závistivě, jim nejspíš bude o moc

tepleji neţ mně tady venku.

Oheň pohasínal a jeden z muţt

–

nikoliv její únosce

–

nicméně s nohama stejně křivýma, se přikolébal k Evanlyn a

přehodil přes ni tlustou houni. Kousala a páchla stejně jako

jejich koně, ale Evanlyn byla vděčná za teplo, které jí poskytla.

Ani tak to nebylo ţádné zvláštní pohodlí. Evanlyn se schoulila

ke stromu, skrčila se pod houní a připravila se na mimořádně

nepříjemnou noc.

Šest

Halt se narovnal, spokojeně si oddychl a zálibně si prohlíţel

své dílo.

„Tak,“ řekl. „Tohle nám pomtţe.“

Horác na něj pochybovačně pohlédl a oči mu sjely od

hraničářova radostného výrazu na dtstojně vyhlíţející padělek

úřední listiny, který Halt právě dokončil.

„Čí je to pečeť tam dole?“ zeptal se nakonec a ukázal na

obrázek útočícího býka, otisknutý v kolečku nakapaného vosku

v pravém dolním rohu pergamenu. Halt opatrně sáhl na vosk a

zkoumal, jestli uţ dostatečně ztuhl.

„Nu, myslím, ţe jestli něčí je, tak moje,“ prohlásil. „Ale

doufám, ţe naši přátelé Skandijci si budou myslet, ţe patří

galickému králi Jindřichovi.“

„Jeho královská pečeť vypadá takhle?“ zeptal se Horác a

Halt prozkoumal otisknutý znak poněkud kritičtěji.

„Skoro,“ odtušil. „Řekl bych, ţe ten pravý býk je moţná

malinko hubenější, ale padělatel, od kterého jsem ji koupil,

pracoval podle dost mizerné předlohy.“

„Jenţe…,“ začal Horác nešťastně a pak zmlkl. Halt na něj

pohlédl s jedním obočím zvědavě povytaţeným.

„Jenţe?“ změnil námitku v otázku. Horác jen potřásl hlavou.

Bylo mu jasné, ţe kdyţ to řekne, Halt se mu nejspíš vysměje.

„Ale nic,“ vymluvil se. Pak si uvědomil, ţe bývalý hraničář

pořád čeká na otázku, a tak se nepřímo zeptal na něco jiného.

„Já myslel, ţe jste říkal, ţe tady v Galice nikdo nevládne,“

připomněl. Halt potřásl hlavou.

„Nevládne tady nikdo pořádně,“ opravil Horáce. „Dědičným

králem Galikt je král Jindřich, ale nemá ţádnou skutečnou

moc. Ţije se svým dvorem na jihu země a nechává místní

vládce, aby si dělali, co se jim zlíbí.“

„Ano. To jsem si tak trochu všiml,“ zamyšleně řekl Horác a

měl na mysli jejich setkání s lordem Deparnieuxem, který je

zdrţel při prtjezdu Galikou.

„Takţe starý král Jindřich je něco

jako bezzubá šelma,“

pokračoval Halt. „Ale ví se o něm, ţe čas od času posílá posly

do jiných zemí. Tak proto tohle.“ Pozvedl ruku s pergamenem

a opatrně jím mával, aby inkoust zaschl a vosková pečeť

ztuhla. Při pohledu na pečeť se v Horácovi opět probudily

všechny pochybnosti.

„Takhle se mi to prostě nelíbí!“ vyhrkl dřív, neţ se stačil

ovládnout. Halt se na něj shovívavě usmál a mírným foukáním

vysušoval místa, kde inkoust ještě nezaschl.

„Líp to nesvedu,“ řekl měkce. „A pochybuju, ţe nějaký

obyčejný stráţce na skandijské hranici něco pozná – zvlášť

kdyţ ty máš na sobě to parádní galické brnění, co jsi sebral

Deparnieuxovi.“

Ale Horác umíněně vrtěl hlavou. Kdyţ uţ začal, byl

odhodlaný pokračovat dál.

„Tak jsem to nemyslel,“ ohradil se a potom dodal: „A vy to

dobře víte.“

Halt se nad mladíkovým utrápeným výrazem pousmál.

„Občas nad tvými morálními zásadami ţasnu,“ řekl vlídně.

„Uvědomuješ si, ţe abychom vtbec měli nějakou šanci najít

Willa a to děvče, musíme se dostat přes hranice?“

„Evanlyn,“ bezděčně ho opravil Horác. Halt nad tou

poznámkou mávl rukou.

„To je jedno.“ Věděl, ţe Horác nazývá princeznu Kasandru,

dceru araluenského krále, raději jménem, které pouţívala, kdyţ

se s ní Will a Horác setkali poprvé. Pokračoval: „Uvědomuješ

si to, nebo ne?“

Horác zhluboka vzdychl. „Ano, uvědomuju, ale prostě se mi

to zdá takové… trochu nečestné.“

Haltova obočí vytvořila dokonalý oblouk. „Nečestné?“

Horác rozpačitě mluvil dál. „No, mě vţdycky učili, ţe

pečetě a erby jsou něco… já nevím, nedotknutelného.

Prostě…,“ ukázal na obrázek býka otisknutý ve vosku, „tohle

je značka krále.“

Halt přemýšlivě sešpulil rty. „On není tak docela král,“

namítl.

„O to nejde. Jde o princip, nechápete to? To je jako…“

Horác se odmlčel ve snaze najít nějaké vhodné přirovnání a

nakonec z něj vypadlo: „To je jako vzít cizí dopis.“

Pošta v Araluenu podléhala koruně a kaţdému, kdo by se

pokusil nedovoleně nakládat se zásilkami, hrozil vysoký trest.

Ochrana královské pošty byla svěřena právě královským

rytířtm, takţe nebylo divu, ţe v bojové škole jim od samého

počátku vštěpovali zodpovědný přístup.

„Tak jak bychom podle tebe měli tenhle problém vyřešit?“

zeptal se Halt. „Jak bys nás ty dostal přes hranice?“

Horác pokrčil rameny. Dával přednost jednoduchým

řešením. „Mohli bychom se probít,“ navrhl.

Halt při té

představě zvedl oči k nebi.

„Takţe je nemorální dostat se tam podvodem, za pomoci

úřední listiny…,“ začal, ale Horác mu skočil do řeči a opravil

ho.

„Falešné listiny. A s padělanou pečetí.“

Halt to uznal.

„Dobrá – tak falešné listiny, jak chceš. A to je nepřípustné.

Ale podle tebe bude naprosto v pořádku, kdyţ projedeme

hraničním postem a přitom rozsekáme a zastřelíme kaţdého,

kdo se nám připlete do cesty? Je to tak?“

Kdyţ to Halt vylíčil takhle, musel Horác uznat, ţe ta

představa ptsobí divně. „Já jsem neřekl, ţe bychom měli zabít

kaţdého, kdo se nám připlete do cesty,“ namítl. „Jen bychom

se probojovali na druhou stranu, to je všechno. Je to mnohem

čestnější a poctivější a já si myslím, ţe rytíři by měli být

takoví.“

„Rytíři moţná, ale hraničáři ne,“ zamumlal Halt. Ale jen pro

sebe, aby to Horác neslyšel. Uvědomil si, ţe Horác je velmi

mladý a plný ideált. Rytíři se skutečně řídili přísnými pravidly

cti a morálky a při výuce budoucích rytířt se na to v prvních

několika letech kladl velký dtraz. Aţ později je ţivot naučí, jak

ideály správně pouţívat.

„Podívej,“ začal smířlivým tónem. „Uvaţuj takhle: kdyţ se

jednoduše probijeme a pak budeme pokračovat

dál do

Hallasholmu, podají o nás hraniční stráţe hlášení. A my se tím

nejen připravíme o výhodu překvapení, ale navíc se mtţeme

dostat do velkých potíţí. Jestli se rozhodneme projít násilím,

tak nesmíme nechat nikoho z nich naţivu, aby o nás nemohli

podat hlášení. Chápeš?“

Horác nešťastně přikývl. Pochopil, ţe Haltova slova znějí

rozumně. Hraničář pokračoval v odtvodňování. „Ten mtj

zptsob nikomu neublíţí. Ty se budeš vydávat za tajného

vyslance galického dvora s poselstvím od krále Jindřicha. Máš

na sobě Deparnieuxovu černou zbroj – ta je na první pohled

velice galická – a budeš jen sedět s nosem nahoru a všechno

mluvení necháš na mně, na svém sluhovi. To je chování, které

by očekávali od nadutého galického šlechtice. Pak nebudou mít

sebemenší dtvod, aby Ragnakovi podávali zprávu, ţe hranici

překročili dva cizinci

– konec konct, předpokládá se, ţe k

němu stejně jedeme.“

„A co je v tom poselství, které já jako povezu?“ zeptal se

Horác.

Halt se nemohl ubránit úsměvu. „Je mi líto, ale to je tajné.

Přece nečekáš, ţe poruším listovní tajemství, nebo ano?“ Horác

na něj vrhl utrápený pohled a Halt se smiloval. „Dobrá. Je to

vlastně jednoduchá obchodní záleţitost. Král Jindřich by si od

Skandijct rád najal tři vlčí lodě, to je všechno.“

Horác se zatvářil překvapeně. „Není to trochu neobvyklé?“

zeptal se a Halt zavrtěl hlavou.

„Vtbec ne. Skandijci jsou ţoldáci. Vţdycky se nechají

najímat jednou nebo druhou stranou. My se jen tváříme, ţe

Jindřich chce najmout několik lodí s posádkou k nájezdu proti

Ariditm.“

„Ariditm?“ zeptal se Horác s nejistým výrazem ve tváři.

Halt v předstíraném zoufalství zavrtěl hlavou.

„Vidím, ţe by bylo mnohem uţitečnější, kdyby Rodney

věnoval trochu míň času výuce morálních zásad a trochu víc

času zeměpisu. Aridiové jsou lidé, kteří ţijí v poušti na jihu.“

Odmlčel se a všiml si, ţe na mladého muţe to neudělalo

ţádný dojem. Horác na něj stále hleděl hloupě. „Na druhém

břehu Stálého moře,“ dodal a teď bylo vidět, ţe si Horác matně

vzpomíná.

„Aha, tihle,“ řekl přezíravě.

„Ano, tihle,“ napodobil Halt jeho tón. „Ani bych nečekal, ţe

o nich budeš mít kdovíjaké mínění. Vţdyť jich je jen několik

miliont.“

„Ale na nás si nikdy netroufli, ţe?“ řekl nevzrušeně Horác.

Halt se krátce zasmál.

„Zatím ne,“ souhlasil. „Ale modli se, aby je to nenapadlo.“

Horác vytušil, ţe Halt se chystá zahájit přednášku o

zahraniční strategii a diplomacii. Z těchhle věcí šla Horácovi

po prvních několika minutách hlava kolem a marně se

pokoušel vyznat v tom, kdo byl čí spojenec, kdo strojil úklady

proti svému sousedovi a co si kdo od toho sliboval. Víc se mu

líbily přednášky sira Rodneyho: dobře, špatně, černá, bílá,

meče ven,

třísk a prásk. Napadlo ho, ţe by nebylo špatné

Halttv hrozící proslov nějak odvrátit. Poučen vlastní

zkušeností věděl, ţe nejlepší cestou je souhlas.

„Hm, já myslím, ţe máte pravdu s tou listinou,“ připustil.

„Kdyţ se to tak vezme, napodobujeme jenom galickou pečeť,

viďte? To není, jako kdybyste padělal nějakou listinu krále

Duncana. Tak daleko byste nezašel ani vy, ţe ne?“

„Jistěţe ne,“ ujistil ho Halt. Začal balit pera, inkoust a další

padělatelské nádobíčko. Byl rád, ţe falešnou galickou pečeť

našel předtím ve vaku tak snadno. Naštěstí nemusel vysypat

ven všechny a riskovat, ţe Horác zahlédne téměř bezvadnou

napodobeninu pečeti krále Duncana, kterou, spolu s jinými, u

sebe nosil také. „Teď bych navrhoval, aby ses navlékl do toho

slušivého plechového oblečku, a vyrazíme ohlupovat stráţe na

skandijské hranici.“

Horác dotčeně odfrkl a odvrátil se. Ale Halt si ještě na něco

vzpomněl, na něco, nač uţ nějakou dobu myslel.

„Horáci…,“ oslovil ho a Horác se otočil. Hraničářtv hlas

ztratil předchozí lehkováţný tón a Horác vycítil, ţe přijde něco

dtleţitého.

„Ano, Halte?“

„Aţ najdeme Willa, neříkej mu o té… nepříjemnosti mezi

mnou a králem, ano?“

Kdyţ Haltovi před řadou měsíct nedovolili opustit Araluen,

aby mohl jet hledat Willa, vymyslel zoufalý plán. Dopustil se

veřejné uráţky krále, a byl proto na jeden rok vypovězen do

vyhnanství. Tato lest mu přinesla hodně duševního utrpení.

Jako neţádoucí osoba byl neprodleně vyloučen z hraničářského

sboru. Musel odevzdat stříbrný dubový list, coţ byl pro něj asi

nejhorší trest. Přesto ho kvtli svému ztracenému učni

dobrovolně podstoupil.

„Jak si přejete, Halte,“ přikývl Horác. Haltovi se však

najednou zdálo, ţe je zapotřebí další vysvětlování.

„Já bych prostě radši našel vlastní cestu, jak mu to sdělit – a

ve správnou chvíli. Chápeš?“

Horác pokrčil rameny. „Jak si přejete,“ zopakoval. „Teď si

pojedeme popovídat s těmi Skandijci.“

* * *

Jenţe k ţádnému povídání dojít nemělo. Oba jezdci, s

dalšími dvěma koňmi za sebou, projíţděli prtsmykem

klikatícím se mezi horami, dokud se v dohledu neobjevil

hraniční post. Halt očekával, ţe z malé palisády s věţí se

kaţdou chvíli ozve rázná výzva a stráţní budou poţadovat, aby

sesedli a dál šli pěšky. Coţ by byl běţný postup. Ale hraniční

pevntstka nejevila ţádné známky ţivota.

„Závora je otevřená,“ zamumlal Halt, kdyţ se dostali blíţ a

rozeznali více podrobností.

„Kolik muţt má obvykle posádka takové pevnosti?“ zeptal

se Horác.

Hraničář pokrčil rameny. „Ptl tuctu. Moţná tucet.“

„Nezdá se, ţe by tu někdo byl,“ rozhlíţel se Horác. Halt se

na něj úkosem podíval.

„Ani mně to neuniklo,“ poznamenal. Pak dodal: „Co je to

tamhle?“

Ve stínu hned za závorou jako by něco leţelo. Oba shodně

pobídli koně do cvalu a rychle urazili vzdálenost, která je dělila

od pevntstky. Halt uţ tušil, co tam najdou.

Byl to mrtvý Skandijec. Leţel v tratolišti krve vsáknuté do

sněhu. Bylo tam ještě deset dalších, všichni mrtví a všichni se

spoustou ran v trupu i končetinách. Oba jezdci opatrně sesedli,

procházeli mezi těly a pozorně si prohlíţeli hrtzný výjev.

„Kdo to mohl udělat?“ zděsil se Horác. „Bodali do nich

znovu a znovu.“

„Nebodali,“ opravil ho Halt. „Stříleli. Jsou to rány po

šípech. A pak ti střelci vytrhali šípy z těl. Aţ na tenhle.“ Zvedl

polovinu zlomeného šípu, která ztstala leţet pod jedním tělem.

Skandijec šíp pravděpodobně zlomil při pokusu vytáhnout ho z

rány. Druhá ptlka dosud pevně vězela v jeho stehně. Halt

zkoumal styl opeření šípu a značku namalovanou na jeho

konci. Lukostřelci své šípy často takto označovali.

„Poznáte, kdo to udělal?“ tiše se zeptal Horác. Halt zvedl

hlavu a jejich pohledy se setkaly. Horác spatřil v hraničářových

očích váţné znepokojení. Ta skutečnost sama o sobě byla

tísnivější neţ pohled na okolní masakr. Věděl, ţe Halta jen tak

něco z míry nevyvede.

„Myslím, ţe ano,“ řekl hraničář. „A nelíbí se mi to. Zdá se,

ţe Temudţajové se zase dali do pohybu.“

Sedm

Stopy vedly na východ. Alespoň takový hlavní směr z nich

Will vyvodil. Neznámý jezdec sjíţděl z kopce dolt po

stezkách, které se stáčely a klikatily hustým borovým lesem.

Ale pokaţdé, kdyţ měl jezdec moţnost další cestu si vybrat,

nebo kdyţ se stezka větvila, zvolil takový směr, který by ho

mohl zavést dál směrem na východ.

Will byl vyčerpaný dřív, neţ uběhla první hodina. Zarputile

však pokračoval dál, občas klopýtl a mockrát upadl – natáhl se

do sněhu jak dlouhý tak široký, leţel a hekal.

Napadlo ho, jak by bylo snadné jen tak ztstat leţet. Nechat

odeznít bolest ve svalech odvyklých námaze, nechat zklidnit

krev tepající ve spáncích a jenom… spát.

Pokaţdé, kdyţ byl v takovém pokušení, vzpomínal na

Evanlyn. Na to, jak ho vlekla nahoru do hor. Jak mu pomohla

uprchnout z otroctví, kde by ho čekala jistá smrt. Jak o něj

pečovala a vyléčila ho ze závislosti na hřejivé trávě, která mu

otupila rozum. A kdyţ myslel na Evanlyn a na to, co pro něj

udělala, pokaţdé našel zbyteček síly

a vtle. A znovu se

vyhrabal na nohy, potácel se vpřed a sledoval stopy ve sněhu.

Vlekl nohy dál a oči upíral dolt ke stopám. Nic jiného

nevnímal, ničeho jiného si nevšímal. Viděl jen otisky kopyt ve

sněhu.

Slunce kleslo za horu a mrazivý chlad, který nastoupil

okamţitě po jeho západu, se Willovi prokousal oblečením

propoceným námahou a zahryzával se mu hluboko do těla.

Otupěle uvaţoval, jak je dobře, ţe ho napadlo vzít s sebou

deky. Aţ se konečně zastaví na noc, vlhké oblečení by ho

mohlo stát ţivot. Kdyby se nemohl zabalit do hřejivých a

suchých dek, nejspíš by umrzl.

Stíny se prohlubovaly a bylo jasné, ţe noc přijde brzy. Will

šel pořád dál, pokračoval, dokud se otisky kopyt daly rozeznat.

Byl příliš unavený na to, aby postřehl malé odchylky stopy,

například hluboké rýhy, které ktň vyrýval nataţenýma

předníma nohama, kdyţ klouzal po strmých úsecích stezky.

Těchto míst si všiml jen díky tomu, ţe na nich častokrát sám

upadl. Nepřečetl ţádný z drobných tajných vzkazt, které se

před časem naučil vnímat. Stačilo mu, ţe je tu jasná stopa,

kterou mtţe sledovat.

Ničeho jiného nebyl schopen.

Uţ bylo dlouho po setmění a Will přestával na stopu vidět.

Ale pokračoval, zatím se stezka nevětvila a nevyskytla se

ţádná odbočka, kde by musel volit mezi dvěma směry. Jakmile

k takovému místu dorazil, rozhodl se, ţe zastaví a utáboří se na

noc. Zabalí se do dek. Moţná by se dokonce mohl odváţit

rozdělat malý, pečlivě chráněný ohníček, u něhoţ by si usušil

oblečení. S ohněm by přišlo teplo. A pohodlí. A světlo.

A dým.

Dým? Cítil ho, i kdyţ na oheň jen myslel. Dým z borového

dříví – vše prostupující vtně skandijského ţivota, vtně hořící

borové smtly prýštící ze dřeva a syčící v plamenech. Stál a

zlehka přešlapoval. Pomyslel na oheň a v tom okamţiku ucítil

dým. Unavená mysl se pokoušela najít mezi těmi dvěma věcmi

souvislost, pak si uvědomil, ţe ţádná není, ţe je to jen náhoda.

Ucítil dým proto, ţe někde nablízku hoří oheň.

Snaţil se přemýšlet. Oheň znamenal tábor. A to téměř jistě

znamenalo, ţe

dostihl Evanlyn a jejího únosce. Byli někde

blízko a zastavili na noc. Teď je musel jen najít a…

„A co?“ poloţil sám sobě otázku hlasem ochraptělým

únavou. Dal si pořádný doušek vody z měchu, který mu visel u

pasu. Potřásl hlavou, aby se pročistila. Řadu hodin se celou

svou bytostí soustředil na jediný úkol – dostihnout neznámého

jezdce. Kdyţ byl teď skoro u cíle, zjišťoval, ţe nemá plán, co

dělat dál. Jedno bylo jisté, nedokázal by vysvobodit Evanlyn

hrubou silou. Padal únavou, byl jako mátoha, nezdolal by ani

vrabčáka.

„Co by udělal Halt?“ ptal se sám sebe. V posledních

měsících se pro něj tahle otázka stala zaklínadlem, kdyţ

nevěděl kudy kam. Snaţil se představit si svého zkušeného

učitele vedle sebe, jak na něj potutelně hledí a nabádá ho, aby

problém řešil samostatně. Nejprve myslet, pak teprve jednat.

Jako by mu v uších zněl hlas, který si tak dobře pamatoval.

Nejdřív se dívej, říkával rád Halt. Pak jednej.

Will spokojeně pokýval hlavou. Prozatím problém vyřešil.

„Nejdřív podívat,“ opakoval si chraptivě. „Potom odpočívat.

Potom jednat.“

Dopřál si pár minut odpočinku. Dřepl si a opřel se o drsný

kmen borovice. Kdyţ se opět narovnával, všechny ztuhlé svaly

se vzpouzely. Pak pokračoval dál po stopě a postupoval s

mimořádnou opatrností.

Dým byl cítit silněji. Měl v sobě ještě nějakou příměs a Will

poznal vtni pečeného masa. Po několika minutách dokázal

před sebou rozeznat slabou oranţovou záři. Světlo ohně se

odráţelo od bělostného sněhu všude kolem, sílilo a nabíralo na

jasu. Uvědomil si, ţe mu ještě kus cesty zbývá, a pokračoval po

stezce. Kdyţ usoudil, ţe se nachází asi šedesát krokt od ohně,

tiše se stáhl mezi stromy a brodil se sněhem sahajícím po

kolena i výš.

Stromy prořídly a objevila se malá mýtina s ohništěm a

táborem postaveným kolem. Will se přikrčil a kousek po

kousku postupoval dál. Drţel se v skrytu temných stínt pod

borovicemi. Dokázal rozeznat baňaté stany, byly tři,

rozmístěné v ptlkruhu kolem ohně. Nikde se nic nehýbalo.

Pochopil, ţe vtně pečínky nejspíš ztstala viset v nehybném

prtzračném vzduchu ještě dlouho potom, co bylo maso

snědeno. Pomalu se sunul vpřed, kdyţ vtom se za stany něco

pohnulo. Will ztuhl jako kámen, ani se nehnul. Do slabého

světla, které vrhal oheň, vkročil muţ. Byl podsaditý, oblečený

v koţešinách a na hlavě měl velkou koţešinovou čepici. Byl

ozbrojený. U pasu mu visel zakřivený meč a v pravé ruce drţel

štíhlé kopí. To opřel násadou o zem.

Will si všiml dalších podrobností. Po jedné straně byli mezi

stromy uvázaní koně, celkem šest. Usoudil, ţe to znamená šest

muţt. Zamračeně uvaţoval, jak by mohl dostat Evanlyn z toho

místa pryč, a pak si uvědomil, ţe ji zatím ani nezahlédl. Přejel

očima celý tábor, napadlo ho, jestli není v některém stanu. Pak

ji spatřil.

Choulila se pod stromem, po ramena přikrytá houní. Kdyţ

se podíval

pečlivěji, poznal, ţe je přivázaná. Oči ho pálily

únavou, promnul si je hřbetem ruky, potom dvěma prsty sevřel

kořen nosu, aby se mu zrak zaostřil. Bojoval marně. Byl příliš

vyčerpaný.

Začal se stahovat do lesa a poohlíţel se po místě, kde by se

mohl ukrýt a odpočívat. Dnes v noci nikam neodjedou, říkal si,

a on si potřeboval oddechnout a nabrat sílu, teprve pak mohl

něco podniknout. Byl tak unavený, ţe ani nedokázal začít

vymýšlet nějaký kloudný plán.

Odpočine si, najde místo dost vzdálené, aby mu poskytlo

úkryt, ale zase ne tak daleko, aby neslyšel, aţ se tábor ráno

probudí. S lítostí si uvědomil, ţe na nějaký ohníček se nedá ani

pomyslet. Ale měl přece deky, alespoň něco.

Našel velikou borovici s převislými větvemi a zalezl pod ně.

Doufal, ţe obyvatelé tábora neptjdou ráno na obhlídku a

neobjeví jeho stopy. Pak mu došlo, ţe proti tomu nemtţe nic

udělat. Rozmotal srolované deky, zabalil se do nich a opřel se

zády o tlustý kmen stromu.

Vtbec si nebyl jistý, jestli neusnul dřív, neţ vlastně zavřel

oči. A pokud ne, tak usnul vzápětí potom.

* * *

Předchozího večera Evanlyn vycítila nevraţivost mezi

oběma muţi. Ráno dosáhla roztrţka vrcholu.

Evanlyn to nemohla vědět, ale jednalo se o poslední v celé

řadě jejich hádek. Malý prtzkumný oddíl byl jedním z mnoha,

které pronikly přes hranici do Skandie. Muţ, jehoţ Evanlyn

spatřila před několika týdny nedaleko chaty, kde s Willem

trávili zimu, byl vlastně členem jednoho podobného oddílu.

Čren, muţ, který ji zajal, byl příslušníkem vysoce

postaveného temudţajského rodu. U Temudţajt bylo zvykem

posílat mladé urozené muţe na jeden rok do armády, aby

slouţili jako obyčejní vojáci, aţ teprve potom se stávali členy

dtstojnického sboru. Atlan, velitel oddílu prtzkumníkt, byl

starý voják, serţant s letitou zkušeností. Ale věděl,

ţe jako

obyčejný muţ z lidu nikdy nedosáhne vyšší hodnosti. Hněvalo

ho, ţe nafoukaný, paličatý Čren ho brzy přeskočí, stejně jako

Črena hněvalo, ţe dostává rozkazy od někoho, kdo pochází z

niţší vrstvy. Včera se vydal do hor na vlastní pěst, serţantovi

naschvál.

Evanlyn zajal jen z rozmaru, na následky vtbec nepomyslel.

Bylo by bývalo lepší, kdyby se neukazoval a nechal ji, ať si jde

po svém. Prtzkumný oddíl měl přísný rozkaz vyhnout se

odhalení a neměl brát zajatce.

Atlan se rozhodl pro nejjednodušší zptsob – musejí dívku

zabít. Dokud byla naţivu, hrozilo nebezpečí, ţe uprchne a

prozradí je. Atlan věděl, ţe kdyby k tomu došlo, zaplatil by to

on sám ţivotem. Nelitoval ji. Necítil k ní ani nepřátelství. Byla

mu lhostejná. Nebyla příslušnicí Lidu, a tak ji ani

nešlo

povaţovat za člověka.

Poručil Črenovi, ať ji zabije. Čren odmítl – ne z nějakého

útlocitu vtči Evanlyn, ale prostě proto, aby se serţantovi

vzepřel.

Evanlyn vyděšeně přihlíţela jejich hádce. Pořád ukazovali

na ni, takţe bylo zřejmé, ţe ona je příčinou sporu. A jak se

hádka stupňovala, bylo zřejmé i to, ţe jí hrozí čím dál větší

nebezpečí. Nakonec se starší z obou muţt rozpřáhl a mladšímu

vlepil políček. Ten zavrávoral a ustoupil několik krokt vzad.

Pak se starší muţ otočil, rázoval směrem k Evanlyn a tasil

zakřivenou šavli.

Přejela očima od zbraně v jeho ruce ke strohému výrazu

jeho tváře. Nebyla v něm ţádná zášť, ţádná zlost. Byl to jen

odhodlaný výraz někoho, kdo se bez sebemenšího zaváhání

chystá ukončit její ţivot.

Evanlyn otevřela ústa k výkřiku. Hrtza toho okamţiku jí

však zmrazila hlas v hrdle a dívka se přikrčila, s pusou

otevřenou, a hleděla na blíţící se smrt. Je to zvláštní, pomyslela

si, ţe ji přivlekli aţ sem, nechali ji přečkat noc, a pak se

rozhodli ji zabít.

Zdálo se tak zbytečné umřít právě takhle.

Osm

Halt pečlivě prohlíţel změť stop v měkkém sněhu. Poklekl

na místě, kde byla země hodně rozrytá, a zachmuřeně se

snaţil pochopit, co se tu asi odehrálo. Horác čekal a hořel

zvědavostí.

Konečně se Halt zvedl. „Bylo jich nejmíň třicet,“ zamumlal.

„Moţná víc.“

„Halte?“ nesměle ho oslovil Horác. Sice nevěděl, jestli se

Halt nechystá uvádět další podrobnosti, ale uţ nevydrţel dál

čekat. Hraničář však odcházel od palisády a sledoval další

stopy, které vedly do hor za prtsmykem.

„Malý oddíl, tak pět nebo šest, pokračoval dál do Skandie.

Ostatní se vrátili cestou, kterou přijeli.“

Příslušné směry ukazoval špičkou luku. Hovořil spíš sám k

sobě neţ k Horácovi a v duchu si potvrzoval, co mu stopy

prozradily.

„Ale kdo to je, Halte?“ rychle se zeptal Horác a doufal, ţe

prolomí hraničářovu samomluvu. Halt udělal několik dalších

krokt směrem, jímţ se vydala menší skupina muţt.

„Temudţajové,“ prohodil stručně přes rameno.

Horác rozčileně zakoulel očima. „To uţ jste říkal,“

připomněl. „Ale kdo vlastně jsou Temudţajové?“

Halt se zastavil a ohlédl se po něm. Horácovi blesklo

hlavou, ţe si vyslechne další poznámky o bídném stavu svého

vzdělání. Pak se hraničářovi ve tváři mihlo pochopení a

mírnějším tónem neţ obvykle řekl: „Ano, myslím, ţe zatím

nebyl dtvod, proč bys o nich měl něco slyšet, ţe?“

Horác se bál rušit a pouze zavrtěl hlavou.

„Jsou to kočovní jezdci z východních stepí,“ řekl hraničář.

Horác nechápavě svraštil čelo.

„Stepí?“ opáčil.

„Stepi jsou pláně a pastviny na východě. Nikdo přesně neví,

odkud Temudţajové pocházejí. Kdysi tvořili jen skupiny více

či méně spřátelených nepočetných kment, ale pak je sjednotil

Temgal a stal se prvním chánem chánt.“

„Chánem chánt?“ nesměle ho přerušil Horác. Vtbec

nechápal, co ta slova znamenají. Halt pokýval hlavou a

pokračoval ve vysvětlování.

„Vtdce kaţdé tlupy si říkal chán. Kdyţ se Temgal stal

nejvyšším vládcem, vytvořil titul chán chánt, něco jako vládce

vládct.“

Horác pomalu přikývl. „Ale kdo byl ten Temgal?“ ptal se a

rychle dodal: „Myslím jako odkud se vzal?“

Tentokrát Halt pokrčil rameny. „To vlastně nikdo neví.

Podle legendy to byl obyčejný pastýř. Ale nějak se z něj stal

vtdce jednoho kmene a pak ho spojil s dalším a dalším.

Výsledkem bylo, ţe proměnil Temudţaje v národ bojovníkt –

pravděpodobně nejlepší lehkou kavalerii na světě. Neznají

strach, jsou velmi dobře organizovaní a v boji jsou velice

nelítostní. Pokud vím, nikdy nebyli poraţeni.“

„A co dělají tady?“ zeptal se Horác. Halt se na něj váţně

zadíval, kousal si ret a přemýšlel, jak odpovědět.

„To je správná otázka,“ řekl. „Moţná bychom měli sledovat

tu menší skupinu a uvidíme, co zjistíme. Alespoň za tu dobu,

co budou mířit směrem, kterým potřebujeme jet my.“

Navlékl si luk na levé rameno a přešel k místu, kde pokojně

stál Abelard s uzdou visící volně na zem. Horác si pospíšil za

ním a vyhoupl se do sedla černého bojového koně, na němţ

předtím jel, aby udělal dojem na hraniční stráţ. Celá ta paráda,

kterou na sebe navlékl, aby dobře sehrál galického kurýra,

najednou trochu pozbyla smyslu. Pobídl vraníka patou a

vyrazil za Haltem.

Oba další koně následovali za nimi, bojový ktň na vodicí

uzdě a Cuk pokojně klusal sám, jeho nebylo třeba pobízet ani

vést.

* * *

Halt se nahnul ze sedla a pečlivě prohlíţel sníh.

„Podívejme, kdo se vrátil,“ ukazoval na stopu ve sněhu.

Horác popojel blíţ a civěl na zem. Neviděl nic zvláštního,

jenom změť otiskt kopyt, které se daly v měkkém, mokrém

sněhu špatně rozeznat.

„Co to znamená?“ zeptal se nakonec.

Halt odpovídal, aniţ zvedl oči od stopy. „Osamělý jezdec,

který se předtím odpojil, se vrátil.“

O kus zpět se totiţ stopa rozdělila, jeden jezdec tlupu opustil

a zamířil hlouběji do Skandie, zatímco hlavní část se stáčela k

severu a udrţovala stále stejný odstup od hranice. Osamělý

jezdec se podle všeho nyní opět ke skupině přidal.

„Nu, aspoň je to jednodušší. Uţ se nemusíme obávat, ţe ho

budeme mít za sebou, kdyţ ptjdeme po stopě těch ostatních,“

prohlásil Halt. Vyjel s Abelardem kupředu, pak zastavil a

soustředěně přimhouřil oči.

„To je zvláštní,“ zamumlal, sklouzl ze sedla a poklekl na

koleno do sněhu. Pozorně zkoumal stopy, pak se upřeně

zadíval zpátky směrem, odkud přijel osamělý jezdec, který se

znovu přidal ke skupině. Něco zabručel, zvedl se a z kolena

smetal mokrý sníh.

„Co se děje?“ zajímal se Horác. Halt protáhl obličej. Nebyl

si úplně jistý tím, co viděl, a to mu vadilo. V podobných

situacích neměl rád nejistotu.

„Ten osamělý jezdec se nepřipojil ke skupině tady. Oni tudy

projeli nejmíň o den dřív neţ on,“ řekl nakonec. Horác pokrčil

rameny. Podle něj to mělo jednoduchou příčinu.

„Tak jel za nimi na smluvené místo setkání,“ vyjádřil svtj

názor a Halt souhlasně přikyvoval.

„To je velmi pravděpodobné. Jedná se zřejmě o prtzkumný

oddíl a on nejspíš pátral na vlastní pěst. Otázkou je, kdo

sledoval jeho, kdyţ se vracel.“

Horácova obočí vyjela vzhtru. „Někdo ho sledoval?“ divil

se. Halt nespokojeně povzdechl.

„Není to jisté,“ řekl stručně. „Ale vypadá to tak. Sníh rychle

taje a stopy nejsou dost zřetelné. Je celkem snadné číst stopy

koní, ale tenhle nový hráč ve hře jde pěšky… Totiţ, pokud

tudy opravdu někdo šel,“ zapochyboval.

„Takţe…“ ozval se Horác. „Co uděláme?“

Halt se rozhodl. „Ptjdeme za nimi,“ prohlásil a znovu

nasedl. „Nebudu moct klidně spát, dokud nezjistím, co se tady

děje. Záhady nemám rád.“

Záhad ještě přibylo o hodinu později, kdyţ Cuk, tiše

kráčející za oběma jezdci, najednou pohodil hlavou a hlasitě

zarţál. Přišlo to tak nečekaně, ţe Halt i Horác se otočili v sedle

a udiveně na koníka zírali. Cuk znovu zařehtal, táhle, stoupavě

a trochu úzkostně. Horáctv volný ktň sebou na provaze trhl a

polekaně zařehtal. I vraník se chystal připojit, ale Horác ho

zvládl. Abelard pochopitelně ztstal potichu.

Halt dal rozzlobeně Cukovi rukou znamení, ať je zticha, a

řehtání přestalo. Druzí dva koně se také zklidnili.

Ale Cuk stál dál ve stopě, přední nohy široce rozkročené,

hlavu vztyčenou a rozšířenými nozdrami prověřoval studený

vzduch. Třásl se po celém těle. Další naříkavé zarţání se dralo

ven a pouze vynikající výcvik hraničářských koní mu zabránil

ho vydat.

„Co to k čertu…,“ ulevil si Halt, potom sjel ze sedla, došel k

nešťastnému koníkovi a poplácával ho po krku.

„Tiše, chlapče,“ šeptal. „Jen klid. Co se to s tebou děje?“

Konejšivý hlas a vlídné doteky koníka uklidnily. Sklonil

hlavu a otíral se čelem o Haltovu hruď. Hraničář ho hladil po

uších a pořád k němu tiše promlouval.

„No tak… Kdybys tak uměl mluvit, viď? Ty něco víš. Něco

cítíš, ţe je to tak?“

Horác zvědavě přihlíţel, jak se koník zvolna upokojuje.

Neuniklo mu ale, ţe má uši stále vztyčené a je ve střehu.

Moţná se nechal uchlácholit, ale v pořádku není, uvědomil si

bojovnický učeň.

„Nikdy jsem neviděl, ţe by se hraničářský ktň takhle

choval,“ řekl tiše. Halt na něho pohlédl ustaranýma očima.

„Ani já ne,“ přiznával. „Právě to mi dělá starost.“

Horác se na Cuka pozorně zadíval. „Zdá se, ţe je trochu

klidnější,“ poznamenal nejistě. Halt přejel rukou po koníkově

boku.

„Je pořád napjatý jako struna, ale myslím, ţe mtţeme jet

dál. Do tmy zbývá asi jen hodina a já chci zjistit, kde se tihle

naši přátelé utábořili na noc.“

Naposled jemně poplácal Cuka po krku, pak nasedl na

Abelarda a vydali se znovu po stopě.

Devět

Will strávil neklidnou noc v úkrytu pod větvemi borovice.

Zabalil se do obou tenkých dek, ale na udrţení tepla

zdaleka nestačily. Občas nakrátko zdříml, ale budil ho chlad a

neodbytné myšlenky.

V první řadě to byl pocit, ţe na tohle nestačí. Bylo třeba

vysvobodit Evanlyn z rukou únosct, ale on neměl vtbec

ţádnou představu, jak by takový úkol mohl provést. V táboře

bylo šest muţt, dobře ozbrojených a podle všeho zdatných. On

byl jen kluk, vyzbrojený pouze malým loveckým lukem a

krátkou dýkou. Jeho šípy byly dobré nanejvýš na drobnou zvěř,

hroty měly vyrobené vytvrzením dřeva nad ţhavými uhlíky a

přiostřením. Ani trochu se nepodobaly širokým, jako šídlo

ostrým hrottm šípt, které míval ve svém toulci hraničářského

učně. Staré araluenské rčení pravilo, ţe za opaskem hraničáře

jsou ţivoty čtyřiadvaceti muţt. Odkazovalo na pověstnou

přesnost hraničářt při střelbě z luku a na skutečnost, ţe plný

hraničářský toulec obvykle obsahoval dva tucty šípt.

Během dlouhých minut bdění se Will znovu a znovu snaţil

něco vymyslet. Trpce si uvědomoval, ţe jako hraničář by měl

umět dobře uvaţovat a plánovat. Měl pocit, ţe svou

neschopností něco vymyslet nechává Evanlyn na holičkách. A

také ostatní. V polospánku a dřímotách viděl v duchu Haltovu

vousatou tvář, jak se na něj usmívá a naléhá, ať vymyslí nějaký

plán. Pak se úsměv vytrácel, nejprve ho vystřídal hněv a

nakonec zklamání. Will si vzpomněl na Horáce, svého

kamaráda a společníka při cestě Celtikou k Morgarathovu

mostu. Urostlý a silný bojovnický učeň vţdy s klidem nechával

Willa, aby přemýšlel za něj. Will si nešťastně povzdechl při

pomyšlení, jak bláhová to byla dtvěra. Bál se, ţe se u něj

projevuje nějaký opoţděný následek závislosti na hřejivé trávě.

Moţná ţe droga rozeţírala mozek a člověk pak nebyl schopen

samostatně uvaţovat.

Znovu a znovu během té hrozné noci pokládal sám sobě

otázku: „Co by udělal Halt?“ Ale prostředek, tak účinný při

hledání řešení problémt v minulosti, nezabíral. Neozýval se

ţádný hlas, který by mu odněkud z hlubin mysli poskytl návod

nebo radu.

Pravdou samozřejmě bylo, ţe za daných okolností se nedalo

vymyslet nic, co by Will mohl podniknout. Byl vlastně

neozbrojený, stál proti velké přesile v neznámém prostředí a

byl ţalostně zesláblý. Mohl nanejvýš pozorovat tábor cizinct a

doufat, ţe náhoda přinese nějakou událost, která mu poskytne

příleţitost dostat se k Evanlyn a zmizet s ní mezi stromy.

Nakonec vzdal pokus o odpočinek, vyplazil se zpod

borovice a posbíral

své skrovné vybavení. Podle postavení

hvězd na obloze poznal, ţe první ranní paprsky slunce

proniknou korunami stromt zhruba za hodinu.

„Aspoň něco jsem nezapomněl,“ povzdechl si zničeně.

Mluvil sám k sobě nahlas, začal s tím uţ v noci.

Rozmýšlel se, pak se rozhodl a vydal se lesem k tábořišti.

Vţdycky je naděje, ţe se něco přihodí. Hlídka třeba usne, nebo

se vzdálí do lesa prověřit nějaký podezřelý zvuk, a cesta k

záchraně Evanlyn bude volná.

Nebylo to pravděpodobné, ale moţné to bylo. A kdyby se

taková příleţitost naskytla, bylo nesmírně dtleţité, aby Will

byl poblíţ a mohl ji vyuţít. Alespoň by získal jednoznačný

signál co podniknout a mohl by se jím řídit. Postupoval tedy co

nejtišeji vpřed, s jednou dekou přehozenou přes ramena jako

plášť.

Cesta zpátky k malému táboru mu trvala deset minut. Kdyţ

se k němu dostal, jeho naděje vzaly za své. Hlídka ztstávala

bdělá, a jak si Will všiml, muţi se vystřídali, takţe nastoupil

odpočatý muţ. Prováděl pravidelné obchtzky po okolí tábora,

při kterých procházel zhruba pětadvacet krokt od místa, kde se

chlapec krčil v úkrytu za stromem. Nic nenasvědčovalo tomu,

ţe by jeho pozornost ochabovala. Oči mu neustále těkaly z

místa na místo, přejíţděly okolní les a pátraly po náznacích

kaţdého neobvyklého pohybu.

Will závistivě sledoval luk s dvojitým zakřivením a s

napnutou tětivou zavěšený na muţově pravém rameni. Hodně

se podobal tomu, který Will dostal od Halta, kdyţ k

podmračenému hraničáři nastoupil do učení. Matně si

vzpomínal, jak se Halt zmínil, ţe tyhle luky se naučil vyrábět

od bojovníkt z východních stepí. Napadlo ho, jestli ti muţi

nepocházejí právě odtamtud.

Pomyslel si, ţe na rozdíl od hračky, kterou měl u sebe, je

luk stráţného opravdová zbraň. Kdyby teď měl v rukou takový

luk a pár z těch šípt, které vykukovaly z muţova toulce na

zádech, moţná by s tím něco dokázal. Na chvíli si pohrával s

nápadem, ţe stráţného přepadne a zmocní se jeho luku. Musel

se ale toho nápadu vzdát.

Neexistoval ţádný zptsob, jak by se mohl k muţi dostat a

on ho přitom neviděl nebo neslyšel. A i kdyby se mu to

povedlo, měl malou naději, ţe by přemohl ozbrojeného

bojovníka. Pustit se s malou dýkou proti jeho šavli by se

rovnalo sebevraţdě. Mohl by pochopitelně zkusit zasáhnout

stráţného noţem na dálku – jenţe ntţ byl špatně vyváţený a k

vrhání se nehodil, protoţe měl příliš lehký jilec a ten by čepel

nedonesl k cíli.

A tak se Will krčil ve sněhu u kmene stromu, všechno

sledoval a čekal na příleţitost, která však nepřicházela. Na

jednom konci tábora rozeznal schoulenou postavu Evanlyn.

Kolem stromu, u něhoţ byla přivázaná, bylo dost místa.

Nedokázal by se k ní přiblíţit bez toho, ţe by si ho stráţný

všiml. Všechno vypadalo beznadějně.

Udolaný zimou a probdělou nocí nejspíš na chvilku usnul.

Probudil ho totiţ zvuk hlast.

Bylo těsně po rozbřesku,

slabé světlo šikmo pronikalo

mezerami mezi stromy, které na mýtinu vrhaly dlouhé stíny.

Dva ze skupinky bojovníkt stáli kousek stranou od ostatních a

hádali se. Slova byla pro Willa nesrozumitelná, ale o příčině

jejich sporu nebylo pochyb, protoţe jeden neustále ukazoval na

Evanlyn, která byla pořád ještě přivázaná u stromu. Choulila se

pod dekou, kterou jí dali, a s vytřeštěnýma očima všechno

sledovala.

Jak hádka pokračovala, oba muţi byli čím dál vzteklejší a

ukřičenější. Nakonec se starší z nich neovládl. Uhodil druhého

a ten zavrávoral. Pak jedenkrát kývl, jako by uspokojením,

otočil se k Evanlyn a jeho ruka sjela k jilci šavle.

Will na okamţik ztuhl. Kdyţ muţ vytasil šavli a vykročil k

Evanlyn, zdálo se nemoţné uvěřit, ţe jí chce ublíţit.

Samozřejmost, s jakou se pohyboval, jako by popírala kaţdý

nepřátelský úmysl. A přece právě samozřejmost a nenucenost

stupňovala ve Willovi pocit hrtzy. Muţ se rozpřáhl šavlí nad

Evanlyn. Dívka otevřela ústa, ale nevydala hlásku. Will

pochopil, ţe pro toho skrčka s křivýma nohama neznamená

zabití Evanlyn nic, vtbec nic.

Ve chvíli, kdy bojovník spustil ruku k jilci šavle, začaly

Willovy ruce jednat o své vlastní vtli. Z toulce vyjel šíp a byl

vloţen do tětivy. Zakřivená čepel šavle se zvedla a Evanlyn se

ve sněhu přikrčila, s jednou rukou zvednutou v marném pokusu

odvrátit smrtelný úder. Will vystoupil zpoza stromu, napjal luk

na plný nátah a jeho mysl rychle vyhodnotila situaci.

Zabít svým šípem nemohl. Byl to vlastně jen špičatý klacík,

i kdyţ hrot byl tvrzený v ohni. Pokud by mířil na muţovo tělo,

tlusté koţešiny a koţená kazajka by šíp zadrţely dřív, neţ by

vtbec škrábl ktţi. Bylo jen jedno místo, které nebylo chráněné

a při jehoţ zasaţení měl Will největší šanci, ţe zastaví ránu

šavlí. Kdyţ muţ zdvihl ruku, obnaţilo se jeho zápěstí a nad

tlustým koţešinovým rukávem se ukázal kousek holé ktţe. To

vše Will zaznamenal v kratičkém čase, který mu zabralo

přitaţení jednoduchého opeření šípu k tváři. Plynule zamířil na

muţovo zápěstí, hrot šípu mírně nadzvedl nad cíl, aby vyrovnal

pokles za letu, zadrţel dech a pustil tětivu.

Luk trochu zadrnčel, lehký šíp se prudce vznesl, obloukem

přesvištěl vzdálenost k bojovníkovi a jeho hrot zajel do

měkkého masa zápěstí.

Will zaslechl přiškrcený výkřik bolesti, ale ruce dál

pracovaly v dobře nacvičeném rytmu a nový šíp byl vloţen do

tětivy a odlétal za prvním. Šavle vypadla muţi z ruky a

neslyšně vklouzla do hlubokého sněhu. Evanlyn sebou trhla,

protoţe čepel ostrá jako břitva jen o vlásek minula její ruku.

Druhý šíp narazil do muţova tlustého rukávu a neškodně v něm

uvízl. Muţ se drţel za pravé zápěstí a po ruce mu stékala krev.

Ačkoli byl otřesený a zaskočený, přece jen instinktivně

pohlédl směrem, odkud šíp přilétl. A protoţe Will vystřelil

podruhé, postřehl pohyb a rozeznal malou postavu za mýtinou.

Vztekle zavrčel, pustil zraněné zápěstí a levou rukou vytrhl z

opasku dlouhou dýku. Na Evanlyn v tu chvíli zapomněl,

ukazoval svým muţtm do míst, kde stál útočník, a křičel, ať se

pustí za ním. Sám se rovněţ rozběhl k Willovi.

Willtv třetí šíp muţe zpomalil, prolétl mu kolem obličeje a

přinutil ho uskočit stranou. Hned však běţel dál a v patách za

ním dva jeho vojáci. Ve stejný okamţik Will spatřil, ţe k

Evanlyn zamířil čtvrtý muţ. Srdce se mu sevřelo, protoţe

pochopil, ţe prohrál. V zoufalství na něj vyslal další svištící

střelu, i kdyţ věděl, ţe je to marné. Otočil se, aby se postavil

čelem k přibíhajícímu bojovníkovi, odhodil zbytečný luk a sáhl

za opasek pro ntţ.

A pak zaslechl zvuk, který znal z dřívějška. Zvuk, který

naháněl husí ktţi a který mu byl díky hodinám stráveným v

lesích kolem hradu Redmontu děsivě povědomý.

Někde za jeho zády se ozvalo hluboké ostré zadrnčení,

potom vzduch proťalo zasvištění těţkého šípu letícího

neuvěřitelnou rychlostí a vyslaného mimořádnou silou.

Nakonec Will uslyšel dtkladné plácnutí, kdyţ střela zasáhla

cíl.

Černý šíp s šedivou letkou se objevil uprostřed hrudi

přibíhajícího bojovníka. Muţ se svalil na záda do sněhu. Další

zadrnčení, svist a plácnutí a k zemi se poroučel i druhý muţ.

Třetí se otočil a utíkal ke koním uvázaným na druhém konci

tábora. Údery cválajících kopyt Willovi prozradily, ţe

zbývající dva uţ před zlověstnou přesností dlouhého luku vzali

do zaječích.

Will váhal, v hlavě měl zmatek. Instinktivně tušil, co se

stalo. Jeho rozum však nevěděl, jak k tomu mohlo dojít. Obrátil

se a ve vzdálenosti asi čtyřiceti krokt za sebou spatřil obrys

postavy v šedivé pláštěnce. Stále drţela luk se zaloţeným

šípem, připravený ke střelbě.

„Halte?!??“ vykřikl, ale hlas se mu zlomil. Rozběhl se k

postavě, ale pak se vzpamatoval. Evanlynn je pořád v

nebezpečí! Kdyţ se otočil, uslyšel zařinčení oceli a viděl, ţe se

Evanlyn podařilo uchopit leţící šavli a odvrátit první útok.

Ale znamenalo to jen krátký odklad, protoţe byla stále

uvázaná u stromu. Will ukazoval směrem k Evanlyn, divoce

křičel a zoufale vybízel Halta ke střelbě. Pak mu došlo, ţe

stromy zakrývají hraničářovi výhled.

Vzápětí se k bojující dívce a útočníkovi přihrnula další

postava, vysoká a urostlá, překvapivě povědomá, v krouţkové

košili a bílém kabátci s prapodivným znakem připomínajícím

zjednodušený obrázek dubového listu.

Dlouhý rovný meč zastavil zakřivené ostří směřující švihem

dolt. Pak zachránce skočil mezi Evanlyn a muţe, který se ji

pokoušel zabít, a řadou bleskových údert

mečem útočníka

zatlačil pryč. V boji byl očividně lepší a protivník před ním

ustupoval; jeho kryty a údery byly stále zoufalejší, protoţe

pochopil, ţe má před sebou nesrovnatelně lepšího soupeře.

Učinil nemotorný výpad zakřivenou čepelí, a kdyţ ji protivník

odklonil, setrvačností pokračoval vpřed, ztratil rovnováhu a

vystavil se odvetnému rubovému seku, který se uţ na něj

řítil…

„Nezabíjej ho!“ zakřičel v poslední chvíli Halt. Horác

pootočil zápěstí a čepel dopadla ze strany na muţovu hlavu

nikoliv ostřím, ale naplocho. Muţ obrátil oči v sloup a klesl k

zemi. Byl omráčený.

A také měl velké štěstí.

„Potřebujeme ho ţivého,“ dodal mírně Halt. Pak se lehce

zakymácel pod nárazem štíhlého těla, které se k němu bezhlavě

přihnalo. Kolem pasu se mu ovinuly ruce a Will vzlykal,

radostně ţvatlal a objímal svého učitele, druha a přítele. Halt

ho lehce poplácával po rameni a překvapeně zjistil, ţe mu po

tváři stéká slza.

Horác přeťal mečem řemen, jímţ byla spoutána Evanlyn, a

šetrně jí pomohl na nohy.

„Nestalo se ti nic?“ ptal se starostlivě, a kdyţ zjistil, ţe ne,

rozlil se mu po tváři široký spokojený úsměv.

„Ach, Horáci, díky bohu, ţe jsi tady!“ vzlykala dívka, vrhla

se mu kolem krku a ukryla tvář na jeho hrudi. Horác byl

najednou v koncích. Chtěl ji také obejmout, ale uvědomil si, ţe

stále drţí meč, a rozpačitě zaváhal. Pak se rozhodl, poloţil meč

na zem a ovinul ruce kolem Evanlyn. Vnímal její hebkost a

cítil jemnou vtni pokoţky a vlast.

Jeho úsměv se ještě víc roztáhl, i kdyţ by si sám nemyslel,

ţe je to vtbec moţné. Usoudil, ţe být hrdinou má nesporné

výhody.

Deset

„Vy váţně chcete říct, ţe Horáce mají v Galice za

hrdinu?“ nevěřícně se ptal Will a nebyl si tak docela

jistý, jestli si z něj Halt s Horácem neutahují. Ale prošedivělý

hraničář dtrazně kýval hlavou.

„Za vskutku váţenou osobu,“ prohlásil. Evanlyn se otočila k

mladému urostlému bojovníkovi, natáhla se a zlehka ho

pohladila po ruce.

„Já tomu věřím,“ prohlásila. „Viděli jste, jak se postaral o

toho temudţajského vojáka, který mě chtěl zabít?“ V očích se

jí objevil nezvykle vroucí pohled, a protoţe Willovi to

neuniklo, pocítil náhlé bodnutí ţárlivosti na kamaráda. Pak tu

nepěknou myšlenku zahnal.

Haltovi se nechtělo ztstávat moc blízko u temudţajského

tábořiště. Nevěděli, jak daleko je hlavní jednotka, a mohlo se

stát, ţe ti dva vojáci, kteří uprchli, přivedou ostatní.

Vraceli se po cestě, po níţ dorazili Halt s Horácem, zpět k

hraničnímu přechodu, kde našli první stopy Temudţajt. Kolem

poledne dojeli na návrší, odkud byl dobrý rozhled po okolní

krajině a kde byla i plochá prohlubeň, která jim poskytla úkryt.

Odsud mohli dobře vidět, aniţ by sami byli spatřeni, a Halt

rozhodl, ţe se utáboří, dokud si neujasní, jak postupovat dál.

Pod ochranou hájku mladých borovic rozdělali malý oheň a

připravili jídlo.

Evanlyn s Willem se hltavě vrhli na chutné dušené maso,

které hraničář uvařil, a chvíli nebylo slyšet nic jiného neţ

usilovné ţvýkání a polykání.

Pak si navzájem začali sdělovat, co všechno zaţili od

závěrečné bitvy s wargalskou armádou na Uthalských pláních.

Willovi údivem spadla čelist, kdyţ Halt vyprávěl, jak Horác v

souboji muţ proti muţi porazil strašlivého lorda Morgaratha.

Horác se tvářil dost rozpačitě a Halt si toho všiml, takţe líčil

souboj odlehčeným tónem a zvesela prohlašoval, ţe mladík

spíš nešikovně zakopl a spadl pod kopyta řítícího se

Morgarathova bojového koně, neţ ţe se k tomu činu uchýlil

jako k poslednímu pokusu zvrátit situaci a vyhodit svého

protivníka ze sedla. Bojovnický učeň zrudl a upozornil, ţe

rozhodující fintu – obranu dvěma noţi – ho naučil Gilan a ţe

při cestě napříč Celtikou s Willem strávili spoustu času jejím

procvičováním. Vyznělo to tak, jako kdyby si podíl na jeho

vítězství zaslouţil i Will. Kdyţ Horác mluvil, Will se pohodlně

opřel o strom a uvaţoval, jak moc se změnil. Kdyţ spolu

vyrtstali jako sirotci v hradní opatrovně, byl Horác jeho

velkým nepřítelem, a teď se z něho stal nejlepší kamarád.

Tedy, jeden z nejlepších kamarádt, napadlo Willa, kdyţ

ucítil, jak se mu o rameno otírá chundelatá hlava. Natočil se

dozadu a natáhl ruku, aby Cuka pohladil po uších a poškrábal

místečko mezi nimi, jak to mají koně rádi. Pod dotekem

pánovy ruky Cuk potěšeně zafuněl. Od té doby, co byli zase

spolu, se koník odmítal vzdálit od Willa dál neţ na jeden nebo

dva kroky.

Halt se na oba zadíval přes táborový oheň a v duchu se

usmíval. Nesmírně se mu ulevilo, kdyţ konečně svého učně

našel. Poté, co bezmocně přihlíţel, jak vlčí loď odplouvá od

araluenského pobřeţí s Willem na palubě, dlouhé měsíce velmi

trpěl. Tíha výčitek z něj nyní spadla. Předtím měl pocit, ţe

chlapce zklamal, ţe ho nějak podvedl. Kdyţ ho teď měl zpátky

u sebe, cítil se opět naprosto spokojený. Včerejší události sice

vzbudily nové obavy, ty ale mohly prozatím počkat a on si

mohl uţívat šťastného shledání.

„Myslíš, ţe bys toho svého koně dokázal přesvědčit, aby

aspoň chvilku ztstal u sobě rovných?“ zeptal se naoko přísně.

„Jinak si snad začne myslet, ţe je jeden z nás.“

„Od chvíle, kdy jsme prvně narazili na tvoji stopu, doháněl

Halta k šílenství,“ dodal Horác. Byl rád, ţe se přestalo hovořit

o jeho hrdinských skutcích. „Určitě zachytil tvtj pach a poznal,

ţe sledujeme tebe, i kdyţ Haltovi to nedošlo.“

Nato Halt povytáhl jedno obočí. „Tak Haltovi to nedošlo?“

dobíral si Horáce. „Takţe tobě nejspíš ano?“

Horác pokrčil rameny. „Já jsem jen bojovník,“ odpověděl.

„Ode mě se nečeká, ţe budu nad něčím hloubat. To přenechám

vám hraničářtm.“

„Musím přiznat, ţe mě to zmátlo,“ připustil Halt. „Nikdy

jsem neviděl, ţe by se hraničářský ktň takhle choval. I kdyţ

jsem mu dal povel, aby se uklidnil a byl zticha, bylo vidět, ţe

něco ví. A kdyţ jsi pak vystoupil zpoza stromt a vystřelil,

vypadalo to, ţe se za tebou rozběhne.“

Will dál škrábal chlupatou hlavu skloněnou k němu a

usmíval se od ucha k uchu. Rozhlédl se kolem sebe. S Haltem a

v kruhu nejbliţších přátel se cítil šťastně a bezpečně – coţ byl

pocit, který mu víc neţ rok chyběl. Usmíval se na hraničáře a

ulevilo se mu, ţe Halt má z jeho čint radost. Evanlyn

vyprávěla o cestě přes Bílé moře a o všem, co se přihodilo, neţ

dopluli do Hallasholmu.

Horác zíral na Willa s neskrývaným obdivem, kdyţ

popisovala, jak v zakouřené, vymrzlé chatě na pustém ostrově,

kde přečkávali období nejhorších bouří na Bílém moři, pokořil

kapitána vlčí lodi Slagora. Halt se na svého učně jen pronikavě

zadíval a kývl hlavou. Pro Willa toto Haltovo prosté kývnutí

znamenalo víc neţ hromada chvály od kohokoli jiného

–

hlavně proto, ţe nebyl zrovna moc pyšný na to, co se s ním pak

dělo v Hallasholmu, a na svoji závislost na hřejivé trávě. Bál

se, ţe ho bude Halt odsuzovat, ale kdyţ Evanlyn vyprávěla, jak

byla skoro zoufalá, kdyţ ve stodole, kde nocovali otroci

pracující na dvoře, našla Willa otupělého a bez vlastní vtle,

hraničář jen znovu kývl a tiše proklínal lidi, kteří něco

takového podstrčí jiným. Pohlédl přes oheň na Willa a setkal se

s jeho ustrašeným pohledem. Will v očích svého učitele spatřil

hluboký, přehluboký smutek.

„Je mi moc líto, ţe jsi musel zaţít takové věci,“ řekl Halt

mírně a Will věděl, ţe všechno zase bude jako dřív.

Konečně se dosyta vypovídali. Některé podrobnosti se ještě

doplní během následujících týdnt a některé ztstanou

zapomenuty. V podstatě si ale navzájem sdělili vše, co kdo z

nich zaţil.

Jedna část Haltova příběhu však ztstala utajena. Will ani

Evanlyn se nedověděli, ţe Halt je ve vyhnanství a ţe byl

vyloučen z hraničářského sboru. Jak řekl Horácovi, neţ

překročili hranici, nechtěl to teď rozebírat.

Stíny se prodluţovaly a Halt se opět odebral k místu, kde se

svázanýma rukama a nohama leţel jejich zajatec. Na pár minut

mu uvolnil pouta, nejprve na rukou, potom na nohách, přičemţ

předtím, neţ rozvázal nohy, pouta na rukou zase utáhl.

Temudţajský bojovník ocenil krátkou úlevu zabručením. Toho

odpoledne to Halt provedl uţ po několikáté, aby muţi kvtli

zhoršenému proudění krve neodumřely končetiny.

Zároveň tak měl příleţitost přesvědčit se, ţe pouta jsou

pořád utaţená, ţe se zajatci nepodařilo je povolit ani se z nich

vykroutit. Přestoţe věděl, ţe ţádnou odpověď nedostane,

vyptával se Halt vojáka, jak se jmenuje a ke které jednotce

patří. Halt sice uměl docela plynně hovořit temudţajským

jazykem, protoţe u Lidu, jak Temudţajové sami sebe nazývali,

strávil několik let, ale neviděl dtvod, proč by to měl před

zajatcem prozrazovat. Proto pouţíval obchodnický jazyk,

společný všem obyvateltm této části světa

–

jednoduchou

směsici galických, teutonských a temudţajských výrazt.

Jak Halt očekával, Temudţaj jednoduše dělal, ţe neslyší.

Halt pokrčil rameny a hluboce zamyšlený odcházel. Horác

seděl u ohně, pečlivě čistil a mazal meč. Evanlyn měla hlídku

na vrcholku kopce a sledovala krajinu dole pod nimi. Za ptl

hodiny bude třeba ji vystřídat, napadlo Halta. Přecházel sem a

tam a přemýšlel o problému, který mu leţel v hlavě. Zjistil, ţe

nechodí sám, zvedl hlavu a usmál se na Willa, který kráčel po

jeho boku oblečený do strakaté šedo-zelené hraničářské

pláštěnky. Halt mu ji přivezl a kromě ní také luk a saxonský

ntţ. Pochvu na dva noţe pro něj neměl, protoţe to byla výstroj,

kterou hraničáři dostávali od sboru a Halt jako člen ze sboru

vyloučený ji nemohl získat. Will si toho zatím ještě nevšiml.

„Co máte za problém, Halte?“ zeptal se mladík.

Halt se zastavil a pohlédl na něj, obočí povytaţené

zptsobem, který Will tak dtvěrně znal.

„Problém?“ opáčil. Will se usmál, nenechal se odradit ani

zmást. Hodně za ten rok vyspěl, napadlo Halta, kdyţ si

uvědomil, jak stejná odpověď kdysi dokázala chlapce vyvést z

míry.

„Kdyţ přecházíte sem a tam jako šelma v kleci, většinou to

znamená, ţe se pokoušíte vyřešit nějaký problém,“ prohlásil

Will. Halt si zamyšleně kousal ret.

„To uţ jsi ve svém ţivotě viděl tolik šelem? V kleci a tak?“

zeptal se.

Will se usmíval od ucha k uchu. „A kdyţ se mě pokoušíte

zmást tím, ţe se zeptáte na něco jiného, tak

vím jistě,

ţe

přemýšlíte o nějakém problému,“ pokračoval. Halt se konečně

vzdal. Netušil, ţe jeho chování je tak prthledné. V duchu si

řekl, ţe s tím bude muset něco udělat, a pak ho napadlo, jestli

na takové změny chování není uţ moc starý.

„Nu dobrá,“ připustil. „Musím přiznat, ţe opravdu o něčem

přemýšlím. Není to nic dtleţitého. Ty si kvtli tomu nedělej

starosti.“

„O co jde?“ zeptal se bez okolkt učeň. Halt naklonil hlavu

ke straně.

„Podívej,“ vysvětloval, „kdyţ říkám ‚nedělej si starosti‘, tak

tím chci říct, ţe není ţádný dtvod, abychom to dál rozebírali.“

„To já vím,“ usmíval se stále jeho učeň. „Ale stejně, o co

jde?“

Halt se zhluboka nadechl, a potom si jen povzdechl. „Mám

dojem, ţe kdysi jsem míval mnohem větší autoritu, neţ mám

zřejmě teď,“ posteskl si. Pak si uvědomil, ţe Willa napíná, a

povolil.

„Jde o ty Temudţaje,“ řekl. „Rád bych věděl, co mají za

lubem.“ Pohlédl na druhou stranu tábořiště, kde seděl pečlivě

spoutaný temudţajský voják. „A naděje, ţe se něco dozvím

tamhle od toho hocha, je asi taková jako vyhlídky sněhové

koule v pekle.“

Will pokrčil rameny. „A je nám vtbec něco po tom?“ zeptal

se. „Mtţeme je klidně nechat, ať si to se Skandijci vyřídí mezi

sebou.“

Halt si mnul bradu a uvaţoval o těch slovech. „Vidím, ţe to

bereš podle starého hesla ‚Nepřítel mého nepřítele je mtj

přítel‘,“ poznamenal a Will znovu pokrčil rameny.

„Zrovna takhle jsem to nemyslel,“ řekl. „Ale je to docela

výstiţné, nezdá se vám? Kdyţ budou mít Skandijci plné ruce

práce s Temudţaji, pak nás nebudou moct otravovat svými

nájezdy na pobřeţí, je to tak?“

„To je do jisté míry pravda,“ uznal Halt. „Ale je tu ještě

jedno staré pořekadlo: ‚Lepší je zlo, které znáš‘. Uţ jsi ho

někdy slyšel?“

„Ano. Chcete tím říct, ţe Temudţajové by mohli být

mnohem větší zlo, neţ jsou Skandijci?“

„No samozřejmě. Jestli porazí Skandijce, nic je nezastaví v

postupu na Teutland, Galiku a nakonec i Araluen.“

„Jenţe to by právě napřed museli porazit Skandijce, ţe?“

namítl Will. Na vlastní ktţi zakusil, jak divocí a neohroţení

válečníci Skandijci jsou. Dovedl si představit, ţe Skandijci

odolají náporu Temudţajt, ţe Temudţajtm se nepodaří

proniknout k dalším zemím na západě a nakonec se obě strany

válkou těţce vyčerpají a na nějaký čas přestanou být hrozbou.

Byl sám se sebou spokojený, jaký je to dokonalý strategický

názor. Další Haltova slova však jeho spokojeností otřásla.

„Ale ano, oni je porazí. V tom se nepleť. Bude to krutá a

krvavá válka, ale Temudţajové zvítězí.“

Jedenáct

Po večerním jídle Halt všechny svolal. Seděli zachumlaní v

pláštích kolem skomírajícího ohně. S příchodem večera

vítr zesílil a strašidelně hvízdal ve větvích stromt. Noc byla

jasná a na obloze bíle zářil ptlměsíc.

„S Willem uţ jsem mluvil předtím,“ řekl Halt. „A protoţe

ten rozhovor se vlastně týká nás všech, rozhodl jsem se, ţe

bude správné, kdyţ vám řeknu, co si myslím.“

Horác s Evanlyn si vyměnili nechápavé pohledy. Oba se

domnívali, ţe učitel s ţákem prostě společně dohánějí

zameškaný čas. Nyní se zdálo, ţe je v tom ještě něco jiného.

„V první řadě,“ pokračoval Halt, kdyţ viděl, ţe všichni

napjatě poslouchají, „je mým cílem dostat vás, to jako Willa,

pr– ,“ zaváhal a Evanlynin titul nedořekl. Všichni se shodli, ţe

pro ni bude bezpečnější, kdyţ bude pouţívat náhradní jméno,

dokud se nevrátí domt. Opravil se. „Willa, Evanlyn a Horáce,

samozřejmě, přes hranici ze Skandie. Jako uprchlí zajatci byste

byli ve váţném nebezpečí, kdyby vás Skandijci znovu zajali. A

jak všichni víme, tohle nebezpečí je pro Evanlyn ještě větší.“

Všichni tři naslouchající přikyvovali. Will vyprávěl Haltovi

a Horácovi, jaké ohroţení by pro Evanlyn znamenalo, kdyby

Ragnak odhalil, ţe ve skutečnosti je dcerou krále Duncana.

Oberjarl sloţil krvavou přísahu valltm, trojici krutých hlavních

boht skandijské víry, v níţ přísahal smrt všem příbuzným

araluenského krále.

„Na druhou stranu,“ pokračoval Halt, „jsem hluboce

znepokojen přítomností Temudţajt zde, na hranicích Skandie.

Tak daleko na západě se neobjevili uţ dvacet let – a kdyţ to

udělali naposled, ohrozili celý západní svět.“

Viděl, ţe ho soustředěně poslouchají. Horác s Evanlyn se

mírně nakláněli směrem k němu. Zář ohně dopadala na

zmatený výraz ve tváři mladého bojovníka.

„Váţně, Halte? Nepřeháníte?“ zeptal se Horác.

Will se úkosem podíval na kamaráda. „To jsem si myslel

taky,“ přiznal tiše, „ale zdá se, ţe nepřehání.“

Halt rozhodně zavrtěl hlavou. „Kéţ bych přeháněl,“ řekl.

„Ale jestli se dala do pohybu temudţajská armáda, je to hrozba

pro všechny země, včetně Araluenu.“

„Halte, co se stalo minule?“ zeptala se Evanlyn nesměle a v

hlase jí zaznívaly obavy. „Byl jste u toho? Bojoval jste s

nimi?“

Halt se rozmýšlel. Zdálo se, ţe se mu moc nechce mluvit o

předchozích zkušenostech s Temudţaji. Nakonec se však

zřejmě rozhodl.

„Bojoval jsem na jejich straně a nakonec i proti nim,“

přiznal na rovinu. „Chtěli jsme se od nich naučit jisté věci a mě

poslali, abych se je naučil já.“

Horác svraštil čelo. „Jako například co?“ zeptal se. „Co se

mohli hraničáři naučit od bandy divokých koňákt?“ Dluţno

přiznat, ţe Horác měl poněkud přehnanou představu o rozsahu

znalostí hraničářského sboru. Myslel si, ţe prostě vědí všechno,

co stojí za vědění.

„Chtěli jste se naučit, jak vyrábějí své luky, viďte?“ řekl

najednou Will. Vzpomněl si, jak vypadaly luky těch muţt a jak

podobné byly jejich vlastním luktm. Halt na něj pohlédl a

kývl.

„Mimo jiné. Ale něco bylo ještě dtleţitější. Byl jsem

vyslán, abych s nimi uzavřel obchod a získal od nich pár

hřebct a klisen. Hraničářští koně, na kterých dnes jezdíme,

ptvodně pocházejí z temudţajských stád,“ vysvětloval. „Luky

s dvojím zakřivením byly pro nás zajímavé, ale kdyţ se vezme

v úvahu, jak sloţitá a časově náročná je jejich výroba,

nepředstavovaly oproti dlouhému luku ţádné převratné

zlepšení. Ale koně, to bylo něco docela jiného.“

„A oni je klidně prodali?“ zeptal se Will. Při řeči se otočil a

prohlíţel si malého huňatého koníka stojícího pár krokt za

ním. Cuk viděl, ţe se Will otáčí a dívá se na něj, a tak slabě

zarţál na pozdrav. Kdyţ to Halt teď zmínil, skutečně tu byla

velká podobnost s koňmi, které Will spatřil v temudţajském

táboře.

„Kdepak!“ zavrtěl Halt hlavou. „Chovné stádo ţárlivě

střeţili. Temudţajský národ po mně pravděpodobně ještě stále

pase jako po zloději koní.“

„Vy jste je ukradl?“ mírně pohoršeným tónem se zeptal

Horác.

Halt skryl úsměv a odpověděl.

„Dal jsem za ně podle mého soudu dost slušnou cenu,“ řekl

jim. „Temudţajové měli o celé věci jiné představy. Za nic na

světě nechtěli koně prodat.“

„Tak dobře,“ netrpělivě se ozval Will a odsunul tak otázku,

jestli byli koně koupeni nebo ukradeni, „co se stalo, kdyţ jejich

armáda přitáhla? Kam aţ se dostali?“

Halt kusem ohořelého klacku prohrabával hromádku uhlíkt,

dokud nevyskočilo pár ohnivých jazýčkt. „Tenkrát mířili dál

na jih,“ řekl. „Hravě ovládli národ Ursalit a Království středu.

Nic je nezastavilo. Jsou to válečníci tělem i duší

–

rychlí,

neuvěřitelně odváţní a především velice ukáznění. Vţdy

bojovali ve velkých jednotkách, zatímco vojsko stojící proti

nim bylo skoro pokaţdé nakonec roztříštěno na malé skupinky

čítající asi tucet muţt.“

„Jak to dokázali?“ zeptala se Evanlyn. Vyznala se v

záleţitostech kolem otcovy armády natolik, aby věděla, ţe

největší problém, před nímţ stojí kaţdý velitel v probíhající

bitvě, je udrţet řádné velení a neztratit spojení s podřízenými

jednotkami. Halt na ni pohlédl a vycítil, ţe za tou otázkou se

skrývá opravdový zájem.

„Mají vypracovaný signalizační systém, který nejvyššímu

veliteli umoţňuje při plánovaném manévru řídit celé vojsko,“

vysvětloval jí. „Je to velmi sloţitý systém zaloţený na rtzných

sestavách barevných praporkt. Umějí ho dokonce pouţívat i v

noci,“ pokračoval, „praporky jednoduše nahradí barevnými

lampami. Upřímně řečeno, kdyţ táhli směrem k moři, ţádné

vojsko nebylo schopné je zastavit.

Probili se severovýchodním cípem Teutlandu, potom dál

přes Galiku. Porazili kaţdou armádu, která se jim postavila.

Několikrát bojovali proti velké přesile, ale díky taktice a kázni

byli neporazitelní. Zastavili se pouhé tři dny jízdy od galického

pobřeţí.“

„Proč se zastavili?“ zeptal se Will. Kdyţ Halt líčil

neporazitelnost temudţajské armády, všem třem mladým

posluchačtm běţel mráz zádech. Při poslední otázce se Halt

suše zasmál.

„Kvtli politice,“ odvětil. „A kvtli míse zkaţených

sladkovodních škeblí.“

„Kvtli politice?“ znechuceně odfrkl Horác. Jako válečník

zdravě opovrhoval politikou i všemi, kdo se jí zabývají.

„Přesně tak. Stalo se to, kdyţ byl nejvyšším chánem, tedy

jejich vtdcem, Matlik. U takových národt,

jako jsou

Temudţajové, je to nejisté postavení. Získá je ten nejsilnější

uchazeč a málokterý nejvyšší chán umře v posteli. Ačkoli, jak

se později ukázalo, Matlik právě tak zemřel,“ dodal bezděčně a

pak pokračoval.

„A proto kaţdý, kdo by představoval hrozbu, dostane

přidělený úkol, který ho udrţí dostatečně daleko od domova. V

tomto případě byli tou nejpravděpodobnější hrozbou Matliktv

bratr, synovec a bratranec z druhého kolena. Takţe Matlik se

postaral, aby měli plné ruce práce v armádě. Nejenţe tak

nemohli nikoho štvát proti němu, ale také se hlídali navzájem.

Přirozeně jeden druhému vtbec nedtvěřovali.“

„Nebylo to nebezpečné, svěřit jim velení armády?“ zeptal se

Will. Halt uznal, ţe to je dobrá otázka.

„U jiných armád by to tak bylo. Ale systém velení byl

vytvořený tak, aby nikdo z nich nemohl získat veškerou moc.

Matliktv bratr Twalik byl hlavní stratég, synovec měl na

starosti pokladnu a bratranec zásobování. Takţe jeden vojáky

vedl, druhý jim vyplácel ţold a třetí je ţivil. Všichni tři si

zaslouţili věrnost vojákt rovným dílem. Takhle se mohli

navzájem drţet v šachu.“

„No a kdy došlo na ty škeble?“ zeptal se Horác. Jídlo bylo

téma, které ho vţdycky zajímalo. Halt si poposedl a opřel se

zády o strom.

„Matlik měl velmi rád sladkovodní škeble,“ vyprávěl. „Tak

moc, ţe chtěl, aby mu jich ţena připravila celou mísu i v době,

kdy se daly těţko sehnat. A některé byly zřejmě zkaţené, takţe

dostal při jídle těţký záchvat. Křičel, drţel se za krk a v

hlubokém bezvědomí padl k zemi. Bylo jasné, ţe umírá.

Pochopitelně ţe kdyţ se ta novina dostala k armádě, tři

hlavní zájemci o nejvyšší post se k chánovu dvoru museli

dostat rychle. Nástupce se volil z vyšších chánt a ti tři věděli,

ţe pokud by se nevrátili včas, aby stihli rozdat úplatky a

nakoupit hlasy, vyhrál by někdo jiný.“

„Takţe oni prostě ukončili taţení?“ zeptal se Will. „I kdyţ

se dostali aţ tak daleko?“

Halt pohrdavě mávl rukou.

„Byla to prospěchářská banda,“ prohlásil. „Mysleli si, ţe

Galika jim nikam neuteče. Uţ jednou se do ní probili a mohli

to kdykoli zopakovat. Ale moţnost stát se nejvyšším vládcem

se naskytne jen jednou za ţivot.“

„Takţe západní část světa zachránila mísa zkaţených

škeblí?“ divila se Evanlyn. Prošedivělý hraničář se pochmurně

usmál: „Je překvapivé, jak často o věcech rozhodují

bezvýznamné maličkosti.“

„A kde jste byl vy, Halte, kdyţ se tohle všechno dělo?“

zeptal se Will svého učitele.

Halt se při té vzpomínce opět usmál. „Řekl bych, ţe to byl

jeden z okamţikt, na které se nikdy nezapomíná,“ prohlásil.

„Uháněl jsem k pobřeţí, se stádečkem…“ odmlčel se a

pokradmu se podíval na Horáce. „… řádně zakoupených koní,

s temudţajskou ozbrojenou stráţí v zádech. Pomalu mě

doháněli. Jednoho rána najednou zarazili koně a jen hleděli, jak

ujíţdím. Pak se obrátili a odcválali zpátky na východ – aţ do

rodné země.“

Kdyţ skončil s vyprávěním, chvíli bylo ticho. Halt by se

vsadil, ţe jako první vyrukuje s nějakou další otázkou Will. A

nemýlil se.

„A kdo se tedy stal chánem chánt?“ zeptal se Will. „Bratr,

synovec, nebo bratranec?“

„Ani jeden z nich,“ odpověděl Halt. „Při volbě vyhrál

uchazeč, který chtěl dobývat země leţící na východ od

temudţajské země. Ti tři byli popraveni za to, ţe nesplnili svtj

úkol na západě.“ Znovu prohrábl oheň a hlavou mu běţely

vzpomínky na den, kdy ho pronásledovatelé náhle přestali

stíhat a nechali ho vyváznout.

„A teď jsou tu zase zpátky,“ řekl zamyšleně. „Zajímalo by

mě, co mají za lubem tentokrát.“

Dvanáct

Druhý den ráno zrušili tábor a vydali se dolt k prtsmyku,

který vedl k hranici. Horác nabídl Evanlyn černého

bojového koně, který předtím patřil Deparnieuxovi. Kdyţ

namítala, ţe je to mnohem lepší ktň neţ hnědák, na němţ

Horác jede, plaše se usmál.

„Moţná je. Ale já jsem na Kikra zvyklý. Známe se.“ A tím

záleţitost skončila. Zajatec jel na jednom z koní, které vzali z

temudţajského tábora. Další ktň vezl vaky a zásoby, jeţ aţ

doteď nesl Cuk. Hraničářský koník pochopitelně hrdě nesl

svého dlouho ztraceného pána.

Kdyţ se blíţili k lesu na úpatí kopce, Cuk zase jednou

projevil radost pohozením hlavou a zarţáním. Halt se s

úsměvem otočil v sedle.

„Jsem rád, ţe je šťastný,“ řekl. „Ale pevně doufám, ţe nemá

v úmyslu radovat se po celou cestu domt.“

Will se také usmál, naklonil se a poplácal koníktv huňatý

krk.

„Brzy se uklidní,“ prohlásil. Po Willově doteku Cuk několik

krokt poskočil a znovu pohodil hlavou. Abelard kupodivu

udělal přesně to samé.

„A teď nakazil i mého koně,“ udiveně zvolal Halt. Uklidnil

Abelarda několika tichými slovy a pak se znovu obrátil k

Willovi. „V kaţdém případě se zdá, ţe koně tě mají v oblibě. Já

myslel…“ Zmlkl a větu nedokončil. Will sledoval, jak se jeho

tělo pozorně napjalo, šedě oděný hraničář se otočil v sedle a

pozorně se zadíval mezi stromy, které je nyní obklopovaly z

obou stran.

„Zatraceně!“ zamumlal. Obrátil se k Horácovi a Evanlyn,

kteří jeli vzadu a vedli koně se zajatcem, ale neţ stačil něco

říct, z lesa se ozval dusot nohou, za jejich zády se vynořil oddíl

ozbrojených bojovníkt a odřízl jim ústup.

Halt se rychle zase otočil zpátky. Mezi stromy se objevila

druhá část oddílu, rozvinula se do stran a uzavřela kruh.

„Skandijci!“ vykřikl Will, kdyţ spatřil rohaté helmice a

kulaté dřevěné štíty mlčenlivých bojovníkt. Haltovi poklesla

ramena, měl na sebe zlost.

„Ano. Koně se nás pokoušeli varovat. Byl jsem tak posedlý

představou, ţe Cuk se chová neobvykle, ţe jsem si to

neuvědomil.“

Vpřed vystoupila hřmotná postava. Na hlavě měla helmici s

obrovskými rohy a o pravé rameno nedbale opřenou

oboustrannou bojovou sekeru. Za Haltovými zády se ozvalo

hrozivé syknutí oceli škrtající o ktţi, kdyţ Horác tasil meč.

Aniţ by se Halt otočil, řekl:

„Horáci, schovej ten meč. Myslím, ţe je jich moc, dokonce i

na tebe.“

Jakmile se Horác pohnul, velká sekera se okamţitě zvedla a

připravila se k ráně. Skandijec ji drţel, jako by to byla hračka.

Pak promluvil a Will sebou trhl, protoţe uslyšel známý hlas.

„Byl bych rád, kdybyste sesedli, jestli nejste proti.“

Will se neovládl a vyhrkl: „Erak!“ Muţ přistoupil blíţ a

pozorně se zadíval na druhou postavu oblečenou v pláštěnce.

Kapuce ukrývala Willovu tvář, takţe jarl ho hned nepoznal.

Teď si prohlédl chlapcovy rysy a zamračil se, kdyţ zjistil, ţe i

další z jezdct je mu povědomý. Evanlyn byla zahalená v plášti,

aby jí nebylo zima, takţe zpočátku nepoznal ani ji. Teď si ale

byl jist, ţe to musí být ona. Tiše zaklel, aby ho nikdo neslyšel,

a pak se ovládl.

„Dolt!“ poručil. „A všichni.“

Kdyţ čtyři jezdci sesedali, Erak pokynul krouţku svých

bojovníkt, ať ustoupí. Se zájmem si všiml, ţe pátý jezdec je ke

koni přivázaný a příkaz nemtţe splnit. Ukázal dvěma svým

muţtm, ať zajatci z koně pomtţou.

Halt shodil kapuci pláštěnky z hlavy a Erak si pečlivě

prohlíţel jeho zachmuřenou, vousatou tvář. Kdyţ stál na zemi,

vypadal ten muţ překvapivě malý, zejména ve srovnání s

urostlým Erakem. Will si chtěl sundat kapuci, ale Erak ho

pokynem ruky zadrţel.

„Teď to nech být,“ přikázal tlumeně. Nevěděl, kolik z jeho

muţt by mohlo poznat bývalého otroka, který před řadou

měsíct uprchl z Hallasholmu, ale něco mu říkalo, ţe čím méně

jich bude, tím líp. Varovně pohlédl na Evanlyn.

„Ty taky,“ poručil a ona kývla hlavou na srozuměnou. Erak

zaměřil svtj pohled zpět na Halta.

„Tebe uţ jsem viděl,“ řekl. Halt kývl.

„Jestli jsi jarl Erak, viděli jsme se krátce na břehu moře u

baţin,“ řekl a v Erakových očích blesklo poznání. Povědomá

mu nebyla muţova tvář, ale spíš drţení těla – zptsob, jak se

pohyboval, a mohutný dlouhý luk, který stále drţel. Halt

pokračoval. „Vzpomínám si, ţe jsme tehdy byli od sebe dost

daleko.“

„Pamatuju se, ţe to bylo přesně na dostřel luku,“ zabručel

Erak a Halt to potvrdil kývnutím. Kdyţ Skandijec znovu

pohlédl na luk a toulec se šípy zavěšený u Haltova opasku, tvář

mu potemněla hněvem.

„A teď se zřejmě chystáš provést další špatnost,“ prohodil.

„Ale co s tím mají společného tihle dva, to na mou duši

nechápu.“ Poslední větu pronesl rozpačitě a

palcem přitom

ukazoval na Willa a Evanlyn.

Teď byl na řadě Halt, aby vypadal zmateně. „Jakou

špatnost?“

Erak znechuceně odfrkl. „Viděl jsem tě s tím lukem,

pamatuješ? Vím, čeho jsi schopen. A další výsledky tvojí práce

jsem viděl v Hadím prtsmyku.“

Haltovi svitlo. Vzpomněl si na hrozný pohled na mrtvá těla

v malé pohraniční pevnosti. To musí být prtsmyk, o němţ

Skandijec mluví. Protoţe vojáci v pevnosti byli zabiti šípy a

protoţe Erak věděl, jak dobře Halt umí střílet, dospěl k

rychlému, i kdyţ zcela nesprávnému závěru.

„To jsme nebyli my,“ řekl a zavrtěl hlavou. Erak k němu

přistoupil blíţ.

„Ţe ne? Já je viděl. Všichni zastřelení šípy. A vaše stopy

sledujeme odtamtud.“

„Tak sledujete,“ řekl Halt klidně, „ale jestli se trochu vyznáš

ve stopování, měl bys poznat, ţe tam byli jenom dva z nás.

Našli jsme posádku mrtvou a přechod opuštěný. A sledovali

jsme stopy větší tlupy – těch, kdo je zabili.“

Erak váhal. Stopař nebyl. Byl námořní kapitán. Ale jeden z

jeho muţt chodil občas na lov. Sice nerozuměl stopám tak

dobře jako zkušení hraničáři, ale Erak si teď vzpomněl, ţe

vlastně zmínil moţnost, ţe tam byly dvě rtzné skupiny.

Zaskočen obratem událostí se zeptal: „Kdyţ jste to neudělali

vy, tak kdo teda?“

Halt zdviţeným palcem ukázal na spoutaného zajatce. „On –

a jeho druhové,“ řekl. „Patřil k temudţajskému prtzkumnému

oddílu, na který jsme narazili včera. Na pohraniční posádku

zaútočila větší jednotka, šest z nich pak projelo do Skandie.“

„Říkáš, ţe to byli Temudţajové?“ ujišťoval se Erak.

Pochopitelně, ţe věděl o bojovném národě z východu, ale od té

doby, co se naposled objevili ve Skandii, uplynula desetiletí.

„Pár jsme jich zabili,“ řekl mu Halt. „Dva utekli a tohohle

jsme zajali.“

Erak přistoupil ke spoutanému zajatci. Stál tam se

svázanýma rukama a nenávistným pohledem sledoval velké

seveřany stojící kolem. Erak si prohlíţel širokou, snědou tvář a

koţešiny, v nichţ byl muţ oblečený.

„Je to opravdu Temudţaj… ale co tady dělali?“ zeptal se

spíše sám sebe.

„Tu samou otázku si kladu i já,“ odtušil Halt. Erak po něm

rozzlobeně blýskl očima. Neměl rád, kdyţ ho něco mátlo. Měl

raději jednoduché, přímočaré problémy – takové, které se daly

řešit sekerou.

„Kdyţ uţ jsme u toho,“ obořil se zhurta, „co tady děláš ty?“

Halt na Eraka rozváţně pohlédl. Nenechal se zastrašit

zlostným tónem jeho hlasu. „Přišel jsem pro chlapce,“ řekl

klidně. Erak se podíval na něj, potom na malou postavu vedle

něj, s tváří stále ukrytou pod šedě strakatou kapucí. Zlost

opadla stejně rychle, jako vzplála.

„Aha,“ řekl klidnějším hlasem. „Říkal, ţe přijdeš.“

Erak, jako většina Skandijct, oceňoval věrnost a odvahu.

Vzpomněl si na něco, čím si uţ nějaký čas lámal hlavu.

„Tam u moře,“ řekl. „Jak jsi nás našel?“

„Ztratili jste tam jednoho muţe,“ odpověděl Halt.

„Dozvěděl jsem se to od něj.“

Erak se zatvářil vysloveně nedtvěřivě.

„Nordel? Ten by ti radši plivnul do tváře, neţ aby ti něco

prozradil.“

„Myslím, ţe měl pocit, ţe mi to dluţí,“ tiše řekl Halt.

„Umíral, ale vypadl mu z ruky meč a já mu ho podal.“

Erak chtěl něco odseknout, ale zarazil se. Skandijci věřili, ţe

kdyţ muţ zemře bez své zbraně v rukou, jeho duše bude

navěky ztracena. Zdálo se, ţe hraničář o tom něco ví.

„Pak jsem ti zavázán,“ řekl nakonec. A po další odmlce

dodal: „I kdyţ nevím, co to má společného s tímhle.“

Zamyšleně se poškrábal ve vousech a hleděl na malého,

zuřivého temudţajského vojáka, který vypadal doslova jako

polapený dravec. „A moc rád bych věděl, k čemu se tenhle

chlapík a ta jeho banda chystají.“

„Přesně to jsem chtěl zjistit i já,“ řekl Halt. „Měl jsem v

plánu převést své společníky přes hranici do Teutlandu. Pak

jsem se chtěl vrátit zpátky s tímhle naším kamarádem a najít

ostatní Temudţaje – a zjistit, kolik jich je.“

Erak odfrkl. „Myslíš, ţe se od něj něco dozvíš?“

zapochyboval. „Já toho o Temudţajích moc nevím, ale jedno

vím jistě: mtţeš je umučit k smrti, ale nikdy neprozradí nic, co

nechtějí.“

„Ano. To jsem slyšel i já,“ připustil Halt. „Ale o jednom

zptsobu bych věděl.“

„Ale, ţe bys věděl?“ posměšně opáčil jarl. „A o jaký

‚zptsob‘ jde?“

Halt pohlédl na temudţajského vojáka, jak se zájmem

sleduje jejich rozhovor. Halt si byl jistý, ţe zná obchodnický

jazyk, ale netušil, nakolik rozumí běţnému hovoru. Byl členem

prtzkumného oddílu, takţe bylo pravděpodobné, ţe místní

jazyk do jisté míry ovládá. Uchopil jarla za paţi a odvedl ho

pár krokt stranou, aby je nikdo neslyšel.

„Napadlo mě, ţe ho nechám utéct,“ svěřil se klidně.

Třináct

Oba muţi stáli nad hromádkou provazt pohozených na

sněhu. Erak našpulil rty a pak se obrátil k Haltovi.

„Nu, zatím ti to vychází.“ řekl. „Ten malý mizera zdrhnul

hned, jak se Olak zatvářil, ţe na stráţi usnul.“ Úkosem pohlédl

na velkého Skandijce, jemuţ připadla poslední hlídka.

„Doufám, ţe jsi jen předstíral, ţe spíš?“ dodal trochu jedovatě.

Olak se klidně usmíval. „Byl jsem skvělý, jarle Eraku,“

odpověděl. „Ještě nikdy jsi neviděl tak přesvědčivýho spáče.

Měl jsem se dát k potulným herctm.“

Erak pochybovačně zavrčel. „Takţe co dál?“ zeptal se

Halta.

„Teď ptjdu za ním a on mě dovede k hlavní jednotce

Temudţajt,“ řekl hraničář. „Jak jsme o tom včera večer

mluvili.“

„Přemýšlel jsem,“ řekl na to Erak. „A rozhodl jsem se, ţe

uděláme změnu. Ptjdu s tebou.“

Halt uţ byl na cestě k místu, kde měli uvázané koně.

Zastavil se a s rozhodným výrazem ve tváři se otočil ke

skandijskému veliteli. „Probrali jsme to včera večer. Dohodli

jsme se, ţe kdyţ ptjdu sám, budu rychlejší a méně nápadný.“

„Ne. Nedohodli jsme se. Dohodnul ses jen ty,“ opravil ho

Erak. „A i kdybys měl pravdu, tak se nanejvýš budeš muset

smířit s tím, ţe to neptjde tak rychle a potichu a budeš na to

muset brát ohled.“

Halt se nadechl k námitce, ale Erak ho předešel.

„Měj rozum,“ řekl. „Shodli jsme se, ţe okolnosti z nás

zřejmě dělají dočasně spojence –“

„A proto si necháváš moje tři společníky jako rukojmí,“

kousavě poznamenal Halt a Erak jen pokrčil rameny.

„Pochopitelně. Jsou moje záruka, ţe se vrátíš. Ale co bys

dělal na mém místě? Jestli je někde blízko temudţajská

armáda, já nemtţu přinést svýmu oberjarlovi zprávu z druhý

ruky. Chci je vidět sám. Takţe jdu s tebou. Moţná potřebuju,

abys zajatce stopoval ty, ale koukat mtţu sám.“

Odmlčel se a čekal, co na to Halt řekne. Hraničář mlčel, a

tak Erak pokračoval: „A rukojmí jsou záruka, ţe se vrátíš. Ale

nezaručujou, ţe mi podáš přesnou zprávu

–

nebo dokonce

poctivou.“

Zdálo se, ţe Halt jeho prohlášení několik vteřin zvaţuje. Pak

objevil jistou výhodu.

„Dobrá,“ souhlasil. „Ale jestli ptjdeš se mnou, pak není

třeba, abys drţel moje společníky jako rukojmí a záruku, ţe se

vrátím. Nech je přejít přes hranici, a my dva ptjdeme společně

hledat Temudţaje.“

Erak se na něj usmál a zvolna vrtěl hlavou. „Tak to ne,“

odmítl. „Rád bych si myslel, ţe ti mtţu věřit, ale váţně

neznám ţádný dtvod, proč bych měl. Kdyţ budeš vědět, ţe

moji chlapi mají tvoje přátele, třeba tě pak nenapadne vrazit mi

do zad jeden z těch tvých noţt, jen co zajedeme tamhle za ten

kopec.“

Halt rozhodil rukama a ohradil se. „Ty si váţně myslíš, ţe

takový zakrslík jako já by dokázal přemoct velkého a urostlého

mořského vlka, jako jsi ty?“

Erak se nevesele zašklebil. „To ani omylem,“ řekl. „Ale

takhle budu moct bez obav v noci spát nebo se k tobě otáčet

zády.“

Halt si nemohl pomoct a na tváři se mu objevil náznak

úsměvu. „To zní rozumně,“ souhlasil. „Tak mtţeme vyrazit,

dokud je stopa ještě čerstvá, nebo se tu chceš se mnou

dohadovat tak dlouho, aţ roztaje sníh?“

Erak pokrčil rameny. „To ty se pořád o něčem dohaduješ,“

prohlásil. „Jdeme.“

* * *

Kdyţ Abelard začal prudký kopec zdolávat s větší jistotou,

Halt se ohlédl přes rameno. Na hřbetě temudţajského koně za

ním balancoval Erak. Zajatec uprchl po svých a Halt rozhodl,

ţe malý chundelatý pony bude pro Eraka vhodnější neţ některý

z Horácových bojových koní. Skandijští bojovníci, jak bylo

jejich zvykem, putovali pěšky.

„Tvrdil jsi, ţe umíš jezdit na koni,“ rýpl si Halt, kdyţ jarl

nervózně chňapl po husté hřívě svého koně. Spíše neţ díky

vrozenému citu pro rovnováhu se v sedle drţel silou vtle.

„To jsem tvrdil,“ ucedil skrz zaťaté zuby Erak. „Ale netvrdil

jsem, ţe umím jezdit dobře.“

Stopu uprchlého temudţajského vojáka sledovali celý den.

Kdyţ projeli Hadím prtsmykem, stopa se obloukem stočila od

teutlandské hranice a opět byli asi na dvě míle na skandijském

území. Halt potřásl hlavou, pak jeho oči znovu sjely k zemi a

hledaly drobné stopy, které za sebou zanechával prchající

Temudţaj.

„Je dost dobrý,“ zabručel.

„Kdo jako?“ vyrazil ze sebe Erak, protoţe jeho ktň se

prohnul a několik krokt klouzal vpřed. Halt ukázal na stopu,

kterou sledoval. Skandijec se díval, ale nic neviděl.

„Ten Temudţaj,“ odvětil Halt. „Zametá stopy. Nemyslím si,

ţe by ho tvtj člověk dokázal sledovat.“

A o to právě šlo. Kdyţ se Halt s Erakem včera večer

dohodli, ţe spojí své síly, bylo to proto, ţe potřebovali jeden

druhého. Halt měl přirozeně zájem zjistit, k čemu se

Temudţajové chystají. Erak potřeboval totéţ. Ale potřeboval i

Haltovo stopařské umění. Aţ moc si byl vědom omezených

moţností svého stopaře.

„No,“ odsekl, „proto jsi tady, ne?“

„Ano,“ pochmurně se usmál Halt. „Otázkou je, proč jsi tady

ty?“

Erak moudře mlčel. Soustředil své síly, aby se udrţel na

huňatém koníkovi, který s

nezvykle těţkým břemenem v

podobě hromotluckého skandijského námořního kapitána

namáhavě zdolával strmý kopec.

Koně se vydrápali posledních pár krokt vzhtru mokrým

sněhem a Halt s Erakem se ocitli na hřebeni. Pod nimi se

rozkládalo hluboké, široké údolí a za ním se táhlo další pásmo

hor.

Z údolí pod nimi, kam aţ oko dohlédlo, stoupaly

podvečerním vzduchu k nebi kotouče dýmu ze spousty

táborových ohňt – bylo jich nesčíslně a obklopovalo je ještě

větší mnoţství okrouhlých plstěných stant. Dým byl cítit aţ na

hřebeni. Nebyl opojně voňavý jako kouř z borovic, ale štiplavý

a nakyslý. Erak s odporem nakrčil nos.

„Co to pálejí?“ zeptal se.

„Sušený koňský trus,“ stručně odpověděl Halt. „Zdroj paliva

mají pořád s sebou. Podívej.“

Ukazoval směrem, kde se nacházelo stádo temudţajských

koní, obrovská, jednolitá masa, která jako by se přelévala

údolím při hledání čerstvé pastvy.

„U Gorlogových zubt!“ zvolal Erak, omráčený jejich

počtem. „Kolik jich tam je?“

„Deset tisíc, moţná dvanáct,“ stručně odpověděl Halt.

Skandijec tiše hvízdl.

„Jseš si jistý? Jak to mtţeš vědět?“ Nebyla to moc chytrá

otázka, ale velikost koňského stáda Eraka zdrtila a zeptal se

spíš proto, aby něco řekl, neţ z jiného dtvodu. Halt na něj ostře

pohlédl.

„To je starý jezdecký trik,“ poznamenal suše. „Sečteš nohy

a vydělíš čtyřmi.“

Erak mu pohled oplatil. „Zeptal jsem se, jen aby řeč nestála,

hraničáři,“ odsekl. Na Halta jeho prohlášení neudělalo ţádný

dojem.

„Tak radši mlč,“ odpověděl stručně. Na několik minut

zavládlo mezi nimi ticho a oba sledovali nepřátelské leţení.

„Ty říkáš, ţe tam dole je deset aţ dvanáct tisíc bojovníkt?“

zeptal se Erak nakonec. To číslo nahánělo strach. Skandie proti

nim mohla postavit nanejvýš patnáct set bojovníkt. Moţná dva

tisíce, v krajním případě. Coţ znamenalo přesilu šesti nebo

sedmi na jednoho. Halt však zavrtěl hlavou.

„Spíš tak pět aţ šest tisíc,“ odhadoval. „Kaţdý bojovník

bude mít nejmíň dva koně. A pravděpodobně tam bude dalších

čtyři aţ pět tisíc lidí v doprovodných oddílech s výstrojí a

zásobami, ale ti asi nebudou bojovat.“

To uţ je trochu lepší, pomyslel si Erak. Přesila klesla tak na

tři aţ čtyři na jednoho. Trochu lepší, pomyslel si. Ale ne o moc.

Zdaleka ne o moc lepší.

Čtrnáct

„Počkej tady,“ stručně řekl Halt. „Jdu dolt a podívám se

zblízka.“

„K ďasu s čekáním,“ prohlásil Erak. „Jdu s tebou.“

Halt pohlédl na velkého Skandijce. Věděl, ţe je zbytečné

mu jeho nápad rozmlouvat. Ale přece jen se o to pokusil.

„Asi nemá smysl zdtrazňovat, ţe budu muset být co

nejméně nápadný?“

Erak zavrtěl hlavou. „Ani co by se za nehet vešlo. Moje

dtvody se nezměnily. Neponesu oberjarlovi zprávu z druhý

ruky. Chci se na ty lidi podívat zblízka, udělat si představu,

koho proti sobě máme.“

„Já ti povím, koho proti sobě máte,“ pochmurně řekl Halt.

„Zjistím si to sám,“ paličatě trval na svém jarl. Halt pokrčil

rameny a nakonec ustoupil.

„Dobrá. Ale postupuj opatrně a snaţ se nenadělat moc

rámusu. Temudţajové nejsou hlupáci, vţdyť víš. V lese kolem

tábora budou předsunuté hlídky a budou i v bezprostřední

blízkosti tábora.“

„No tak mi prostě řekneš, kde jsou, a já se jim vyhnu,“

trochu dopáleně odpověděl Erak. „Já se umím chovat

nenápadně, kdyţ potřebuju.“

„Počítám, ţe asi tak, jako umíš jezdit na koni,“ tiše

zamumlal Halt. Skandijec předstíral, ţe to neslyšel, a dál na

Halta sveřepě zíral. Po chvíli Halt pokrčil rameny. „Dobrá, tak

jdeme na to.“

Koně nechali na druhé straně pod horským hřebenem a

začali se prodírat lesem dolt do údolí. Kdyţ ušli pár set krokt,

Halt se otočil ke Skandijci.

„Jsou v těchhle horách medvědi?“ zeptal se.

Jeho společník přikývl. „Samozřejmě. Ale je na ně trošku

moc brzy, aby se tu motali. Proč?“

Halt dlouze vzdychl. „Jen stéblo naděje, nic víc. Kdyţ

Temudţajové uslyší ten rachot ve křoví, třeba si budou myslet,

ţe jsi medvěd.“

Erak se zasmál. Ale oči měl přitom studené jako led.

„Jsi docela zábavný chlapík,“ sdělil Haltovi. „Občas mám

chuť vzít tě po hlavě sekerou.“

„Kdyby se ti podařilo udělat to potichu, skoro bych to

uvítal,“ řekl na to Halt. Pak se otočil a pokračoval jako první z

kopce dolt, pohyboval se mezi stromy jako duch, klouzal od

jednoho stínu k druhému, aniţ se někde pohnula větévka.

Erak se pokoušel přizptsobit hraničářovým pohybtm. Bez

úspěchu. Pokaţdé, kdyţ mu zavrzal sníh pod nohama, pokaţdé,

kdyţ se větev, kolem níţ prošel, se švihnutím narovnala, v

Haltovi zatrnulo. Právě se rozhodl, ţe jakmile budou na dostřel

od temudţajského tábora, bude muset Skandijce nechat vzadu,

kdyţ vtom letmo cosi zahlédl mezi stromy na levé straně.

Rychle zvedl ruku a dal Erakovi znamení, aby se zastavil.

Velký Skandijec nepochopil naléhavost pokynu a dusal dál,

dokud nestál vedle Halta.

„Co je?“ zeptal se. Snaţil se mluvit potichu, ale Haltovi to

stejně připadalo jako řev, který se rozléhá široko daleko.

Přiloţil ústa těsně ke Skandijcovu uchu a sotva slyšitelným

šepotem vydechl: „Naslouchací hlídka. Mezi stromy.“

Byl to známý temudţajský postup: vţdy, kdyţ se vojsko

utábořilo na noc, rozestavili řadu maskovaných dvoučlenných

naslouchacích hlídek, které měly tábor včas varovat v případě

pokusu o překvapivý útok. Halt s Erakem právě kolem jedné

prošli, takţe se nyní nacházela vlevo za nimi. Halt si na

okamţik pohrával s myšlenkou, ţe by pokračoval v sestupu, ale

pak ji zavrhl. Hlídky byly obvykle rozmístěné do šířky. Ţe

jednou prošli, neznamenalo, ţe před sebou nemají

další.

Rozhodl se, ţe bude nejlepší vzdát to včas, co nejtišeji se

stáhnout a spoléhat se, ţe houstnoucí tma je skryje. Museli by

se sice rozloučit s představou, ţe se podívají na temudţajské

vojsko zblízka, ale nedalo se nic dělat. Navíc kdyţ měl s sebou

Eraka, bylo nepravděpodobné, ţe by se jim podařilo dostat se

blíţ, aniţ by je někdo uviděl – nebo spíš uslyšel. Nahnul se

těsně k druhému muţi a opět tiše promluvil.

„Pojď za mnou. Pomalu. A dávej pozor, kam šlapeš.“

Sníh pod stromy byl posetý větvemi a borovými šiškami. Při

cestě z kopce dolt to několikrát s Haltem trhlo, kdyţ Erakovy

těţké tlapy dupaly ve spadlých větvích a s ohlušujícím

praskotem je drtily.

Halt se polehoučku jako stín míhal mezi stromy, a kdyţ

urazil asi padesát krokt, vklouzl za jeden z nich. Ohlédl se,

zamával na Skandijce a s nartstajícími obavami chvíli

přihlíţel, jak se kolohnát sune vpřed a ve snaze opatrně

našlapovat se nebezpečně kymácí. Nakonec uţ Halt ten pohled

dál nevydrţel a s obavou se zadíval doleva, aby zjistil, jestli

naslouchací hlídka něco nezahlédla nebo nezaslechla.

Vtom se zdola ze svahu ozvalo ostré prásknutí a po něm

přidušená kletba. Ztrouchnivělá větev se zlomila v ptli a Erak

vrávoral s jednou nohou ve vzduchu.

„Ztuhni,“ mumlal si Halt pro sebe a úpěnlivě doufal, ţe to

nemehlo bude dost při smyslech, aby se nepohnulo. Ale

kdepak. Erak místo toho udělal osudovou chybu, jakou skoro

vţdy udělají nezkušení stopaři. Hnal se do úkrytu a doufal, ţe

rychlostí mtţe nahradit chytrost. Prudký pohyb ho prozradil

temudţajské naslouchací hlídce.

Shora se ozval výkřik a na strom, za nímţ se Skandijec

ukryl, dopadla sprška šípt. Halt vykoukl zpoza svého stromu.

V přítmí spatřil obrysy dvou muţt. Jeden se vzdaloval a troubil

přitom na roh. Druhý vzpřímeně stál, s šípem vloţeným v

tětivě luku a s očima zavrtanýma do místa, kde se skrýval Erak.

Čekal, aţ se Skandijec pohne. Čekal, aţ na něj bude moct

vypustit smrtonosný šíp.

Halt se musel postarat, aby měl Erak naději vyváznout. Tiše

zavolal.

„Já vylezu a odlákám jeho pozornost. Hned jak to udělám,

ty se přesuň za vedlejší strom.“

Skandijec kývl. Mírně se přikrčil a chystal se vyběhnout.

Halt znovu tlumeně volal.

„Jen za vedlejší. Dál ne,“ upozorňoval. „Dál to nestihneš,

hned tě zase uvidí. Věř mi.“

Skandijec opět kývl hlavou. Viděl,

s jakou rychlostí a

přesností temudţajský stráţce vystřelil poprvé. Netušil, jak se

dostane dál neţ za vedlejší strom. Haltova lest s odvedením

pozornosti se dala pouţít jen jednou. Doufal, ţe hraničář

vymyslí ještě něco jiného. Kdyţ slyšel pronikavé vřeštění rohu

druhého člena hlídky, sbíhajícího z kopce a přivolávajícího

posily, málem se mu podlomila kolena. Ať Halt udělá cokoli,

myslel si, hlavně ať to udělá co nejdřív.

Erak nejasně viděl postavu hraničáře, kdyţ vystoupila zpoza

stromu. Nezdrţoval se a vyrazil. Nohy produsaly sněhem a pak

se jarl střemhlav vrhl za tlustý kmen borovice. Přímo nad

hlavou mu prosvištěl šíp. Srdce mu zběsile bušilo, i kdyţ při

divokém, bezhlavém úprku neurazil víc neţ tucet krokt.

Podíval se, kde je Halt. Byl zpátky v úkrytu, o pět nebo šest

krokt dál. Luk měl připravený, šíp vloţený do tětivy.

Soustředěně se mračil. Ucítil na sobě Skandijctv pohled a

zavolal na něj.

„Vykoukni. Opatrně – moc se neukazuj, aby po tobě nemohl

vystřelit. Podívej se, jestli je pořád na stejném místě.“

Erak kývl a jedním okem vykoukl zpoza kmene stromu.

Temudţajský voják stál pořád tam kde předtím, s lukem naptl

nataţeným. Za těchto okolností byl ve výhodě – kdyby se Halt

nebo Erak pohnul, mohl ihned vystřelit. Halt by naproti tomu

musel vystoupit z úkrytu, najít nepřítele, zamířit a vystřelit.

Neţ by provedl první dva úkony, bylo by po něm.

„Nepohnul se,“ zavolal Erak na hraničáře.

„Řekni mi, kdyby to udělal,“ tiše poţádal Halt. Erak kývl.

Leţel na břiše ve sněhu a za stromem vykukoval jen kousíček

jeho obličeje.

Halt se opřel o drsnou ktru stromu, zavřel oči a zhluboka

dýchal. Musel vystřelit naslepo, řídit se instinktem. Promítl si

znovu v duchu temnou Temudţajovu postavu, rýsující se na

pozadí světlejšího sněhu. Vybavil si jeho postoj, uloţil si ho do

paměti a předal mysli vládu nad rukama, aby zamíření a

vypuštění šípu proběhlo instinktivně. Přiměl svtj dech, aby se

ustálil v klidném, pomalém a pravidelném rytmu. Tajemstvím

rychlosti je nepospíchat, říkal si pro sebe. Duševním zrakem

sledoval dráhu šípu, aţ ho vystřelí. Představoval si ji znovu a

znovu, aţ se stala součástí jeho samého

–

přirozeným

prodlouţením jeho bytosti.

Pak se v stavu téměř podobném transu dal do pohybu.

Hladce. Rytmicky. Vystupuje z úkrytu, plynule se otáčí

levým ramenem směrem k cíli, pravá ruka napíná tětivu, levá

ruka odtlačuje luk, aţ je úplně napnutý. Míření a vystřelení po

paměti. Temnou postavu mezi stromy spatřil, aţ kdyţ byl šíp

vypuštěný a razil si vzduchem cestu k cíli.

A kdyţ nakonec lukostřelce skutečně uviděl na vlastní oči,

věděl, ţe to byla dobrá rána.

Mohutný šíp zasáhl cíl. Temudţaj se svalil na záda, jeho šíp,

o ptl vteřiny opoţděný, vylétl vysoko a neškodně do korun

borovic.

Erak se vyhrabal na nohy a s téměř posvátnou úctou hleděl

na malou postavu v šedé pláštěnce.

Všiml si, ţe v tětivě dlouhého luku uţ je vloţený další šíp.

Vtbec neviděl, ţe by to hraničář udělal.

„U všech boht,“ zabručel a plácl svou obří prackou malého

střelce po rameni. „Jsem rád, ţe jsi na mojí straně.“

Halt krátce potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Zabodl do

velkého Skandijce zlostný pohled.

„Říkal jsem ti, abys dával pozor, kam šlapeš,“ vyčetl mu.

Erak pokrčil rameny.

„Já dával,“ bránil se kajícně. „Ale jak jsem měl plno práce s

koukáním pod nohy, tak jsem hlavou praštil do té větve. Rupla

na dvě ptlky.“

Halt zdvihl obočí. „Počítám, ţe teď nemluvíš o svojí hlavě,“

zamumlal. Erak se po té připomínce zamračil.

„Jistě ţe ne,“ odpověděl.

„Velká škoda,“ řekl Halt a pak ukázal nahoru na kopec. „A

teď rychle pryč odsud.“

Patnáct

Kdyţ dorazili na hřeben hory, Halt se zastavil, aby se

ohlédl. Erak se vztyčil vedle něj, ale Halt ho chytil za ruku

a drsně ho postrčil směrem k uvázaným koním.

„Běţ dál!“ křikl.

Z údolí k nim zaznívalo poplašné troubení roht a slabé

výkřiky. Na svahu kopce, mnohem blíţ pod nimi, bylo vidět,

jak se mezi stromy míhají Temudţajové. Byli to členové

naslouchacích hlídek, kteří se předtím ukrývali na svých

postech a nyní je opustili a mířili vzhtru, aby oba vetřelce

pronásledovali.

„Jak vosí hnízdo,“ mumlal si tiše Halt.

Odhadoval, ţe

kopcem nahoru za nimi se ţene přinejmenším ptl tuctu jezdct.

Větší oddíl se zřejmě shromaţďoval dole v táboře a měli v

úmyslu horu objet, aby jeho a Eraka mezi sebou sevřely dvě

skupiny pronásledovatelt.

Byl přesvědčený, ţe sám a na Abelardovi by jim unikl raz

dva. Ale nebyl si tak jistý, ţe to ptjde se Skandijcem. Viděl,

jak umí Erak jezdit na koni – o jízdě se vtbec nedalo mluvit. V

sedle ho zřejmě drţela jen mimořádná síla vtle, nic jiného.

Halt věděl, ţe musí vymyslet nějakou zdrţovací taktiku, která

by pronásledovatele zpomalila a jemu s Erakem poskytla čas

dostat se zpátky k oddílu Skandijct.

A i kdyţ byli stále vlastně nepřátelé, ani na chvíli ho

nenapadlo, ţe by Skandijce opustil a nechal ho napospas

Temudţajtm.

Ohlédl se po místě, kde přivázali Erakova koně – Abelard

samozřejmě ţádné přivazování nepotřeboval. S mírným

uspokojením zjistil, ţe kapitán vlčí lodi uţ stačil vylézt do

sedla a nemotorně dřepí na svém malém huňatém oři. Halt ho

pobídl jednoznačným gestem.

„Dělej!“ křičel. „Jeď! Jeď! Jeď!“

Erak další pokyny nepotřeboval. Otočil koně z kopce dolt a

pováţlivě se zakymácel. V sedle se udrţel jen díky tomu, ţe

rukou chňapl po hřívě a silnými stehny obemkl soudkovité

koňské tělo. Naptl v sedle a naptl mimo ně pobízel

temudţajského koníka k jízdě dolt, smýkal se a klouzal

měkkým mokrým sněhem a nebezpečně kličkoval mezi stromy.

V jednu chvíli se zapomněl sehnout, kdyţ ktň projíţděl pod

nízkými větvemi velké borovice obtěţkanými sněhem. Ze

stromu se snesla lavina, a kdyţ se z ní ktň i jezdec vynořili,

vypadali jako podivní sněhuláci.

Halt se zlehka vyhoupl do Abelardova sedla, ktň se hladce

otočil a pustil se do plného trysku snad ještě dřív, neţ nabral

dech. Halt seděl uvolněně a Abelard klouzal, brzdil, smekal se

a vyrovnával krok a kaţdým okamţikem doháněl druhého

jezdce.

Bude rád, jestli ujede dalších šedesát krokt, pomyslel si

Halt, kdyţ viděl, jak Eraktv ktň, naptl ponechán sám sobě,

uhýbá, podkluzuje a smeká se mezi stromy. Zdálo se, ţe je jen

otázkou času, kdy ktň i s jezdcem narazí do některé z velkých

borovic.

Halt pobídl Abelarda k většímu spěchu a ktň okamţitě

poslechl. Rychle ujíţděli vedle Erakova koně a Halt se natáhl,

aby chytil vlající otěţe. Erak uţ je dávno pustil a křečovitě se

drţel sedlové rozsochy.

Halt nyní střemhlavý úprk druhého koně aspoň trochu řídil.

Abelard se jistým a sviţným krokem proplétal mezi stromy a

Halt nechal vše na něm. Druhá otěţ mu trhala a cukala rukou,

ale nepustil ji a nutil druhého koně, aby následoval v

Abelardových stopách. Abelard volil nejkratší a zároveň

nejširší cestu po úbočí hory, přesně jak byl vycvičený. Měli za

sebou dvě třetiny cesty dolt a Halt začínal vyhlídky na únik

vidět mnohem nadějněji, kdyţ vtom se z horského hřebene za

jejich zády rozlehl křik a troubení těch zpropadených roht.

Chvatně se ohlédl, ale husté stromy mu zakrývaly výhled.

Nicméně věděl, ţe ty zvuky znamenají, ţe pronásledovatelé

dosáhli hřebene.

A věděl, ţe je pouze otázkou času, kdy ho dostihnou, tak

jako on dostihl hromotluckého Skandijce na malém koni.

Přes obličej ho švihla větvička a vehnala mu slzy do očí

jako trest za to, ţe se nedívá na cestu. Zatřepal hlavou, aby

setřásl spršku sněhu, která se snesla z větvičky, a kdyţ viděl, ţe

cesta vpřed je volná, rychle se znovu otočil, aby Eraka

povzbudil.

„Pořádně se

drţ!“ zakřičel a Skandijec se neprodleně

zachoval přesně opačně – jednou rukou se pustil, aby mohl

potvrdit, ţe slyší.

„O mě se neboj!“ hulákal. „Jsem v pořádku!“

Halt zavrtěl hlavou. Upřímně řečeno, pytel brambor by si na

koňském hřbetě počínal líp neţ Erak. Ţasl, jak se Skandijec

vtbec mtţe udrţet na nohou na rozkymácené vlčí lodi. Všiml

si, ţe stromy kolem nich řídnou. Pak zleva uslyšel pronikavý

zvuk jednoho z temudţajských roht a pochopil, ţe první ze

skupin, které vyjely z tábora a objíţděly horu, se uţ blíţí, aby

jim zabránila v útěku. Šance jsou vyrovnané, pomyslel si

pochmurně. Slabě zvýšil tlak kolenem a Abelard cválal ještě

rychleji. Zezadu slyšel, jak Erak vyděšeně vyjekl, protoţe opět

málem spadl ze sedla. Dalším rychlým pohledem zjistil, ţe

Skandijec je pořád na koni. Dorazili na rovný úsek cesty mezi

horami.

Nemýlil se. Šance

byly

vyrovnané. První jezdci z

temudţajského oddílu se vyřítili na rovinku mezi horami ve

vzdálenosti necelých tří set krokt od nich. Halt k sobě prudce

přitáhl Erakova koně, pobídl Abelarda patami a oba je hnal

cvalem po stezce, po níţ předtím přijeli. Na širší cestě bylo

snadnější se ohlédnout. Zjistil, ţe ve skupince pronásledovatelt

je nejméně tucet jezdct. Na chvíli měl prošedivělý hraničář

neodbytný pocit, ţe přesně tohle uţ jednou zaţil. Jeho mysl se

bleskově vrátila o mnoho let zpátky do doby, kdy hnal stádo

ukradených koní a v patách měl však jiný oddíl Temudjt

dychtících po jeho krvi. Neradostně se usmál. Samozřejmě, ţe

ti koně byli kradení. Kdyţ vyprávěl Horácovi

o svém

předchozím setkání s jezdci z východních stepí, prostě ho

nechtěl ještě víc zklamat. Měl tehdy pocit, ţe toho dne zaţil

Horác rozčarování uţ dost.

Mírně s Abelardem zvolnil, aby je druhý ktň dojel, a hodil

otěţe skandijskému jarlovi, který nadskakoval a kolébal se v

sedle vedle něj. Erak je kupodivu chytil. Reflexy má rozhodně

v pořádku, pomyslel si Halt.

„Jeď dál!“ křičel na Skandijce.

„Co… co… chceš… dělat?“ vyráţel ze sebe trhaně Erak,

protoţe to s ním v sedle házelo.

„Trochu je zdrţím,“ stručně sdělil Halt. „Ty ale nezastavuj.

Jeď dál, jak nejrychleji mtţeš!“

Erak nadskakoval v sedle a zuby mu cvakaly. „Rychleji…

to… nejde!“ odpověděl. Jenţe Halt uţ vrtěl hlavou. Stáhl z

ramene dlouhý luk, uchopil ho pravou rukou a zeširoka se

rozmáchl. Erak sice pochopil, co přijde, ale uţ bylo pozdě a

nemohl s tím nic udělat.

„Ne!“ vykřikl. „Nech…!“

Jenţe vzápětí luk švihl jeho koně přes zadek a nebohé zvíře

vyrazilo jako bodnuté. Svým zptsobem tomu tak bylo.

Kletba, kterou měl Erak pro Halta připravenou, přešla do

táhlého zaskučení a jarl znovu hrábl po sedlové rozsoše, aby

nespadl. Vteřinu nebo dvě zuřil. Pak si uvědomil, ţe je pořád v

sedle, ţe se dokáţe udrţet i při takovém šíleném cvalu. Takţe

kdyţ ktň začal zpomalovat do pohodlnějšího kroku, Erak ho

svou velkou tlapou několikrát plácl po zadku a hnal ho dál.

Halt spokojeně sledoval, jak jeho společník ujíţdí a pobízí

koně k větší rychlosti. Během několika vteřin se Erak prohnal

zákrutem stezky vedoucí mezi horami a zmizel Haltovi z očí.

Po dobře nacvičeném povelu kolenem se Abelard poslušně

zvedl na zadní a pootočil se tak, aby stál bokem k dosavadnímu

směru jízdy.

V mţiku tak přešel z prudkého běhu do naprostého klidu.

Stál nehybně jako skála a jeho pán se zvedl v třmenech a

přitom vloţil šíp do tětivy mohutného dlouhého luku.

Halt věděl, ţe při střelbě na dálku je jeho dlouhý luk lepší

neţ menší zakřivené luky Temudţajt. Nechal je dojet ještě o

kousek blíţ, vyhodnotil rychlost, s níţ překonávají vzdálenost k

němu, a odhadoval, kdy má vystřelit, tak aby šíp dolétl do

daného bodu přesně v okamţiku, kdy tam dorazí i vedoucí

jezdec. Vše prováděl bez přemýšlení, nechal se vést hluboko

zakořeněnými instinkty a návyky získanými dlouholetým

cvikem. Aniţ si to vlastně uvědomil, uvolnil tětivu a šíp se

nevysokým obloukem nesl směrem k pronásledovateltm.

Kdyţ šíp srazil vedoucího jezdce ze sedla, byli od něj

vzdáleni dvě stě krokt. Muţ se svezl šikmo k zemi, snaţil se

udrţet otěţe v rukou a koně strhával s sebou. Jezdec následující

bezprostředně za ním byl naprosto zaskočen a neměl šanci

vyhnout se padlému koni svého vtdce. Zřítil se i s koněm k

zemi a připojil se k propletenci nohou, rukou a těl válejících se

v záplavě rozrytého sněhu.

Ve skupině jedoucí za nimi zavládl zmatek, jezdci trhali

otěţemi, aby objeli chumel před sebou. Ve snaze vyhnout se

sráţce se koně motali a stavěli na zadní, pletli se jeden

druhému do cesty, toporně podkluzovali ve sněhu a skákali do

všech stran. Zatímco se tam mleli, Halt cválal pryč, projel

zákrutem stezky a uháněl za Erakem.

Temudţajové postupně uklidnili své koně. Vtdctv ktň se

vyhrabal na nohy, pokulhával a divoce funěl a frkal. Jeho

jezdec leţel na sněhu uprostřed zvětšující se rudé skvrny.

Ostatní muţi nyní spatřili příčinu všeho zmatku: mohutný,

černě opeřený šíp, který přilétl a zabil jejich velitele. Luky

dosud vţdy rozsévaly smrt z jejich rukou a oni nebyli zvyklí

stát na straně obětí – a navíc na takovou vzdálenost. Pochopili,

ţe si při pronásledování dvou prchajících jezdct moţná

nepočínali právě nejrozumněji. Temudţajové nebyli zbabělci.

Ale nebyli ani blázni. Právě viděli jasný dtkaz

nepochopitelných schopností prchajících muţt. Znovu se

seřadili a pustili se do pronásledování, ale tentokrát uţ ne tak

rychle a zbrkle.

Jezdec, který narazil do padlého vtdce jako první, ztstal

pozadu. Marně se pokoušel chytit velitelova koně. Jeho vlastní

ktň si při pádu zlomil vaz. Nezdálo se však, ţe by muţ nějak

zvlášť pospíchal, aby se znovu zapojil do štvanice.

Šestnáct

Halt zastavil ještě dvakrát, aby jezdce za sebou zpomalil. V

obou případech sesedl a poslal Abelarda za nejbliţší ohyb

stezky, aby ho nebylo vidět. Potom čekal, stál v hlubokém

stínu, který vrhaly velké borovice, a ve své šedě a zeleně

skvrnité pláštěnce byl téměř neviditelný.

Kdyţ se Temudţajové na koních objevili v zatáčce za ním,

Halt dlouhým obloukem vypustil rychle za sebou dva šípy, tak

aby letěly z největší moţné vzdálenosti. Jezdci pokaţdé

pochopili, ţe po nich střílí, aţ v okamţiku, kdy dva z nich

rozhodili rukama a skáceli se ze sedel do sněhu.

Stanoviště ke střelbě ze zálohy si Halt vybíral pečlivě. Volil

je tak, aby bylo dobře vidět na cestu za ním, ale kaţdý takový

úsek nevyuţil. Temudţajové totiţ vţdy, kdyţ projeli zatáčkou a

spatřili před sebou prázdnou stezku, očekávali, ţe uslyší

povědomý svist černě opeřených šípt snášejících se na ně z

nebe.

V posledních dvou případech Halta vtbec nespatřili, dokud

se nepohnul, aby nasedl na Abelarda. Temudţajové museli

proto být při prtjezdu kaţdým zákrutem stezky stále

obezřetnější, takţe z divokého trysku zpomalili do váhavého

klusu. Jeli po neznámé cestě, takţe nemohli vědět, co přijde za

další zatáčkou. Brzy začali docházet k názoru, ţe ty dva muţe,

kteří špehovali jejich tábor, není vlastně nutné zajmout. Dva

muţi jim nemohli nijak zvlášť uškodit, a i kdyby varovali

skandijskou armádu, nezáleţelo na tom, protoţe Temudţajové

byli stejně připraveni na boj.

Přesně v tento závěr Halt doufal. Po dvou zastávkách pobídl

Abelarda do vytrvalého cvalu a brzy dohnal Eraka. Skandijský

jarl se kolébal a kymácel v sedle, jeho ktň jel uţ pouze klusem.

Erak slyšel tlumené dusání kopyt za svými zády a nemotorně

se otočil. Nejspíš očekával, ţe uvidí, jak se za ním řítí smečka

Temudţajt. Ulevilo se mu, kdyţ poznal postavu hraničáře v

šedé pláštěnce. Jeho koník sám od sebe zmírnil klus a Abelard

se zařadil vedle něj. Halt zpomalil a vyrovnal krok s

temudţajským koněm.

„Kde… jsi… byl?“ zeptal se Erak trhaně.

Halt ukázal za sebe na stezku. „Snaţil jsem se pro nás získat

trochu času,“ odpověděl. „Nemtţeš toho svého koně

pobídnout, aby jel malinko rychleji?“

Erak se zatvářil uraţeně. Domníval se, ţe jede docela rychle.

„Abys věděl, já jsem vynikající jezdec,“ ohradil se

škrobeně. Halt se ohlédl přes rameno. Nic nenasvědčovalo, ţe

by je někdo pronásledoval, ale těţko říct, jak dlouho

Temudţajtm potrvá, neţ pochopí, ţe na ně nečíhá za kaţdým

zákrutem. Kdyby s Erakem pokračovali tímhle hlemýţdím

tempem, pronásledovatelé by je brzy dostihli.

„Tak si tomu věř,“ zvolal, „ale za sebou máme asi dvacet

Temudţajt a ti jsou vynikající určitě. A teď sebou hoď!“

Erak sledoval, jak se luk opět zvedá do výše nad zadkem

jeho koně. Tentokrát neplýtval časem ani dechem, aby řval na

Halta, ať to nedělá. Raději hrábl po koňské hřívě a křečovitě se

jí chytil, aby nespadl, kdyţ ktň znovu vystřelil jako šipka. Erak

hopsal v sedle nahoru a dolt, klátil se na všechny strany a

strašně ho to bolelo. Utěšoval se představou, ţe aţ bude po

všem, utrhne hraničářovi hlavu.

Ujíţděli dál a pokaţdé, kdyţ temudţajský ktň zpomaloval,

pomohl mu Halt k větší rychlosti. Krajina kolem začínala

vypadat povědomě a pak docválali k úpatí Hadího prtsmyku a

vyjeli k opuštěnému hraničnímu postu. V táboře za dřevěným

opevněním malé pevnosti na ně čekalo dvacet Erakových

Skandijct, Evanlyn a oba učňové. Kdyţ se v prtsmyku objevili

dva jezdci uhánějící jako o ţivot, Skandijci hbitě vyskočili a

sáhli po zbraních.

Halt zarazil Abelarda vedle svých tří společníkt. Erak se ho

pokusil napodobit, ale jeho ktň uběhl dalších zhruba

pětadvacet krokt a Erak ho musel nemotorně obrátit. Kymácel

se a klouzal přitom v sedle, a kdyţ se ktň konečně rozhodl

zastavit, nemohlo to dopadnout jinak, neţ ţe se Erak svalil do

sněhu jako pytel.

Zatímco se sbíral ze země, dva nebo tři Skandijci se

nerozváţně zasmáli. Jarl po nich šlehl mrazivým pohledem – s

nimi si to ještě vyřídí. Smích muţtm odumřel na rtech stejně

rychle, jako se zrodil.

Halt přehodil nohu přes sedlovou hrušku a sklouzl dolt.

Vděčně popleskal Abelarda po krku. Koník se ani nezadýchal.

Dokázal by běţet celý den, kdyby bylo třeba. Hraničář pohlédl

na tázavé obličeje kolem sebe.

„Našli jste hlavní jednotku?“ zeptal se nakonec Will.

Halt zachmuřeně přikývl. „Ano, to jsme tedy našli.“

„Jsou jich mraky,“ doplnil Erak. Skandijci překvapeně

hlučeli. Erak zvedl ruku, aby se uklidnili.

„Je jich tam moţná pět nebo šest tisíc a nejspíš teď míří

sem.“ Kdyţ zmínil počet, Skandijci znovu zašuměli

překvapením a údivem. Jeden z nich přistoupil blíţ.

„Co chtějí, Eraku?“ ptal se. „Proč tady jsou?“

Na otázky místo Eraka odpověděl hraničář. „Chtějí to, co

chtějí vţdycky,“ prohlásil ponuře. „Chtějí vaši zemi. A jsou

tady proto, aby vám ji vzali.“

Všichni přítomní si vyměňovali vyjevené pohledy. Potom

Erak usoudil, ţe je na čase, aby ukázal, ţe se nezalekne.

„No tak zjistí, ţe my jsme pořádně tvrdý oříšek,“ prohlásil.

Máchl bojovou sekerou k pevnosti za nimi. „Pošleme zprávu

do Hallasholmu a mezitím obsadíme tuhle pevnost a nepustíme

je dál,“ řekl. „Ať je jich třeba pět tisíc, ale prtsmykem se k

nám mtţou dostat jen po malých skupinách. Měli bychom ho

udrţet přinejmenším čtyři nebo pět dní.“

Skandijci souhlasně bručeli a pár z nich zkusmo máchalo

sekerami ve vzduchu. Jejich dtvěra k jarlovi stoupla, protoţe

měl jasný plán, co udělat. A byl to plán, který vyhovoval

skandijské povaze: jednoduchý, přímočarý, snadno

proveditelný a bojovný. Erak pohlédl na Halta. Ten tiše

přihlíţel a opíral se o dlouhý luk, vysoký jako dospělý muţ.

„Budeme od tebe ještě potřebovat toho koně,“ řekl Erak a

kývl hlavou směrem ke koni, na němţ přijel. „Jeden mtj

člověk dojede do Hallasholmu a všechny zburcuje. My ostatní

tu ztstaneme a budeme bojovat.“ Nato Skandijci opět divoce

zavrčeli. Jarl pokračoval: „Co se vás týče, mtţete tu ztstat a

bojovat s námi, nebo si jít po svých. Mně na tom nezáleţí.“

Halt zavrtěl hlavou a ve tváři se mu objevilo trpké zklamání.

„Pro nás uţ je teď pozdě,“ řekl prostě. Obrátil se ke svým

společníktm a omluvně pokrčil rameny. „Kdybychom se

vraceli do Teutlandu, narazíme přímo na temudţajskou hlavní

armádu. Nemáme jinou moţnost neţ ztstat tady.“

Will pohlédl na Evanlyn a potom na Horáce. Ţaludek se mu

nepříjemně sevřel. Uţ se jim to skoro povedlo, cesta domt byla

tak blízko.

„Je to moje chyba,“ řekl Halt oběma bývalým zajatctm.

„Měl jsem vás rovnou odvést pryč a nestarat se, k čemu se

chystají Temudţajové. Myslel jsem si, ţe v nejhorším případě

ptjde o velký prtzkumný oddíl. Netušil jsem, ţe je to vojenské

taţení.“

„To je v pořádku, Halte,“ řekl Will. Nerad viděl, jak se jeho

učitel omlouvá a obviňuje sám sebe. Podle něj Halt ţádnou

chybu neudělal. Horác nemeškal a rychle souhlasil.

„Ztstaneme tady a budeme hájit prtsmyk se Skandijci,“

prohlásil. Mořský válečník, který stál u něj nejblíţ, ho srdečně

poplácal po zádech.

100

„To je správná řeč, mladíku!“ ocenil Horáctv úmysl a

několik dalších Skandijct sborově přizvukovalo. Halt však

zavrtěl hlavou.

„Tady by neměl ztstávat nikdo. Nemá to smysl.“

Mezi Skandijci vyvolala jeho slova hněvivé a posměšné

výkřiky. Erak je zklidnil, přikročil blíţ a upřeně shlíţel na

drobnou postavu v šedé pláštěnce.

„Jo, má to smysl,“ pronesl hrozivě tichým hlasem. „Zdrţíme

je tady, dokud Ragnak nesvolá vojsko, aby nám přišel na

pomoc. Je nás dvacet. Mělo by to bohatě stačit, abychom ty

skrčky na chvíli zdrţeli. Bude to něco jinýho, neţ kdyţ

povraţdili zdejší posádku. Těch byl jen tucet. A my je buď

zadrţíme, anebo při tom

pokusu padneme. I kdybychom je

zdrţeli jen o tři nebo čtyři dny, tak to stojí za to.“

„Nepřeţijete ani tři nebo čtyři hodiny,“ bez obalu řekl Halt.

Skupinka Skandijct nevraţivě ztichla. Taková uráţka jim

vyrazila dech. První se vzpamatoval Erak.

„Jestli si to myslíš,“ řekl jízlivým tónem, „tak jsi ještě nikdy

neviděl Skandijce bojovat.“ Teď se vzpamatovali i ostatní

Skandijci a všichni jako jeden rozhořčeně dávali za pravdu

Erakovi a pošklebovali se Haltovi. Hraničář počkal, dokud se

křik neztišil. Skandijský hněv mu strach nenaháněl. Konečně

zmlkli.

„Sám dobře víš, ţe viděl,“ odpověděl a neuhnul pohledem

před Erakovýma očima.

Skandijský vtdce svraštil čelo. Věděl, ţe Halt má pověst

vynikajícího bojovníka a taktika. Byl přece jen hraničář a Erak

o záhadném sboru hraničářt věděl dost, aby mu bylo jasné, ţe

nejspíš neplýtvají nesmyslnými uráţkami ani nemluví do větru.

„Otázkou je,“ pokračoval Halt, „jestli vy jste někdy viděli

bojovat Temudţaje.“

Nechal ta slova viset v mrazivém vzduchu. Skandijci byli

chvíli zticha. Nikdo z nich samozřejmě Temudţaje bojovat

neviděl. Halt si byl vědom, ţe ho všichni sledují, a tak

pokračoval.

101

„Protoţe já je viděl. A řeknu vám, co bych udělal, kdybych

byl na místě temudţajského generála.“

Máchnutím ruky ukázal na strmé stěny prtsmyku tyčící se

nad pevností. Byly porostlé borovou klečí, která se dokázala

uchytit v kamení a sněhu na téměř kolmém srázu.

„Poslal bych oddíl vojákt nahoru na svahy prtsmyku tady

nad námi. Řekněme tak dvě stě muţt. A poručil bych jim, aby

odtamtud zastřelili kaţdého, kdo bude tak hloupý, ţe vystrčí

hlavu z pevnosti.“

Všechny zraky sledovaly směr, jímţ ukazovala jeho ruka.

Jeden ze Skandijct posměšně zasykl: „Tam nahoru by se nikdy

nedostali. Po těch skalách nejde lézt.“

Halt se otočil a zahleděl se mu zpříma do očí. Chtěl být co

nejpřesvědčivější, aby muţ jeho slova pochopil a uvěřil mu.

„Není pravda, ţe to nejde. Ptjde to, i kdyţ hodně těţko. A

oni to udělají. Věř mi, já viděl, co všechno dokáţou. Bude je to

moţná stát padesát ţivott, ale jim se to vyplatí.“

Erak si bedlivě prohlíţel strmé skály nad pevností a v rychle

slábnoucím podvečerním světle mhouřil oči. Třeba má hraničář

pravdu, pomyslel si. Uměl si představit, ţe by se tam moţná

nějak vydrápal, kdyby měl lana a další výstroj a hrstku pečlivě

vybraných námořníkt

–

takových, co měli na starost velké

čtvercové plachty na vlčích lodích a po stěţni lezli nahoru a

dolt stejně lehce, jako se pohybovali po palubě. Jenţe

Temudţajové jsou jízdní válečníci, napadlo ho. Vyslovil

námitku.

„Tam nahoru koně nikdy nedostanou.“

„Tam nahoře koně nebudou

potřebovat,“ namítl Halt.

„Budou tam jen sedět a zasypávat vás střelami. Pevnost sice

ovládá prtsmyk, ale tam seshora mtţeš ovládat pevnost.“

Erak chvíli mlčel. Znovu zvedl oči ke strmým stěnám

prtsmyku. Kdyţ se tam mohly udrţet stromy, rozumoval, tak

proč ne lidé – ke všemu odhodlaní bojovníci. A on věřil, ţe

tihle Temudţajové ke všemu odhodlaní jsou.

„Smiř se s tím,“ pokračoval Halt, „tahle pevnost nikdy

neměla slouţit k obraně. Je to jen kontrolní stanoviště pro lidi,

102

kteří chtějí přejít přes hranici, nic víc. Není zkrátka postavená

tak, aby mohla odolat útočícímu vojsku.“

Erak zkoumavě hleděl na hraničáře. Čím víc o Haltových

slovech přemýšlel, tím větší mu dávala smysl. Uměl si

představit, jak by bylo zlé, kdyby uvízl v pasti uvnitř pevnosti,

shora ze skal by ho ostřelovala stovka lukostřelct a on by se

nemohl bránit.

„Asi máš pravdu,“ řekl pomalu. Začal si názort

nevyzpytatelného hraničáře váţit. A byl natolik poctivý, aby

přiznal, ţe Halt má mnohem více zkušeností

s východními

nájezdníky neţ on. Uvědomil si, ţe všechno, co o nich Halt

zatím řekl, se potvrdilo. Rozhodl se k nečekanému kroku –

předat velení Haltovi.

„Co tedy navrhuješ udělat?“ zeptal se. Jeho muţi na něho

překvapeně zírali, ale Erak je zpraţil pohledem, a tak raději

mlčeli. Halt kývl, ocenil nelehké rozhodnutí, které jarl právě

učinil.

„V jednom jsi měl pravdu,“ řekl. „Musíme varovat

Ragnaka. Nemá smysl, abychom tady dál marnili čas.

Temudţajtm potrvá nejméně ptl dne, neţ se dá celá armáda na

pochod. Ještě víc jim zabere cesta tímhle úzkým prtsmykem.

Musíme ten čas, který máme, vyuţít. Pojedeme – a poběţíme –

ze všech sil rovnou do Hallasholmu.“

103

Sedmnáct

Krátce potom, co se vydali na cestu do Hallasholmu, padla

noc. Pokračovali však dál, protoţe měsíc plující po čisté

obloze nad jejich hlavami byl téměř v úplňku.

Halt, Evanlyn a oba učňové jeli na koních, zatímco

Skandijci, v čele se svým jarlem, běţeli vytrvalým klusem.

Halt navrhl, aby Erak opět nasedl na ukořistěného

temudţajského koně, jeho nabídka však byla velmi pohotově

odmítnuta. Erak byl zřejmě rád, ţe stojí nohama na pevné

zemi, a nehodlal na tom nic měnit. Po hodinách strávených v

sedle byl jako rozlámaný a připadalo mu, ţe má zadnici jednu

velkou modřinu. Byl šťastný, ţe mtţe tu bolest rozchodit.

Přestoţe Skandijci jen běţeli, bylo podle Halta tempo, které

udrţovali, uspokojivé. I kdyţ měli mořští vlci své nedostatky,

byli ve skvělé kondici. Dokázali neúnavně klusat celou noc, jen

s krátkými přestávkami po kaţdé hodině.

V jednu chvíli pobídl Horác Kikra a dojel Halta.

„Neměli bychom taky jít pěšky?“ zeptal se. Halt povytáhl

jedno obočí.

„Proč?“ zeptal se. Urostlý mládenec pokrčil rameny,

nevěděl, jak se přesně vyjádřit.

104

„Jako projev přátelství,“ řekl nakonec. „Cítili by, ţe jsme na

tom všichni stejně.“

Halt věděl, ţe smysl pro vzájemnou soudrţnost se v prvních

letech výcviku v bojové škole hodně zdtrazňuje. Byla to

součást vznešených rytířských zásad. Někdy si říkal, ţe by

neškodilo, kdyby sir Rodney, hlava bojové školy na hradě

Redmontu, dopřál svým svěřenctm i krátkou lekci z

opravdového ţivota.

„Nu, – a já bych zase cítil, ţe mě bolí nohy,“ odpověděl po

chvíli. „To by nemělo smysl, Horáci. Skandijctm je jedno,

jestli jdeme, nebo jedeme. A kdyţ něco nemá smysl, je nejlepší

nepouštět se do toho.“

Horác několikrát kývl. Po pravdě řečeno se mu ulevilo, ţe

Halt jeho návrh zamítl. Pro něho samotného bylo mnohem

lepší sedět v sedle, neţ plahočit se sněhem po svých. A kdyţ o

tom teď uvaţoval, nezdálo se, ţe by Skandijctm bylo proti

srsti, ţe čtyři Araluenci jedou na koních, zatímco oni musejí

běţet.

Během jedné z kratičkých zastávek vyhledal Halt očima

Willa a téměř nepostřehnutelným posunkem ho odvolal

stranou. Poodešli kousek od ostatních člent skupiny

odpočívajících na sněhu. Několik Skandijct se za nimi s

vlaţným zájmem podívalo, ale většina se o ně nestarala.

Kdyţ Halt usoudil, ţe jsou dostatečně mimo doslech, vzal

Willa kolem ramen a přitáhl ho blíţ k sobě.

„Ten Skandijec Erak,“ řekl. „Co si o něm myslíš?“

Will svraštil čelo. Vzpomínal, jak se k němu Erak choval od

té doby, co jeho i Evanlyn zajal u mostu v Celtice. V první řadě

je bránil před Morgarathem, odmítl je vzbouřenému lordovi

vydat. Pak cestou přes Bílé moře i během pobytu na ostrtvku

Skorghijlu se k nim oběma choval s jistou drsnou vlídností. A

konečně byl i hlavním strtjcem jejich útěku z Hallasholmu –

dal jim oblečení, jídlo a ponyho a řekl jim, kudy se jde k

lovecké chatě v horách.

Mohl odpovědět jen jediným zptsobem.

„Mně se líbí,“ řekl Will. Halt párkrát kývl.

105

„Ano,“ souhlasil. „Mně

taky. Ale věříš mu? To je něco

jiného, neţ kdyţ se ti někdo líbí.“

Will otevřel pusu k okamţité odpovědi, pak se odmlčel a

uvaţoval, jestli nebude ukvapená. Potom ho napadlo, ţe dtvěra

přichází vţdycky znenadání, a uţ neváhal.

„Ano,“ prohlásil. „Věřím.“

Halt si palcem a ukazovákem mnul bradu. „Musím říct, ţe s

tebou souhlasím.“

„Pochopte, Halte, pomohl nám přece uprchnout,“ připomněl

Will a hraničář kývl, ţe rozumí.

„Já vím,“ řekl. „Právě to jsem měl na mysli.“

Byl si vědom chlapcova zvědavého pohledu, ale víc neřekl.

Zatímco skupinka pokračovala v postupu směrem k pobřeţí,

Halt si lámal hlavu, jak ochránit Willa a Evanlyn, aţ se

dostanou zpátky do Hallasholmu, odkud jako otroci uprchli.

Teď si okolnosti vynucují, aby je Skandijci povaţovali za

spojence. Ale jakmile se vrátí do hlavního sídla, všechno by se

mohlo zvrtnout. A v případě Evanlyn mtţe být ještě htř,

pokud by se skandijský oberjarl dozvěděl, kdo ve skutečnosti

je.

Ať se snaţil jak se snaţil, hraničář nedokázal vymyslet

ţádné přijatelnější řešení

neţ to současné. Cestu na jih

zatarasily tisíce temudţajských vojákt a nebyla ţádná naděje,

ţe by se mu podařilo nenápadně přes ně projít s trojicí mladých

lidí. On s Willem by to moţná dokázali. I kdyţ i to bylo s

velkým otazníkem. Ale věděl toho o Temudţajích dost, aby mu

bylo jasné, ţe s Horácem a Evanlyn by je určitě chytili.

Prozatím tedy neměli ţádnou jinou volbu neţ zamířit do

Hallasholmu. Někde v koutku jeho mysli se rodil nápad, ţe by

mohli sebrat nějaký člun. Nebo dokonce přesvědčit Eraka, aby

dopravil podél pobřeţí na jih. Tak by se vyhnuli

postupujícímu temudţajskému vojsku. Věděl, ţe časem se bude

muset pokusit o nějakou dohodu se skandijským jarlem.

Příleţitost se naskytla při další zastávce na odpočinek. A

přišel s tím jarl sám. Zatímco Skandijci si udělali pohodlí pod

borovicemi, Erak se jakoby náhodou přiblíţil k místu, kde Halt

106

právě ze své čutory naléval vodu do skládací plátěné nádobky

pro Abelarda. Ktň srkavě pil a kapitán vlčí lodi stál opodál a

přihlíţel. Halt si byl jeho přítomnosti

plně vědom, ale

pokračoval ve své činnosti.

Kdyţ se ktň napil, Halt se zeptal, aniţ zvedl hlavu: „Máš

něco na srdci?“

Jarl rozpačitě přešlápl z nohy na nohu.

„Musíme si promluvit,“ vymáčkl se konečně a Halt pokrčil

rameny.

„Zdá se, ţe to právě děláme,“ řekl, jako by se nechumelilo.

Vycítil, ţe skandijský vtdce po něm něco chce, a soudil, ţe by

to mohla být příleţitost, jak získat při vyjednávání výhodu.

Erak se opatrně rozhlédl, aby se ujistil, ţe v doslechu není

nikdo z jeho lidí. Věděl, ţe nápad, který se chystá předloţit, by

se jim nelíbil. Zároveň však věděl, ţe je to dobrý nápad. A

uţitečný.

„Tos byl ty, tam v bitvě u Trnového lesa, viď?“ začal

oklikou. Halt se otočil, aby se na Eraka mohl podívat.

„Byl jsem tam,“ řekl. „A stejně tak i pár stovek dalších.“

Skandijec netrpělivě máchl rukou. „Ano, ano,“ souhlasil.

„Ale tys to vedl, byls tam jako taktik, ne?“

Halt skromně pokrčil rameny.

„To mtţe být pravda,“ přisvědčil opatrně. Bitva u Trnového

lesa skončila pro Skandijce poráţkou. Napadlo ho, jestli Erak

teď neuvaţuje o nějaké pomstě na člověku, který vedl

araluenské vojsko. Sice by to nezapadalo do jeho dosavadních

představ o tomhle Skandijci, ale člověk nikdy neví.

Erak však zadumaně pokyvoval hlavou. Dřepl si, zvedl

borovou větvičku a bezmyšlenkovitě s ní čmáral do sněhu.

„A tyhle Temudţaje znáš, viď?“ prohodil. „Ty víš, jak

bojujou – jak mají organizovanou armádu?“

Nyní byla řada na Haltovi, aby kývl. „Říkal jsem to. Nějaký

čas jsem mezi nimi ţil.“

„Takţe…“ Erak se odmlčel a Halt poznal, ţe teď přijde

rozhodující část rozhovoru. „Znáš jejich silný stránky a jejich

slabiny?“

107

Hraničář se krátce, drsně zasmál. „Slabin zrovna moc

nemají,“ prohodil, ale Erak zarputile pokračoval a při řeči

zarýval větvičku do sněhu čím dál hlouběji.

„Ale věděl bys, jak proti nim bojovat? Jak je porazit?“

Halt uţ začínal tušit, odkud vítr fouká. A zároveň se v něm

probudila slabá naděje. Moţná teď získá něco, co se mu bude

hodit, aby ochránil Willa a Evanlyn.

„My bojujeme jako jednotlivci,“ tiše řekl jarl. Zdálo se, ţe

mluví spíš sám k sobě. „Nejsme organizovaní. Nemáme

ţádnou taktiku. Ţádný plán boje.“

„Vy Skandijci jste vyhráli pěkných pár bitev,“ připomněl

Halt mírně. Erak k němu vzhlédl a Halt viděl, jak je mořskému

vlkovi nepříjemné pokračovat dál.

„Jen otevřený sráţky. Tak kaţdou druhou. Nebo dokonce

dvě ze tří. Poctivý, jednoduchý bitvy. Prostý střety zbraní. S

tím si umíme poradit. Ale tohle… to je něco jinýho.“

„Temudţajové mají asi nejúspěšnější armádu na světě,“ řekl

na to Halt. „Moţná s výjimkou Aridit z jiţních pouští.“

Chvíli bylo ticho. Halt si přál, aby Skandijec udělal poslední

krok, který zbýval. Viděl, jak se Erak nadechl a řekl: „Mohl

bys nám ukázat, jak je porazit.“

A bylo to venku

–

přesně to, v co Halt začínal doufat.

Odpovídal s opatrností rybáře, který cítí, ţe ryba začíná zabírat.

Dával si pozor, aby se dychtivost, která ho naplnila, ani stínem

neprojevila na jeho hlase.

„I kdybych mohl, pochybuju, ţe bych takovou příleţitost

dostal,“ řekl a snaţil se, aby to vyznělo patřičně odmítavě. Erak

vyskočil a v očích mu hněvivě blýsklo.

„Já ti ji mtţu nabídnout,“ prohlásil. Halt mu pohlédl do očí

a nenechal se zastrašit jejich zlostným výrazem.

„Ty nejsi oberjarl,“ řekl bez obalu. Erak potřásl hlavou a

Haltovu námitku potvrdil.

„To nejsem,“ připustil. „Ale jsem vysoký vojenský velitel.

V naší válečný radě mám významný postavení.“

108

Na Halta to zřejmě neudělalo valný dojem. „Dost významné

na to, abys přesvědčil ostatní, ţe mají přijmout za vtdce

cizince?“

Erak rozhodně zavrtěl hlavou.

„Ne za vtdce,“ řekl. „Skandijci by nikdy neposlouchali tvé

rozkazy. Ani ţádnýho jinýho cizince. Ale jako poradce

–

válečného taktika. V radě jsou i jiní, kteří si uvědomují, ţe

takové odborníky potřebujeme. Chápou, ţe musíme umět

bojovat jako jednolitá armáda, ne jako tisíc jednotlivct.

Například Borsa se mnou bude souhlasit.“

Halt zdvihl jedno obočí. „Borsa?“ Jména některých

skandijských vtdct znal. Tohle bylo neznámé.

„Hilfmann – Ragnaktv hlavní správce,“ vysvětloval Erak.

„Není sice ţádný voják, ale Ragnak dá na jeho názory a

rozum.“

„Řekneme si to na rovinu,“ pomalu začal Halt. „Ty po mně

chceš, abych se k vám přidal jako taktický poradce a pomohl

vám najít zptsob, jak porazit Temudţaje. A myslíš si, ţe

dokáţeš přesvědčit Ragnaka, aby s tím nápadem souhlasil – a

nezabil mě při prvním setkání.“

Erak na něj tázavě hleděl. Halt pokračoval.

„Vím, ţe Araluence nemá nijak v lásce. Konec konct, jeho

syn padl u Trnového lesa.“

„Byl bys pod mojí ochranou,“ prohlásil nakonec Erak.

„Ragnak by na to musel brát ohled, nebo se mnou bojovat. A já

si myslím, ţe do toho by se mu moc nechtělo. Ať radu

přesvědčím nebo ne – a já věřím, ţe to dokáţu – v Hallasholmu

budeš v bezpečí.“

A náhle tu byla příleţitost, na kterou Halt čekal.

„A co moji společníci?“ zeptal se. „Will a ta dívka jsou

uprchlí otroci.“

Erak jen mávl rukou. „To je maličkost ve srovnání s tím, ţe

se na nás valí cizí armáda,“ řekl. „Tví přátelé budou v bezpečí.

Máš moje slovo.“

109

„Za všech okolností?“ naléhal Halt. Chtěl, aby mu Skandijec

slíbil bezvýhradnou ochranu. Věděl, ţe ţádný jarl by takový

slib nikdy neporušil.

„Za všech okolností,“ odpověděl Erak a podal hraničáři

ruku. Pevným stiskem rukou dohodu zpečetili.

„Tak,“ prohlásil Halt, „teď uţ musím jen vymyslet zptsob,

jak porazit ty ďábly na koních.“

Erak se na něj zašklebil. „To bude hračka,“ prohlásil. „Horší

bude ten zptsob prosadit u Ragnaka.“

110

Osmnáct

Jak se ukázalo, byl to úkol podstatně lehčí, neţ si Erak nebo

Halt mysleli.

Ragnak byl všechno moţné, ale ne blázen. Kdyţ se malý

oddíl vrátil do Hallasholmu s novinou, ţe armáda skoro šesti

tisíc temudţajských jízdních válečníkt se chystá zaútočit na

jeho zemi, spočítal si všechno stejným zptsobem jako předtím

Erak. Věděl, ţe by nedokázal postavit vojsko větší neţ patnáct

set bojovníkt – moţná méně, kdyţ vzal v úvahu, ţe některé z

odlehlých osad poblíţ hranice byly pravděpodobně uţ dobyté a

ztracené.

Ani Ragnak, podobně jako většina Skandijct, se nebál smrti

v bitvě. Zároveň se však nedomníval, ţe člověk by měl takový

konec vyhledávat, aniţ by nejdřív vyzkoušel jiné moţnosti.

Pokud existoval zptsob, jak útočníky porazit, hodlal ho

vyzkoušet. Takţe kdyţ mu Erak pověděl, ţe Halt Temudţaje

zná a je ochoten proptjčit své sluţby Skandijctm, a kdyţ

Borsa a někteří další členové rady takový plán uvítali, přijal ten

návrh jen s malými výhradami. Co se uprchlých otrokt týkalo,

tím se úplně odmítl zabývat. Za běţných okolností by na

potrestání uprchlíkt trval, aby ostatní otroky od něčeho

podobného odradil. Jenţe okolnosti běţné nebyly. S cizí

111

armádou přede dveřmi se záleţitost znovu zajatých otrokt

jevila jako velice podruţná.

Vyţadoval však osobní setkání s Haltem ve svých

soukromých komnatách a mezi čtyřma očima.

O hraničářích jako sboru toho věděl dost, aby měl úctu k

jejich schopnostem a odvaze. Chtěl mít ale příleţitost posoudit

Halta jako člověka. Jednou z velkých předností skandijského

vtdce Ragnaka byla schopnost odhadnout lidi. Dtkazem

tohoto umění byla skutečnost, ţe pro řešení náročnějších úkolt,

které vládnutí svobodymilovným a popudlivým válečníktm

přinášelo, si obvykle vybíral Eraka.

Halt byl uveden do nízké, dřevem obloţené komnaty, v níţ

Ragnak trávíval svtj volný čas – a oberjarl si musel neradostně

přiznat, ţe volna má v poslední době velice málo. Místnost

vypadala podobně jako světnice všech vysoce postavených

Skandijct – v krbu hořela borová polena, nábytek vyřezaný z

borovice pokrývaly medvědí koţešiny a výzdobu tvořila

rtznorodá směsice výsledkt dlouholetého plenění pobřeţních

osad a cizích lodí.

Hlavní ozdobou komnaty byl obrovský křišťálový lustr,

uloupený před lety v jednom opatství na pobřeţí Stálého moře.

Jelikoţ strop nebyl dost vysoko, aby na něj Ragnak mohl lustr

pověsit, rozhodl se postavit ho na hrubý borový sttl. Lustr

vévodil celé místnosti a do stísněného prostoru se hodil asi jako

pěst na oko. A v poloze na stole se navíc nedal pouţívat k

ptvodnímu účelu. Bylo vyloučené, aby jeho padesát malých

olejových lampiček mohlo bezpečně hořet a svítit.

Jenţe Ragnak lustr miloval. Pro něj byl zhmotněním

nejvyššího umění. I kdyţ se do místnosti moc nehodil, byl

výjimečně krásný, a proto ho tu nechával.

Halt zaklepal na dveře, a kdyţ byl vyzván, vstoupil. Ragnak

zvedl oči od svitku, který pročítal, a zamračil se. Bojovou

zdatnost si spojoval s tělesnou silou a velikostí. Muţ před ním

sice vypadal dost zdatně, ale kdyby oba stáli, jeho hlava by

oberjarlovi sahala sotva po ramena. Co naplat, byl malý.

112

„Takţe ty jsi Halt,“ řekl nijak zvlášť nadšeně. Sledoval, jak

malý muţ okamţitě povytáhl jedno obočí a pak odpověděl,

přesně stejným tónem: „Takţe ty jsi Ragnak.“

Ragnakovo huňaté obočí se hněvivě stáhlo. V duchu však

pocítil záblesk úcty k muţi před sebou. Líbila se mu

hraničářova přímočará odpověď, líbilo se mu, ţe se nenechal

nijak zastrašit.

„Všichni mě oslovují ‚oberjarle‘,“ připomněl hrozivě.

Halt jen nepatrně pokrčil rameny.

„Dobrá, oberjarle,“ odtušil. „Udělám to i já.“

Halt měřil oberjarla bystrým pohledem. Byl velký, ale to

bylo u Skandijct dost běţné. Nebyl ale statný tím zptsobem,

do něhoţ za pár let doroste Horác – široká ramena a štíhlé

boky. Spíš měl mohutné celé tělo, byl stavěný jako medvěd,

tak jako všichni Skandijci. Na nohou i na rukou hroudy svalt,

tvář vousatá – dlouhý hustý plnovous byl pečlivě rozdělený do

dvou prament. Vlasy měl ptvodně rudé, ale pod tíhou let

získávaly barvu vychladlého popela.

Na jedné tváři měl vybledlou jizvu, která začínala těsně pod

levým okem a táhla se aţ na špičku brady. Halt soudil, ţe jde

nejspíš o nějaké staré zranění. K tomu nebylo co dodat.

Skandijci si své vtdce vybírali z řad válečníkt.

Nejvíc Halta zaujaly oči. Postřehl v nich nelibost. Čekal, ţe

ji tam najde. Ragnak měl hluboko posazené oči a Halt v nich

viděl i chytrost a prohnanost. Byl tomu rád.

Kdyby byl Ragnak hlupák, bylo by Haltovo postavení

neudrţitelné. Halt věděl o oberjarlově zatvrzelé nelibosti vtči

hraničářtm a věděl, co je její příčinou. Moudrý vtdce by si

však uvědomil Haltovu uţitečnost a byl by připraven pro dobro

svého lidu odloţit osobní odpor stranou.

„Já nemám hraničáře nijak v lásce,“ řekl oberjarl. Jeho

myšlenky se zřejmě ubíraly podobnými cestičkami jako

Haltovy.

„Nemáš k tomu ţádný dtvod,“ souhlasil Halt. „Ale mohl

bych ti být uţitečný.“

113

„To jsem slyšel,“ odvětil skandijský vtdce a znovu si

uvědomil, ţe hraničářova otevřenost se mu líbí.

Kdyţ Ragnak uslyšel zprávu o smrti svého syna u Trnového

lesa, byl zdrcený

ţalem a ovládl ho hněv

–

na Araluence,

hraničáře a hlavně na krále Duncana.

Ale to byl pouze okamţitý a přirozený projev velkého ţalu.

Ragnak nebyl snílek, a tak si plně uvědomoval, ţe jeho syn

riskoval ţivot, kdyţ se pustil do toho zlořečeného

dobrodruţství s Morgarathovým vojskem. A smrt v boji byla u

Skandijct ţijících hlavně pro nájezdy a kořist vlastně docela

běţná. Takţe jak měsíce ubíhaly, Ragnaktv hněv opadal a

ubývalo i ţalu. Jeho syn padl čestně, se zbraní v ruce. To by si

přál kaţdý Skandijec. Nedalo se říct, ţe k hraničářtm cítí

nějakou náklonnost, ale uměl ocenit jejich schopnosti a odvahu

a uměl si jich váţit jako protivníkt.

Nebo třeba i jako spojenct.

Něco úplně jiného však byla Ragnakova přísaha pomsty

králi Duncanovi a jeho rodu. Je moţné, ţe kdyby byl počkal,

hněv by polevil a zvítězil by mnohem rozumnější postoj. Jenţe

jednal unáhleně a sloţil přísahu valltm, strašlivé trojici boht,

která vládla skandijskému náboţenství, a tato přísaha byla

nezměnitelná.

Ragnak nejspíš mohl přijmout Halta

za spojence. Byl

schopen uznat, ţe tytéţ vlastnosti, které z hraničáře dělají

nebezpečného protivníka, z něj mohou udělat uţitečného

spojence v nadcházejícím boji proti temudţajským vetřelctm.

Bylo by to jeho osobní rozhodnutí. Jenţe přísahu valltm, ţe se

pomstí Duncanovi, nemohl odvolat.

Zatímco Ragnakovi tohle všechno táhlo hlavou, mírně

prošedivělý hraničář tiše stál před ním a čekal, aţ promluví.

Ragnak rozzlobeně potřásl hlavou. V poslední době se mu

stávalo, ţe uprostřed debaty se v myšlenkách někam zatoulal.

„Takţe,“ houkl na Halta, „mtţeš nám pomoct?“

Halt odpověděl bez zaváhání: „Jsem ochoten udělat vše, co

bude v mých silách. Zatím mě nenapadá, co to bude.“

114

„Nenapadá!“ rýpl si Ragnak. „Mně říkali, ţe hraničáři mají

nápadt vţdycky plno.“

Halt zavrtěl hlavou. „Nejdřív potřebuju vyhodnotit, v čem

jste silní a kde jsou vaše slabiny. A potom budu potřebovat

podrobné mapy zdejší krajiny. Musíme najít místo, které jim co

nejvíc znemoţní vyuţít početní převahu. Pak se na Temudţaje

pojedu ještě jednou podívat. Kdyţ jsem je viděl naposled, měl

jsem plné ruce práce se záchranou ţivota tvého významného

jarla. Aţ s tím vším budu hotov, budu moct zřejmě odpovědět

na tvoji otázku.“

Ragnak si hryzal knír a přemýšlel o hraničářových slovech.

Zaptsobila na něj, to by byl nečekal. Ragnakova schopnost

plánovat bitvu se obvykle omezila na zvolání: „Připraveni? Za

mnou!“ Načeţ se v čele svých muţt vrhl do přímého útoku.

Napadlo ho, ţe hraničář moţná bude nakonec uţitečný.

„Uvědom si ale jednu věc, oberjarle,“ pokračoval Halt a

Ragnak na něj překvapeně pohlédl, zaskočen nesmlouvavě

velitelským tónem hraničářova hlasu.

„Budu se tě vyptávat na řízení vaší země, vaše bojovníky,

jejich počet. Takové otázky by mi mohly poskytnout výhodu v

případě nějakých budoucích sport mezi našimi zeměmi.“

„Chápu…,“ pomalu řekl Ragnak. Rozhovor se začínal ubírat

směrem, který mu nebyl po chuti.

„Budeš v pokušení lhát. Nadsazovat váš počet i vaše

schopnosti. Nedělej to.“

Oberjarla opět zarazil rázný rozkazovačný tón. Halttv

pohled byl však neústupný.

„Jestli ti mám pomáhat, bude nutné, aby ses ke mně choval

čestně. A stejně tak tvoji jarlové.“

Ragnak o jeho slovech krátce přemýšlel a potom ztěţka

kývl.

„Ujednáno,“ řekl. „Nezapomeň ale,“ dodal, „ţe sekera seká

na obě strany. Ty nám zase odhalíš, jak uvaţuješ a jak plánuješ

bitvu.“

Halt uznal oberjarlovu připomínku a po rtech mu opět

přelétl náznak úsměvu.

115

„To je pravda,“ souhlasil. „Myslím, ţe pokud chceme

vyhrát, musí být kaţdý z nás ochoten něco obětovat.“

Oba muţi se navzájem pozorovali. Kaţdý z nich usoudil, ţe

to, co vidí v těch druhých očích, se mu líbí. Ragnak pokynul k

jednomu z mohutných křesel z borového dřeva.

„Posaď se!“ vybídl Halta. Ukázal na dţbán galického vína,

který stál na stole a téměř se ztrácel v třpytivých ověsech

křišťálového lustru.

„Napij se a jedno mi řekni. Proč se podle tebe Temudţajové

rozhodli, ţe budou dělat potíţe zrovna ve Skandii? Přece by

určitě měli jednodušší cestu přes Teutland a Galiku?“

Halt si nalil sklenici jiskrného červeného vína a zhluboka se

napil. Ocenil

víno povytaţením jednoho obočí. Ragnak

rozhodně umí ukrást dobré víno, pomyslel si.

„Sám se tomu divím,“ řekl zvolna. Přál si, aby křeslo, v

němţ sedí, bylo vyrobené pro někoho, kdo je menší neţ

normální skandijský obr. Nohama se sotva dotýkal země a cítil

se jako malý kluk v pracovně svého táty. „I kdyby tady vyhráli,

musejí vědět, ţe vy budete hodně tvrdý oříšek. Rozhodně tvrdší

neţ třeba Teutlanďané.“

Ragnak opovrţlivě odfrkl při zmínce o roztříštěném,

hašteřivém národě v jiţním sousedství. Rozhádaní

Teutlanďané, zmítaní bratrovraţednou nedtvěrou, byli vydáni

na milost a nemilost kaţdému dobyvateli, který by si zamanul.

Kdyby to bylo ve skandijském zájmu, Ragnak by si klidně

troufl se svojí malou armádou jejich zemi dobýt také.

„A Galikové jsou na tom skoro stejně tak bídně,“

pokračoval Halt. „Ti by se asi nedokázali shodnout ani na

jednom společném vtdci. Takţe jsem uvaţoval, co Temudţaje

přimělo uhnout na sever a riskovat, ţe tady ve Skandii

dostanou do nosu.“

„A na co jsi přišel?“ vybízel ho oberjarl. Halt si dopřál další

lok vína a zamyšleně sešpulil rty.

„Ptal jsem se sám sebe, co máte tak dtleţitého, aby to stálo

za takové riziko,“ odpověděl. „A dokázal jsem přijít jen na

jedinou věc.“

116

Odmlčel se. Bylo to dětinské, takhle Ragnaka napínat, ale

nedokázal odolat. Oberjarl se k němu nedočkavě nakláněl,

přesně jak Halt předpokládal.

„Co je to? Co chtějí?“

„Lodě,“ řekl Halt. „Temudţajové chtějí ovládnout moře. A

to znamená, ţe tady se nezastaví. Mají v plánu napadnout i

Araluen.“

117

Devatenáct

Evanlyn sledovala, jak se Will cvičí ve střelbě. Jakmile se

dostali do Hallasholmu, Halt na tom trval. Willova

rychlost i přesnost se zhoršily víc, neţ bylo pro Halta

přijatelné, a tak nelenil a ihned to svému učni sdělil.

„Pamatuješ si na zlaté pravidlo?“ zeptal se poté, co přihlíţel,

jak Will nastřílel tucet šípt do rtzných terčt rozmístěných v

ptlkruhu ve vzdálenosti od šedesáti do tří set krokt.

Vzdálenější cíle hodně šípt minulo a Willovi trvalo příliš

dlouho, neţ vystřílel celou sadu dvanácti střel.

Will zkroušeně pohlédl na učitele. Byl si vědom, jak špatný

výkon podal. Podmračený Halt nevěřícně kroutil hlavou.

Všechno bylo ještě horší, protoţe právě v tu chvíli se přišli

podívat i Horác s Evanlyn.

„Cvičit?“ nešťastně se zeptal Will a Halt kývl hlavou.

„Cvičit,“ potvrdil. Kdyţ se vydali posbírat vystřílené šípy,

Halt poloţil chlapci ruku kolem ramen a utěšoval ho.

„Nevěš kvtli tomu hlavu,“ říkal mu. „Techniku máš pořád

dobrou. Ale nemtţeš čekat, ţe se udrţíš ve formě, kdyţ celou

zimu strávíš stavěním sněhulákt někde v horách.“

„Stavěním sněhulákt?“ rozhořčil se Will. „Řeknu vám, ţe

tam nahoře v horách to bylo pořádně drsné…“ Zarazil se,

118

protoţe mu došlo, ţe Halt to řekl jako vtip. Musel ale uznat, ţe

jinak měl pravdu. Jediný zptsob, jak bylo moţné si při střelbě

z luku udrţet téměř instinktivní přesnost a rychlost, která je

příznačná pro správného hraničáře, bylo cvičení, nepřetrţité a

poctivé.

V dalších dnech se vydával na cvičiště a neúnavně pracoval

na tom, aby své dovednosti znovu zdokonalil. Někdejší

zručnost, síla a zdatnost se plně obnovily a přicházíval i

hlouček divákt. I kdyţ se Will ještě nemohl pochlubit takovým

mistrovstvím jako hotoví hraničáři, uměl střílet mnohem líp

neţ obyčejní lukostřelci, a Skandijci i někteří z otrokt ho

sledovali s velkou úctou.

Zdálo se však, ţe Evanlyn a Horác mají celé dny na práci

něco jiného – jezdili na koni a chodili do okolních lest, nebo si

občas vyptjčili v zátoce lehký malý člun. Pochopitelně, ţe

Willovi nabízeli, ať jde s nimi, ale on pokaţdé odpovídal, ţe se

musí věnovat výcviku.

Několikrát s nimi klidně mohl jít. Ale protoţe se cítil

dotčený, vymluvil se i v takových případech a tvrdil, ţe

potřebuje na něčem mimořádně zapracovat.

Willovo úsilí se ještě vystupňovalo, jakmile mu Erak vydal

pouzdro s dvěma noţi, které mu sebral, kdyţ je s Evanlyn

Skandijci zajali. Erak si jako správný chamtivec zbraně nechal,

ale teď mu to nedalo a vrátil je právoplatnému majiteli. Halt

utrousil, ţe si brzy prověří i Willovo umění vrhat noţem.

Dosavadní zkušenost Willa poučila, ţe dlouhými měsíci

nečinnosti nejspíš utrpěly i tyhle schopnosti. Takţe se pustil do

jejich obnovování. Městečkem Hallasholmem se brzy rozléhaly

dunivé nárazy vrhacího a saxonského noţe, jeţ se zabodávaly

do terče z měkkého borového dřeva.

S kaţdým dalším dnem se Willova přesnost a rychlost při

práci s lukem i s noţi zlepšovala. Znovu se obnovovaly hladké

a plynulé pohyby, které usilovně nacvičoval s Haltem během

spousty hodin strávených v lesích kolem hradu Redmontu.

Nyní s lehkostí střídal terče, ruka s lukem se zvedala a

klesala podle změny vzdálenosti, oči měl doširoka otevřené a

119

byl schopen sledovat zároveň luk, šíp i plánovaný cíl. Měl

radost, ţe Evanlyn si vybrala právě dnešek, aby se přišla

podívat, jak cvičí. Byl celý šťastný a pyšný, kdyţ šípy jeden za

druhým končily v terči a zabodly se buď přímo do středu, nebo

tak blízko, ţe v tom vlastně ani nebyl ţádný rozdíl.

„Tak,“ řekl spokojeně, kdyţ v rychlém sledu vystřelil dva

šípy, kaţdý na jiný terč. „Kde je dneska Horác?“

Jeden i druhý šíp zadrnčely ve správném terči, Will pokýval

hlavou a otočil se o čtvrt kruhu, aby vystřelil na jeden z

blízkých terčt.

Další náraz. Další zadrnčení.

Evanlyn pokrčila rameny. „Řekla bych, ţe ho kvtli tobě

přepadly výčitky svědomí,“ odpověděla. „Myslí si, ţe by měl

taky trochu cvičit. Pustil se do toho s několika Skandijci z

Erakovy posádky.“

„Aha,“ řekl Will a odmlčel se, aby vystřelil na jeden ze

vzdálenějších terčt. Sledoval šíp, jak se obloukem nese

vzduchem a zabodává se přesně do středu kruhu.

„A proč ses nešla podívat tam?“ Měl radost, ţe Evanlyn se

rozhodla pro něj, ţe nešla sledovat Horáce, s nímţ v posledních

dnech trávila tolik času. Její odpověď však malý plamínek

radosti zadusila.

„Já tam byla,“ řekla. „Ale kdyţ se pár minut díváš, jak do

sebe dva lidi tlučou, začneš z toho mít divný pocit. Takţe mě

napadlo jít se kouknout na tebe, jak moc ses zlepšil.“

„Aha, váţně?“ řekl trochu dotčeně. „Tak doufám, ţe nemáš

pocit, ţe marníš čas.“

Evanlyn na něj pohlédla. Stál zády k ní a střílel sled tří šípt

na tři terče – první ve vzdálenosti osmdesát krokt, druhý sto a

třetí sto dvacet. Všimla si dotčeného tónu jeho hlasu a

nechápala, co mu přelítlo přes nos. Rozhodla se, ţe na otázku

neodpoví. Místo toho se vyjádřila ke střelbě, protoţe všechny

šípy správně našly cíl.

„Jak to děláš?“ zeptala se. Will se zastavil a otočil se. V

jejím hlase zněl opravdový zájem. Nebyla to otázka pronesená

jen tak z nudy.

120

„Co jako?“

Ukázala na tři terče.

„Jak víš, kam aţ máš zvednout luk pro kaţdou tu

vzdálenost?“ ptala se. Otázka ho na chvíli zaskočila. Nakonec

pokrčil rameny.

„Já prostě… cítím to,“ řekl rozpačitě. Pak se zamyslel a

snaţil se odpovědět poctivě. „Je to věc cviku. Kdyţ se to

opakuje pořád a pořád dokola, stane se z toho něco jako…

instinkt. Aspoň myslím.“

„Takţe kdybych si vzala luk, řekl bys mi, jak vysoko ho

mám zvednout, abych se trefila například do toho prostředního

terče?“ zeptala se. Will naklonil hlavu ke straně a uvaţoval o

jejím nápadu.

„Tedy… úplně tak to není. Myslím, ţe bych mohl, ale…

jsou tu ještě další tři věci.“

Evanlyn se zatvářila trochu nechápavě a Will pokračoval.

„Třeba vypuštění šípu… musí být plynulé. Nesmíš s ním

trhnout, jinak šíp vybočí z dráhy. A síla tahu by v tvém případě

asi byla proměnlivá.“

„Síla tahu?“

Will předvedl napínání tětivy do plného nátahu. „Čím víc ji

napneš, tím větší sílu udělíš šípu. Kdyţ ji nenapneš přesně tak,

jak jsem to udělal já, výsledek nebude stejný.“

Přemýšlela o jeho odpovědi. Znělo to rozumně. Zamyšleně

špulila pusu a jednou nebo dvakrát přikývla.

„Rozumím,“ řekla. Bylo slyšet, ţe je trochu zklamaná.

„Je v tom snad nějaký problém?“ zeptal se Will a ona si

hluboce povzdechla.

„Tak trochu jsem doufala, ţe bys mě třeba mohl naučit

střílet, abych taky byla nějak uţitečná, aţ se objeví

Temudţajové,“ vysvětlovala dost smutně.

Will se zasmál. „No, třeba bych mohl – kdyby na to bylo

dost času, asi tak rok.“

„Já nepotřebuju být kdovíjak skvělá,“ řekla. „Myslela jsem,

ţe bys mi třeba mohl ukázat jen nějaké základní věci, abych

mohla… víš…“ Nejistě zmlkla.

121

Will se zatvářil zkroušeně, bylo mu líto, ţe se jí předtím

vysmál.

„Obávám se, ţe to opravdové tajemství je ve spoustě hodin

nácviku,“ řekl. „I kdyţ ti ukáţu jen základy, nedají se naučit za

jeden nebo dva týdny.“

Evanlyn opět pokrčila rameny.

„To chápu, ţe nedají.“ Došlo jí, ţe to nebyl rozumný nápad.

Cítila se hloupě a raději začala mluvit o něčem jiném. „To si

myslí Halt – ţe se sem dostanou tak za jeden nebo dva týdny?“

Will vystřelil poslední šíp ze sady a odloţil luk.

„Říkal, ţe by to mohli stihnout. Ale myslí si, ţe jim to

potrvá déle. Kdyţ

se to tak vezme, vědí, ţe Skandijci jim

nikam neutečou.“ Šel sbírat šípy, a tak ji pokynem ruky vybídl,

aby šla s ním. Vykročili spolu přes cvičnou louku.

„Halt si prý myslí,“ řekla, „ţe Temudţajové chtějí

skandijské lodě.“

Will kývl. „Kdyţ o tom člověk uvaţuje, dává to smysl.

Teutland a Galiku mtţou zabrat, kdy se jim zlíbí. Ale pak by

měli v zádech nebezpečného nepřítele. A Skandijci by na ně

mohli podnikat nájezdy od moře.“

„To chápu,“ přitakala Evanlyn a vytahovala šípy z terče

vzdáleného osmdesát krokt. „Ale nezdá se ti, ţe úvaha, ţe by

mohli zaútočit na Araluen, je trochu přitaţená za vlasy?“

„Vtbec ne,“ odpověděl Will. „Ber je těsně u hrotu, kdyţ je

vytahuješ,“ poţádal a ukazoval na šíp, po němţ právě sáhla.

„Jinak se mtţe zlomit nebo ohnout dřík. Není ţádný dtvod,

proč by se Temudţajové měli zastavit na pobřeţí Galiky. Ale

kdyby se pokusili převáţet vojsko na lodích a nepostarali se

nejdřív o Skandijce, mohli by mít velké nepříjemnosti.“

Evanlyn chvilku mlčela. „Asi ano,“ prohlásila nakonec.

„Je to váţně jen domněnka,“ dodal Will. „Moţná jen chtějí

mít jistotu, ţe jim nikdo nevpadne do boku, aţ potáhnou do

Teutlandu. Ale Halt vţdycky říká, ţe nejlepší je počítat s tím

nejhorším. Pak tě nemtţe nic překvapit.“

„Řekla bych, ţe v tom má pravdu,“ souhlasila. „A kde

vtbec je? Uţ několik dní jsem ho neviděla.“

122

Will ukázal hlavou směrem k severovýchodu. „Vydali se s

Erakem na prtzkum, zjišťují, jak Temudţajové postupují,“

řekl. „Myslím, ţe Halt hledá zptsob, jak je zpomalit.“

Vytáhl z terče poslední šíp a uloţil ho do toulce. Pak si

protáhl ruce a propnul prsty.

„Tak, myslím, ţe si dám další kolo střelby,“ prohlásil.

„Budeš se dívat?“

Evanlyn se krátce zamyslela a pak zavrtěla hlavou. „Asi se

ptjdu podívat, jak to jde Horácovi,“ řekla. „Pokusím se ho taky

povzbudit.“ Usmála se na Willa, mávla na pozdrav a odkráčela

přes cvičiště zpět k palisádě. Will hleděl za vzdalující se

štíhlou, vzpřímenou postavou.

„No, to musíš,“ zamumlal tiše. Zase jednou jím projela

ţárlivost, kdyţ si představil, jak se Evanlyn dívá na Horáce.

Pak ten pocit ze sebe setřásl a s hlavou skloněnou se loudal k

palebné čáře.

„Holky,“ mudroval si pro sebe. „Jsou s nima jen problémy.“

Na zem vedle něj padl stín a on vzhlédl v naději, ţe Evanlyn

třeba změnila rozhodnutí. Konec konct, sledovat dva

hromotluky, jak do sebe navzájem třískají cvičnými meči,

mtţe být trochu nuda, napadlo ho. Ale nebyla to Evanlyn, byla

to Tyrell

–

hezká, světlovlasá, patnáctiletá neteř Erakova

prvního dtstojníka Svengala. Ostýchavě se na Willa usmála.

Všiml si, ţe má úţasně modré oči.

„Mtţu ti nosit šípy, hraničáři?“ zeptala se a Will

velkomyslně pokrčil rameny, odepnul toulec a podával jí ho.

„Proč ne?“ řekl a její úsměv se změnil v blaţený.

Bylo by přece nezdvořilé to odmítnout, řekl si.

123

Dvacet

Mohutná borovice se zlomila uţ před pár lety. Udolala ji

tíha sněhu ve větvích, trouchnivění kmene a bouřlivé

vichry příliš mnoha zim. Sousední stromy se ji však i ve smrti

snaţily podpírat a chránit před potupným pádem na zem.

Přidrţovaly ji propletencem větví, takţe uprostřed

pádu

ztstávala trčet mezi nebem a zemí.

Halt se opíral o drsnou ktru, která mrtvý kmen stále

pokrývala, a upřeně hleděl do údolí pod sebou, kudy líně

postupovala kolona Temudţajt.

„Dávají si na čas,“ poznamenal Erak vedle něj. Hraničář se

k němu otočil čelem, s jedním obočím tázavě povytaţeným.

„Nic jim neuteče,“ namítl. „Nějaký čas potrvá, neţ dostanou

vozy se zásobami přes prtsmyky. Jejich koně nemají rádi úzké

stezky, jsou zvyklí na otevřené stepní pláně.“

Jízdní armáda pokračovala v pomalém postupu. Halt

všiml, ţe táhnou neuspořádaně, a zamračil se. Neměli ţádný

předvoj a po stranách proudu lidí, koní a vozt mířících na

sever k pětapadesát mil vzdálenému Hallasholmu neprojíţděly

ţádné hlídky.

Halt, Erak a malý oddíl Skandijct se pustili na jihovýchod a

překročili hory po příkrých úzkých stezkách, po nichţ by se

124

Temudţajové na koních nikdy nepustili. Vydali se na výzvědy.

Při sledování Temudţajt teď Halta něco napadlo.

„Poslyš, mohli bychom jejich postup ještě trochu zpomalit,“

řekl tiše. Erak se nesouhlasně ošil.

„Proč to zdrţovat?“ namítl. „Čím dřív se s nima popereme,

tím dřív to budeme mít za sebou.“

„Čím déle jim to bude trvat, tím víc času my získáme na

přípravu,“ řekl Halt. „Kromě toho mě rozčiluje dívat se na ně,

jak se loudají, nestarají se o vlastní bezpečí, ani nejedou v

pořádném tvaru. To je nebetyčná drzost.“

„Myslím, ţes vykládal, jak jsou mazaní?“ rýpl si Skandijec

a Halt jen pokrčil rameny.

„Třeba se takhle chovají proto, ţe čekají váš bezhlavý útok,

aţ kdyţ dorazí do Hallasholmu,“ vyslovil svoji domněnku Halt.

Skandijský válečný vtdce přemýšlel o jeho slovech a cítil se

trochu uraţen.

„Copak si o nás myslí, ţe nemáme ani špetku smyslu pro

strategii?“

Halt se snaţil skrýt úsměv. „Jak ty bys naplánoval boj proti

nim?“

Chvíli bylo ticho a potom Erak neochotně odpověděl:

„Myslím, ţe bych jednoduše počkal, aţ by se dostali k nám… a

pak bych na ně rovnou vlítnul.“ Upřeně se zadíval na menšího

muţe vedle sebe, jenţe Halt aţ příliš okatě mlčel. Nakonec

Erak dotčeně dodal: „Ale to neznamená, ţe by

s něčím

takovým měli počítat.“

„Přesně tak,“ souhlasil Halt. „Takţe bychom jim třeba mohli

trochu zamotat hlavy. Vyvést je z rovnováhy

–

a moţná i

trochu zbavit jistoty.“

„Je tohle dobrá strategie?“ zeptal se Erak a hraničář se na

něj usmál.

„Nám to rozhodně udělá dobře,“ odpověděl. „A navíc,

nepřítel, kterého ţerou pochybnosti, bude mít menší chuť

pouštět se do něčeho odváţného a překvapivého. Čím víc je od

nečekaných krokt odradíme, tím líp pro nás.“

125

Erak o tom nápadu uvaţoval. Vypadal rozumně. „Tak co

chceš dělat?“ zeptal se.

Halt se podíval na dvacítku bojovníkt, kteří je doprovázeli.

„Tamhle Olgak,“ ukázal na mladého velitele jednotky. „Umí

plnit rozkazy, nebo se do všeho vrhá po hlavě jako kaţdý jiný

skandijský rapl?“

Erak našpulil pusu. „Kaţdý Skandijec je tak trochu rapl,

kdyţ je třeba,“ prohlásil. „Ale Olgak poslechne rozkaz, kdyţ

ho vydám já.“

Halt kývl, ţe chápe. „Tak si s ním promluvíme,“ rozhodl.

Erak pokynul ramenatému mladíkovi, ať přistoupí, a Olgak

vykročil vpřed. V pravé ruce se mu mírně pohupovala sekera a

na levé paţi měl navlečený velký okrouhlý štít. Zvědavě

pohlédl na Eraka, ale jarl ukázal na Halta.

„Poslechni si, co má hraničář na srdci,“ nařídil a mladíktv

zrak přejel k Haltovi. Hraničář si ho chvíli zkoumavě prohlíţel.

Jasně modré oči byly přímé a nezáludné. A zahlédl v nich i

záblesk bystrého rozumu. Pokýval hlavou a pak ukázal dolt na

temudţajskou armádu.

„Vidíš tu sebranku tam dole?“ zeptal se, a kdyţ mladík kývl,

pokračoval: „Jedou si jako na výlet, nedrţí se v útvaru,

neposílají zvědy, bojovníci se motají mezi pomocníky a vozy

se zásobami. Tohle není jejich styl. Víš, proč se chovají právě

takhle?“

Olgak váhal a pak trochu podmračeně zavrtěl hlavou.

Nejenţe to nevěděl, on navíc ani netušil, k čemu by taková

znalost mohla být někomu uţitečná.

„Chovají se tak, protoţe se cítí v bezpečí,“ vysvětloval Halt.

„Protoţe jsou přesvědčení, ţe vy, Skandijci, na ně prostě

počkáte v Hallasholmu a pak se na ně vrhnete.“

Olgak přikývl. Dospěli k tomu, čemu rozuměl. „To taky

uděláme, ne?“

Halt s Erakem si vyměnili pohledy. Jarl pokrčil rameny.

Skandijci se na svět dívali jednoduše.

„Nu, ano, uděláte,“ připustil Halt. „Nakonec ano. Ale teď by

neškodilo jim to trochu osladit, co říkáš?“ Odmlčel se a pak

126

pokračoval, trochu ostřeji: „Nebo se ti snad zamlouvá dívat se

na ně, jak se projíţdějí po tvojí zemi, jako by tu byli na

prázdninách?“

Olgak špulil ústa a shlíţel dolt na vetřelce. Teď kdyţ to

hraničář vyslovil, opravdu měl dojem, ţe se chovají aţ moc

bezstarostně.

„Ne,“ odpověděl. „Nezamlouvá se mi to. Tak co s tím

uděláme?“

„Já s Erakem se vydáme zpátky do Hallasholmu,“ oznámil

Halt a cítil, jak skandijský jarl vedle něj při těch slovech ztuhl.

Erak se uţ zřejmě těšil na nějakou menší bitku a vtbec ho

nenadchlo, kdyţ slyšel, ţe o ni přijde. „Ale ty se k nim dnes v

noci se svými muţi připlíţíš a zapálíte tamhlety vozy.“

Ukázal koncem dlouhého luku na ptl tuctu vozt se

zásobami, které bez doprovodu hlídek jely na okraji jednotky.

Olgak se radostně usmál a nadšeně kývl.

„To zní dobře,“ řekl. Halt natáhl

ruku, pevně stiskl

mladíkovo svalnaté předloktí a přiměl Olgaka, aby se mu

podíval do očí.

„Ale poslouchej, Olgaku,“ řekl naléhavě. „Udeříš a hned

utečeš. Nenecháš se zatáhnout do ţádné bitvy, rozumíš?“

Tento příkaz potěšil mladého Skandijce uţ méně. Halt mu

zatřásl rukou, aby dal svým slovtm větší dtraz.

„Rozumíš?“ zopakoval. „Není třeba, abyste se ty a tvých

dvacet muţt zapálením těch vozt proslavili. A víš proč?“

Olgak pomalu a nerad zavrtěl hlavou. Halt pokračoval.

„Protoţe chci, abyste se k nim zítra v noci připlíţili znovu a

zapálili další vozy

–

a zabili další Temudţaje, kdyţ na to

přijde.“

Mladík uţ začínal chápat a nápad se mu zalíbil.

„Ale kdyţ všichni padnete hned první noc, a je jedno, jak

hrdinskou smrtí, zítra budou Temudţajové klidně pokračovat

dál, je to tak?“ ptal se hraničář. Olgak pochopil a přikývl.

„Takţe chci, abyste kaţdou noc zaútočili na jinou část

kolony. Palte jim zásoby. Odvazujte a odhánějte koně.

Zabíjejte hlídky. Rychle se objevte a rychle zmizte. A nenechte

127

se zatáhnout do ţádné větší potyčky, to by byl

váš konec.

Musíte ztstat naţivu a nedat jim pokoj. Víš, jak to myslím?“

Olgak znovu kývl, byl čím dál víc přesvědčený, ţe tenhle

plán má smysl. „Nebudou tušit, kde zaútočíme příště,“

prohlásil nadšeně.

„Přesně tak,“ potvrdil Halt. „Coţ znamená, ţe budou muset

rozestavit hlídky podél celé kolony. V noci budou muset

postavit mimořádné hlídky. A to všechno je bude zdrţovat.“

„Je to něco jako nájezd na pobřeţí, ne?“ napadlo mladého

Skandijce a měl tím na mysli situaci, kdy se na nepřátelském

pobřeţí bez varování objeví loď a zaútočí na nic netušící osady.

„Máme to dělat jen v noci?“

Halt se krátce zamyslel.

„Prvních pár dní ano. Pak si najděte místo, kde se mtţete

rychle ztratit v kopci mezi stromy – kam se za vámi jejich koně

těţko dostanou

–

a udeřte i za denního světla. Třeba v

podvečer, nebo brzy ráno.“

„Máme je udrţovat v nejistotě?“ shrnul Olgak a Halt ho

pochvalně poplácal po rameni.

„Vyjádřil jsi to přesně,“ prohlásil a usmál se na mladíka. „A

nezapomeň na zlaté pravidlo: udeřit tam, kde nejsou.“

Olgak nad tím hloubal. „Udeřit tam, kde nejsou?“ opáčil

nakonec nejistě.

„Zaútočte v místě, kde budou mít největší rozestupy. Ať za

vámi jedou. Ať vás honí. Pak se ztraťte dřív, neţ se k vám

opravdu dostanou. Tohle si pamatuj. Je to ze všeho

nejdtleţitější. Musíte přeţít.“

Bylo vidět, ţe mladý muţ všechno pochopil. Olgak si pro

sebe opakoval to slovo. „Přeţít,“ řekl. „Rozumím.“

Halt se otočil k Erakovi a povytáhl jedno obočí. „Jarle, je

dtvod, abys Olgakovi ještě i ty dával rozkaz, ţe se

nemá

nechat zatáhnout do bitvy?“ otázal se. Erak otázku převedl na

mladíka.

„Nuţe, Olgaku, co ty na to?“ zeptal se a velitel jednotky

zavrtěl hlavou.

128

„Vím, jak to myslíš, hraničáři,“ řekl. „Spolehni se. Je to

dobrý nápad.“

„Chlapík,“ tiše řekl Halt a pak se obrátil, aby čelil otázce,

která musela přijít od Eraka.

„A co budeme dělat my, zatímco si Olgak a jeho chlapi

budou uţívat?“ zeptal se jarl.

„Pojedeme zpátky do Hallasholmu a začneme našim

kamarádtm tamhle zdola chystat uvítání,“ odpověděl Halt. „A

kdyţ uţ v tom budeme, mohli bychom vyslat dalšího ptl tuctu

malých oddílt, které by Temudţajtm škodily podobně jako

Olgak. Všechno, co nám pomtţe je zpomalit, je dobré.“

Erak ve sněhu párkrát přešlápl. Halta napadlo, ţe vypadá

jako dítě, kterému nařídili, ať někomu ptjčí svou nejmilejší

hračku.

„Mohl bys to udělat sám,“ vylezlo konečně z Eraka. „Co

kdybych tu ztstal a pomohl Olgakovi a jeho chlaptm?“ Jenţe

Halt zavrtěl hlavou a koutky úst se mu nepatrně cukly v téměř

neznatelném úsměvu.

„Tebe potřebuju, abys jel se mnou zpátky,“ řekl prostě.

„Jestli mám všechno organizovat, potřebuju, abys mě plně

podpořil svojí autoritou.“

Erak otevřel ústa k pádné odpovědi, ale Olgak byl rychlejší.

„Hraničář má pravdu, jarle,“ řekl. „V Hallasholmu tě bude

potřeba víc. A kromě toho, ty uţ jsi na takovouhle práci trochu

starý, ne?“

Erak vyvalil oči a začal se zlostně ohrazovat. Pak zjistil, ţe

se Olgak směje od ucha k uchu, a pochopil, ţe to měl být ţert.

Výhruţně vystrčil bradu a významně pohlédl na svou širokou

sekeru.

„Nejspíš

ti brzy předvedu, jestli jsem starý,“ prohlásil.

Olgaktv úsměv se ještě víc roztáhl. Halt je oba chvilku

pozoroval, pak si na pravé rameno navlékl luk, otočil se a jako

první vyrazil k místu, kde nechal uvázaného Abelarda. Byl tam

i pony, na něhoţ musel s

nevolí nasednout Erak, kdyţ se

vydávali na prtzkumnou výpravu. Halt jednou rukou uchopil

Abelardovy otěţe a otočil se k mladému veliteli jednotky.

129

„Vím jistě, ţe odvedeš dobrou práci, Olgaku,“ řekl. Pak

nenápadně přelétl pohledem k stále ještě rozhořčenému jarlovi

a tiše dodal: „Je vidět, ţe jsi velmi statečný mladý muţ.“

130

Dvacet jedna

Generál Chazkam, velitel temudţajského vpádu do Skandie,

zvedl hlavu od jídla, protoţe do stanu vstoupil jeho

zástupce. Nitzak sice v ţádném případě nebyl vysoký muţ, ale

kdyţ procházel nízkým vchodem, musel se sehnout. Generál

ukázal na polštářky rozloţené na podlaze z hrubé plsti. Nitzak

se shýbl, na jeden usedl a hekl úlevou. Posledních pět hodin

strávil v sedle – jezdil podél vojenské kolony z jednoho konce

na druhý.

Chazkam postrčil směrem k druhému muţi lákavě vonící

mísu s dušeným masem, z níţ se právě krmil, a rukou ho

vybídl, ať si poslouţí. Nitzak kývl na znamení díkt, zvedl z

plstěné podlahy stanu jednu menší misku a se sykáním začal

horké jídlo nabírat holou rukou. Pak si nacpal do pusy velký

kus masa, usilovně ho ţvýkal a uznale pokyvoval hlavou.

„Dobré,“ pochvaloval si. Chazkamova konkubína – generál

s sebou na taţení nikdy nebral ţádnou ze svých tří manţelek –

byla vynikající kuchařka. Během taţení byla pro generála tato

vlastnost mnohem dtleţitější neţ spanilost. Chazkam kývl, tiše

říhl a odstrčil svou jídelní misku. Ţena rychle přispěchala, aby

ji uklidila, a znovu se vrátila na své místo u kulaté stěny stanu.

„Takţe,“ začal generál s dotazem, „co jsi zjistil?“

131

Nitzak se znechuceně ušklíbl – ne nad dalším soustem, ale

nad záleţitostí, o níţ hodlal podat zprávu.

„Dnes večer znovu zaútočili,“ odpověděl. „Tentokrát na

dvou místech. Jednou na konci kolony. Odehnali malé stádo

koní. Zítra nám zabere ptl dne, neţ je

pochytáme. A další

skupina přišla od pobřeţí a zapálila ptl tuctu zásobovacích

vozt.“

Chazkam překvapeně vzhlédl. „Od pobřeţí?“ podivil se a

jeho zástupce to kývnutím potvrdil. Aţ dosud prováděli

Skandijci ty své protivné nájezdy jen z hustě zalesněných

kopct ve vnitrozemí, na opačné straně, neţ bylo úzké rovinaté

pobřeţí. Pokaţdé rychle vyrazili, udeřili na nějaké nechráněné

místo kolony a pak se stáhli do skrytu lest a hor, kam bylo

těţké je pronásledovat. Tahle novinka všechno ještě

zhoršovala.

„Zřejmě mají na moři několik lodí,“ sděloval zástupce. „Ve

dne se drţí z dohledu, po setmění se nenápadně přiblíţí a

vylodí se jednotka, která na nás zaútočí. Potom se znovu

stáhnou na moře.“

Chazkam se snaţil vyprostit jazykem vlákno masa, které mu

uvízlo mezi stoličkami. „Kam je samozřejmě nemtţeme

pronásledovat,“ doplnil.

Nitzak kývl. „Znamená to, ţe teď budeme muset chránit

kolonu z obou stran,“ poznamenal.

Chazkam zamumlal tichou kletbu. „Zpomaluje nás to,“ řekl.

Řazením mohutné kolony do pravidelných pochodových

útvart ztráceli kaţdé ráno dlouhé hodiny. A jakmile se vydali

na pochod, tempo samozřejmě určovaly nejpomalejší části

kolony – vozy se zásobami a výstrojí. Mnohem rychlejší bylo

postupovat jako jeden velký proud. Jenţe skandijské výpady je

nutily k ukázněnějšímu a organizovanějšímu postupu. Coţ

polykalo čas.

Nitzak souhlasil. „Zpomaluje nás i to, ţe musíme kaţdou

noc střeţit tábor.“

132

Chazkam si zhluboka lokl oblíbeného nápoje Temudţajt,

připraveného z kvašeného ječmene. Potom podal koţený měch

Nitzakovi.

„Tohle jsem tedy nečekal,“ řekl. „Jsou mnohem lépe

organizovaní, neţ jsem si na základě zpráv od našich

vyzvědačt myslel.“

Nitzak se s radostí zhluboka napil a pokrčil rameny. Podle

jeho zkušeností se vyzvědači mýlili

–

v nejlepším případě

trochu, v nejhorším úplně.

„Je to tak,“ potvrdil. „Ze všeho, co nám o těchhle lidech

řekli, jsem získal dojem, ţe proti nám prostě vyrazí v přímém

útoku a nebudou mít ţádnou ucelenou strategii. V podstatě

jsem očekával, ţe touhle dobou uţ s nimi budeme hotoví, ale ti

prašiví psi se opováţili vzdorovat našemu majestátu“

Chazkam uvaţoval. „Moţná shromaţďují hlavní armádu.

Myslím, ţe nemáme jinou moţnost neţ pokračovat dosavadním

zptsobem. Nakonec se nám postaví s celým vojskem, aţ se

dostaneme k hlavnímu městu. I kdyţ to nám teď zabere víc

času.“

Nitzak s dalšími slovy chvíli váhal. Pak řekl: „Jistě,

generále, mtţeme pokračovat jako dosud a smířit se se

ztrátami, které zptsobují jejich nájezdy. Jsou přece docela

snesitelné.“

Byl to typicky bezcitný temudţajský postoj. Pokud budou

ztráty na ţivotech a zničené zásoby vyrovnány větší rychlostí

postupu, pak se vyplatí. Chazkam zavrtěl hlavou. Ale ne kvtli

starostem o lidi, jimţ velel.

„Kdyţ neuděláme nic, nemtţeme si být jistí, ţe

nepodniknou nějaký rozsáhlejší nájezd,“ vysvětloval. „Mtţou

mít v těch horách stovky muţt, a kdyby se rozhodli přejít od

drobných útokt k něčemu mnohem většímu, měli bychom

velké potíţe. Jsme přece jen hodně daleko od domova.“

Nitzak chápavě přikyvoval. Tohle ho nenapadlo. Ale

neodpustil si rýpavou poznámku.

„Nikdo nás nevaroval, ţe by něčeho takového byli schopni,“

připomněl a Chazkam se mu upřeně zadíval do očí.

133

„Nikdo nás nevaroval ani před tím, co se uţ děje,“ řekl tiše,

a kdyţ mladší muţ uhnul pohledem, ještě dodal: „Ať se

muţstvo na kaţdodenní pochod

uspořádá do šedesátek. A

myslím, ţe bychom na noc raději měli stavět hlídky i na stranu

směrem k moři.“

Nitzak zamumlal, ţe rozumí. Chvilku otálel, čekal, jestli si

vojevtdce nebude přát, aby pokračovali v hovoru a popíjeli z

měchu několik dalších hodin, jak se někdy stávalo. Chazkam

ho však drobným pokynem ruky propustil. Nitzaka napadlo, ţe

generál vypadá unaveně. Nakrátko se zamyslel nad roky, které

společně strávili na taţeních, a uvědomil si, ţe Chazkam uţ

není ţádný mladík. To nejsem ani já, pomyslel si, kdyţ se mu

připomněla bolavá kolena. Sklonil hlavu v letmém pozdravu, s

dalším, taktak potlačeným heknutím se zvedl na nohy a

sehnutý vyšel z plstěného stanu.

Zdáli k němu dolehly výkřiky. Podíval se, odkud přicházejí,

a spatřil, jak proti noční obloze šlehají jasné plameny. Tiše

zaklel. Ti zpropadení Skandijci znovu udeřili, proběhlo mu

hlavou.

Kolem něj procválal houf jezdct mířících k postiţenému

místu. Chvíli je sledoval, byl v pokušení přidat se k nim, ale

pak odolal, protoţe si uvědomil, ţe neţ tam dorazí, nepřítel

bude dávno pryč.

134

Dvacet dva

Skandijská válečná rada zasedala ve Velké dvoraně. Will

seděl stranou a poslouchal, jak Halt hovoří ke

skandijskému vtdci a jeho hlavním poradctm. Borsa, Erak a

další dva vysocí jarlové, Lorak s Ulfakem, stáli po oberjarlově

boku a všichni se skláněli nad stolem, na němţ Halt rozloţil

velkou mapu Skandie. Hraničář ukázal špičkou saxonského

noţe na jedno místo na mapě.

„Včera v noci,“ řekl, „byli Temudţajové tady. Necelých

čtyřicet mil od Hallasholmu. Zdrţovací nájezdy mají přesně ten

účinek, jaký jsme chtěli. Rychlost jejich postupu klesla z téměř

dvaceti mil denně na necelých osm.“

„Neměla by být jízda o něco rychlejší?“ zeptal se Ulfak.

Halt se opřel nohou o lavici vedle stolu a zavrtěl hlavou.

„Aţ budou bojovat, pojedou dost rychle,“ vysvětloval. „Ale

teď koně šetří a dopřávají jim krmení a volný pohyb. A kromě

toho, kdyţ jsme Olgakovy muţe posílili dalším ptltuctem

přepadových skupin, trvá Temudţajtm ptl dne, neţ se vtbec

seřadí do pochodového útvaru. Večer pak znovu stavějí tábor.“

Pohlédl na Eraka a dodal: „Ten tvtj nápad poslat pár vlčích

lodí a provádět nájezdy i od západu byl velmi dobrý.“

135

Jarl kývl hlavou. „Nabízelo se to samo,“ odvětil. „Konec

konct, je to něco, co moc dobře umíme.“

Ragnak uhodil sevřenou pěstí do borové desky stolu.

„Nájezdy a šarvátky, malé útoky! To je k ničemu! Je na

čase, aby na ně udeřila hlavní armáda a vyřešila to jednou

provţdy,“ prohlásil a tři z jeho rádct souhlasně zabručeli.

„Na to bude ještě dost času,“ upozornil Halt. „Nejdtleţitější

je střetnout se s nimi v místě, které bude vyhovovat nám –

které si my sami zvolíme.“

Oberjarl zasykl. Byl si vědom, ţe souhlasil, ţe mu Halt bude

radit. Ale ti proklatí vetřelci se v jeho rodné zemi roztahovali

uţ několik týdnt. Pro něj i

pro kaţdého Skandijce to byla

potupa a on se jí chtěl zbavit, anebo při pokusu o to zemřít.

„Co na tom záleţí, kde s nimi budeme bojovat?“ namítl. „Boj

je boj. Buď vyhrajeme, nebo prohrajeme. Ale jestli prohrajeme,

hodně jich vezmeme s sebou!“

Halt sundal nohu z lavice a postavil se zpříma. Saxonský

ntţ rázně zastrčil zpátky do pouzdra.

„Tak o to neměj obavy,“ prohlásil ledově. „Je skoro jisté, ţe

prohrajeme. Ale jestli jich máme vzít hodně s sebou, tak ať je

to co nejvíc, ne?“ Haltovo chladné zhodnocení nadějí na přeţití

vyrazilo Skandijctm, zvyklým na přehánění a chvástání, dech

– a přesně to bylo hraničářovým záměrem.

„Mají jízdní vojsko,“ pokračoval. „Je jich přinejmenším

čtyřikrát víc neţ nás. Umějí lépe měnit taktiku boje, jsou

rychlejší neţ my. A budou chtít rozvinout útok co nejvíc do

šířky, protoţe tak budou mít všechny výhody na své straně.

Zaútočí z boku, budou se nás snaţit obklíčit a vylákat nás k

sobě.“ Viděl, ţe pozorně poslouchají. Nebyli situací nijak

nadšeni, ale aspoň byli ochotní naslouchat.

„Jak by to asi udělali?“ zeptal se Erak. Včera se s Haltem na

tuto schtzku připravovali. Halt potřeboval, aby zazněly určité

otázky, a Erak je měl vyslovit v případě, ţe se nezeptá nikdo

jiný. Hraničář rychle pohlédl na Eraka, ale jeho odpověď byla

určená všem.

136

„To je jejich běţná taktika,“ řekl. „Rozvinou útok hodně do

šířky, budou střídavě vyráţet vpřed a ustupovat. Pak se bude

zdát, ţe naplno bojují jen na jednom nebo dvou místech. Opustí

taktiku výpadu a ústupu a pustí se do řádné bitvy – přesně

takové, jaká bude vyhovovat tvým bojovníktm,“ dodal s

pohledem na Ragnaka. Oberjarl kývl hlavou.

„Potom,“ pokračoval Halt, „začnou prohrávat. Jejich útok se

roztříští a budou se pokoušet o ústup.“

„Výborně!“ zvolal Borsa a oba další jarlové spokojeně

přizvukovali. Ragnak ale vytušil, ţe ještě něco přijde. Prozatím

se nijak nevyjadřoval, jen pokynul Haltovi, ať pokračuje.

Hraničář mu vyhověl.

„Budou ustupovat. Nejdřív pomalu, pak rychleji a rychleji,

ţe to bude vypadat jako panika. Ale ten ústup nebude dost

rychlý na to, aby se úplně odpoutali od vašich bojovníkt. A ti

se za nimi budou jednotlivě pouštět, bude jich víc a víc a budou

se vzdalovat od štítové hradby, od našich obranných linií.

Budou nepřítele pronásledovat a Temudţajové budou čím dál

zoufalejší. Tedy alespoň tak se to bude jevit. Potom, ve

správném okamţiku, obrátí.“

„Obrátí?“ nechápal oberjarl. „Jak to myslíš?“

„Přestanou ustupovat. Aţ se tvoji bojovníci rozptýlí v

otevřené krajině – ti nejsilnější a nejrychlejší o hodný kus před

svými druhy –, najednou zjistí, ţe jsou odříznuti a obklopeni

temudţajskou jízdou. A nezapomeň, ţe kaţdý ten jezdec je

vynikající lukostřelec. Nebude zapotřebí, aby se moc přiblíţili.

Klidně a beze spěchu vaše muţe postřílejí. A čím víc niţších

velitelt zabijí, tím rozzuřenější budou ti vzadu. Pohrnou se

vpřed, aby zachránili své kamarády – nebo aby je pomstili.

Jeden po druhém budou obklíčeni. A smeteni.“

Odmlčel se. Všech pět Skandijct na něj tiše hledělo. To, co

Halt právě popsal, si uměli představit. Znali prudkou povahu

svých bojovníkt a pochopili, jak snadno by taková válečná lest

na ně zabrala.

„Takhle oni bojují?“ zeptal se nakonec Ragnak.

137

„Já to viděl, oberjarle. Viděl jsem to znovu a znovu. Oni

nestojí o nějakou slávu získanou v boji. Zajímá je jen úspěšné

zabíjení. Naši bojovníci se nechají vyzvat k boji muţe proti

muţi, ale pak kaţdého z nich ze zálohy obklíčí deset nebo

dvacet Temudţajt najednou. A kdyţ nebudou moct zabít hned,

tak se budou alespoň snaţit zptsobit co nejvíc zranění. Ani

nejsilnější z tvých bojovníkt nedokáţou pokračovat v boji s

deseti nebo patnácti šípy v nohou. Pak, aţ budou bezmocní, je

Temudţajové zabijí.“

Přejel pohledem všechny muţe shromáţděné kolem stolu a

usedl obkročmo na lavici. Byl spokojený, ţe všichni pochopili,

jaké nebezpečí před nimi stojí. V síni nastalo dlouhé ticho.

Prolomil ho nakonec hilfmann Borsa.

„Tak… kde se s nimi tedy chceš střetnout?“ zeptal se. Halt

tázavě rozhodil rukama.

„Proč se s nimi vtbec střetávat?“ namítl. „Neţ sem dorazí,

máme čas se stáhnout. Zatímco budou postupovat podél

pobřeţí, mohli bychom se přesunout do hor a lest a bez ustání

na ně útočit.“

„To jako myslíš utéct odsud?“ rozzlobeně se zeptal Ragnak.

Halt několikrát přikývl. „Ano. Utéct. Ale vytrvale útočit na

kolonu, na dvaceti nebo třiceti místech zároveň. Zabíjet je.

Pálit jim zásoby. Nedat jim pokoj. Proměnit jejich ţivot v

nekonečné peklo, dokud nepochopí, ţe tohle taţení byl hodně

špatný nápad. Pak, aţ se budou vracet k hranici, je dál

pronásledovat a ničit, dokud neodtáhnou.“

Odmlčel se. Věděl, ţe s tímhle má pramalou šanci uspět.

Ale zkusit to musel. Byla to nejlepší moţnost, jakou měli.

Kdyţ Ragnak zavrtěl hlavou, ztratil Halt naději. Dokonce i

Erakovy rty se tence a odmítavě sevřely.

„Nechat jim Hallasholm?“ divil se Ragnak.

Halt pokrčil rameny. „Kdyţ to jinak neptjde. Mtţete ho

přece postavit znovu.“

Ale teď uţ vrtěli hlavami všichni a Halt věděl, co za tím

vězí.

138

„Nechat jim Hallasholm se vším, co v něm je?“ dotíral dál

Ragnak. Tentokrát Halt neodpovídal. Čekal na to, co muselo

přijít.

„Máme jim nechat naši kořist – výsledky naší dlouholeté

námahy?“ ţasl Ragnak.

A Halt věděl, ţe právě to je kámen úrazu. Ţádný Skandijec

by nikdy neopustil lup, který po léta shromaţďoval – zlato,

zbroj, koberce, lustry, tisíce věcí, které schraňovali ve

skladištích, opečovávali je a byli na ně pyšní. Zachytil Willtv

pohled a mírně pokrčil rameny. Ani nečekal na oberjarlovu

konečnou odpověď a Ragnak se ani neobtěţoval ji vyslovit.

Tón jeho hlasu hovořil za vše. Halt se opět přesunul k mapě a

špičkou noţe ukázal na roviny kolem Hallasholmu.

„Nebo,“ řekl, „je zastavíme tady, v místě, kde se pobřeţní

rovina nejvíc zuţuje.“

Skandijci natahovali krky, aby se podívali. Opatrně

pokyvovali hlavami. Hlavně ţe Halt ustoupil od návrhu, ţe by

měli vetřelctm přenechat Hallasholm i s jeho poklady.

„Tady nemtţou rozvinout útok do šíře. Budou sevření. A

my mtţeme tady v lese ukrýt bojovníky

– a dokonce i ve

staveních podél pobřeţí.“

Lorak, starší ze dvou méně známých jarlt, se po těch

slovech zamračil. „A neoslabíme tak štítovou hradbu?“

Halt zavrtěl hlavou. „Nijak výrazně. Budeme mít víc neţ

dost muţt, abychom utvořili pevné obranné postavení zde, v

nejuţším bodě. Aţ potom Temudţajové zkusí tu svoji lest s

předstíraným ústupem a vylákáním našich muţt, budeme hrát s

nimi.“

Erak přistoupil blíţ a zkoumal úzkou šíji pevniny, na kterou

ukazoval Halt.

„Takţe uděláme, co oni chtějí?“ zeptal se. Halt našpulil

dolní ret a sklonil hlavu na stranu.

„Bude to tak vypadat,“ připustil. „Ale jakmile přestanou

ustupovat a budou chtít přejít do protiútoku, vyrazí z úkrytu

naše přepadové jednotky a udeří na ně zezadu. Pokud to

správně načasujeme, měli bychom jim pořádně zatopit.“

139

Skandijci stáli kolem a zírali na mapu. Borsa, Lorak a Ulfak

se s tupým výrazem pokoušeli celé si to představit. Ragnak s

Erakem, jak Halt s radostí viděl, zvolna kývali, protoţe plán

pochopili.

„Pro nás by bylo nejlepší,“ pokračoval hraničář, „vnutit jim

zptsob boje, který vyhovuje vašim muţtm nejvíc

–

boj

zblízka, muţ proti muţi, kaţdý sám za sebe. Kdyţ je k tomu

přinutíme, vaši sekerníci jim zptsobí těţké ztráty.

Temudţajové spoléhají na to, ţe je ochrání rychlost a únik.

Mají jen lehkou zbroj. Kdybychom měli třeba jen malý oddíl

lučištníkt, byla by to velká pomoc,“ dodal. „Ale zdá se, ţe

nemtţeme chtít všechno.“ Halt věděl, ţe luk není skandijskou

zbraní. Nemělo smysl přát si nemoţné. Uměl si však ţivě

představit pohromu, jakou by dokázal zptsobit cvičený oddíl

lukostřelct. Pokrčil rameny a představu zahnal.

Erak uznale pohlédl na hraničáře oblečeného v šedé

pláštěnce. Je malý, pomyslel si, ale u všech boht, je to válečník

kaţdým coulem.

„Musíme spoléhat na to, ţe naši bojovníci zachovají

chladnou hlavu,“ poznamenal. „Aţ budeme chtít past

sklapnout, musíme to správně načasovat – jinak budou ti, co

vyběhnou z lesa a z domkt na pobřeţí, ve velkém nebezpečí.

Je to riziko.“

Halt pokrčil rameny. „Taková je válka,“ řekl. „Vtip je v

tom, poznat, jaké riziko zvolit.“

„A jak to poznáš?“ zeptal se šťouravě Borsa. Vycítil, ţe ten

malý vousatý cizinec si získal dtvěru oberjarla i jeho válečné

rady. Halt se pousmál.

„Počkáš, aţ bude po všem, a podíváš se, kdo vyhrál,“ řekl

drsně. „Pak poznáš, jestli zvolené riziko bylo správné.“

140

Dvacet tři

„Halte,“ ozval se zamyšleně Will, kdyţ s Haltem a

Erakem odcházeli z válečné rady. „Jak jste to myslel,

kdyţ jste mluvil o těch lučištnících?“

Halt pohlédl úkosem na svého učně a vzdychl. „Něco

takového by mohlo významně ovlivnit výsledek bitvy,“ řekl.

„Luk je temudţajskou zbraní. Ale málokdy mají proti sobě

nepřítele, který by to s ním nějak zvlášť uměl.“

Will pokyvoval hlavou. Dlouhý luk byla tradiční zbraň

Araluenct. A moţná díky tomu, ţe ostrovní království bylo

oddělené od pevninských zemí na východě, ztstala jeho

zvláštností. Jiné národy pouţívaly luky k lovu nebo pořádaly

soutěţe ve střelbě. Ale pouze v řadách araluenské armády by se

našly velké oddíly lučištníkt, které dokázaly útočící vojska

zasypávat ničivým deštěm šípt.

„Vědí, jaký význam má luk jako strategická zbraň,“

pokračoval Halt. „Ale sami jim nikdy nebyli nuceni čelit.

Napadlo mě to, kdyţ jsme s Erakem před nimi prchali tam u

hranice. Jakmile do jejich blízkosti dopadlo pár šípt, uţ se jim

tolik nechtělo hnát se cvalem za zákrut cesty, kam není vidět.“

Jarl se při té vzpomínce tiše zasmál. „To je na mou duši

pravda,“ potvrdil. „Jen cos jich pár sundal, nápadně zpomalili.“

141

„Víte, já jsem přemýšlel…,“ začal chlapec a zaváhal. Halt se

tiše zasmál pod vousy.

„To je vţdycky nebezpečná činnost,“ prohodil přívětivě.

Ale Will pokračoval: „Snad bychom se mohli pokusit dát

dohromady oddíl lučištníkt. Bylo by to znát, i kdyby jich byla

třeba jen stovka, ne?“

Halt zavrtěl hlavou. „Není na to čas, Wille,“ namítl. „Budou

tady do čtrnácti dnt. Za tak krátký čas lučištníky nevycvičíš. A

Skandijci nemají s lukem ţádné zkušenosti, není z čeho

vycházet. Musel bys

je učit úplně od začátku

–

vloţit šíp,

napnout tětivu, vystřelit. Jak sám víš, trvá to celé týdny.“

„Je tady spousta otrokt,“ nenechal se odbýt Will. „Někteří z

nich základy mají. Pak by stačilo jen řídit dostřel.“

Halt znovu pohlédl na svého učně. Viděl,

ţe chlapec to

myslí smrtelně váţně. Willovi se od usilovného přemýšlení

krabatilo čelo.

„A jak bys to udělal?“ zeptal se hraničář. Čelo se na chvilku

nakrabatilo ještě víc, jak si Will skládal myšlenky dohromady.

„Nedávno se mě Evanlyn na něco zeptala a přitom mě to

napadlo,“ řekl. „Dívala se, jak střílím na rtzné terče, a ptala se,

podle čeho poznám, jak vysoko mám zvednout luk, a já jí řekl,

ţe je to jen zkušenost. Pak mě napadlo, ţe bych ji to třeba mohl

naučit, a myslím, ţe kdyby se vytvořily

– řekněme –

čtyři

základní postoje…“

Zastavil se a zdvihl levou ruku, jako kdyby v ní drţel luk.

Potom ji postupně zvedal do čtyř poloh – začínal vodorovně a

skončil v nejvyšší poloze, o čtvrt kruhu výš. „Raz, dva, tři,

čtyři, takhle,“ ukazoval. „Jednotka lučištníkt by mohla nacvičit

tyhle postoje, kdyby jim někdo říkal, jak vysoko mají zvednout

luk. Nemuseli by to ani být dobří střelci, protoţe vzdálenost by

za ně určoval někdo jiný,“ uzavřel.

„A taky výchylku,“ zadumaně doplnil Halt. „Kdybys věděl,

ţe při poloze číslo dvě mají šípy doletět, řekněme, na dvě stě

padesát krokt, mohl bys to načasovat tak, aby postupující

nepřítel do příslušného místa dorazil právě ve chvíli, kdy tam

doletí smršť šípt.“

142

„To také,“ připustil Will. „Tak daleko jsem neuvaţoval. Já

jen přemýšlel o určení vzdálenosti a hromadném vystřelení

šípt. Nebylo by nutné mířit na jednotlivé cíle. Prostě by

vystřelili všichni najednou.“

„Musel bys mít dobrý odhad,“ upozornil Halt.

„Ano. Ale v podstatě by to bylo stejné, jako kdybych jedním

šípem střílel sám. Jde o to, ţe při střelbě bych mohl na stovku

dalších volat, aby po mně opakovali to samé.“

Halt se poškrábal na bradě. Pohlédl na Skandijce. „Co si o

tom myslíš, Eraku?“

Jarl jen pokrčil rozloţitými rameny.

„Nepochopil jsem z těch vašich řečí ani slovo,“ přiznával

vesele. „Vzdálenost, úchylka…“

„Výchylka,“ opravil ho Will a on jen pokrčil rameny.

„To máš jedno. Pro mě je to záhada. Ale jestli si kluk myslí,

ţe by to šlo, tak já bych myslel, ţe má třeba pravdu.“

Will se na urostlého válečnického vtdce usmál. Erak se rád

díval na svět jednoduše. Kdyţ něčemu nerozuměl, nenamáhal

se přemýšlením.

„Já bych si myslel to samé,“ tiše pronesl Halt a Will na něj

překvapeně pohlédl. Očekával, ţe učitel na těch úvahách najde

nějakou zásadní chybu. Teď však viděl, ţe Halt jeho nápad

bere opravdu váţně. Pak si všiml nespokojeného výrazu, který

Haltovi přelétl po tváři – zřejmě uţ našel tu zásadní chybu.

„Luky,“ řekl Halt a znělo to trochu zklamaně. „Kde

vezmeme stovku lukt, která by byla zapotřebí pro výcvik? V

celé Skandii jich moţná nebude ani dvacet.“

Ta slova Willa zdrtila. No ovšem. Tohle byla ta potíţ.

Vyrobit jeden jediný dlouhý luk se správně prohnutým

lučištěm trvalo celé týdny. Byla to náročná řemeslná práce a

oni v ţádném případě neměli čas na výrobu stovky lukt, kterou

by potřebovali. Zklamaně kopl do kamene leţícího na cestě, ale

hned toho zalitoval. Zapomněl, ţe má na nohou měkké boty.

Do tísnivého ticha, které nastalo po Haltových slovech,

zarachotil Eraktv hlas: „Já bych vám stovku mohl přenechat.“

Oba se po něm otočili a překvapeně zírali.

143

„Kde bys vzal sto dlouhých lukt?“ zeptal se Halt po delší

odmlce. Erak pokrčil rameny.

„Asi před třemi lety jsem u pobřeţí Araluenu zajal jeden

dvoustěţník,“ vykládal Erak. Nemusel vysvětlovat, ţe to bylo v

období nájezdt. „Vezl náklad lukt. Schoval jsem je do

skladiště, ţe by se mohly na něco hodit. Pak jsem je chtěl

pouţít jako tyčky do plotu,“ pokračoval. „Jenţe na to byly

krapet moc pruţný.“

„To luky většinou jsou,“ utrousil Halt, a kdyţ na něj Erak

nechápavě pohlédl, dodal: „Pruţnější neţ tyčky do plotu. Je to

jedna z vlastností, kterou luk musí mít.“

„Jo, řekl bych, ţe ty tomu budeš rozumět,“ prohodil Erak.

„Ať je to jak chce, pořád je mám. Jsou tam taky mraky šípt.

Říkal jsem si, ţe jednou se třeba na něco hodí.“

Halt natáhl ruku a poloţil ji na mohutné rameno. „A to je

hluboká pravda,“ řekl. „Díky nebestm za skandijský zvyk

všechno hromadit a schovávat.“

„To se rozumí, ţe všechno schováváme,“ souhlasil Erak.

„Přece kvtli tomu riskujeme svý ţivoty. Byla by hloupost něco

vyhodit. Chceš se teda podívat, jestli by se hodily?“

„Veď nás, Eraku,“ prohlásil Halt, nevěřícně zakroutil hlavou

a mrkl na Willa.

Erak se vydal k velké budově u přístavu. Připomínala

stodolu a Erak v ní skladoval veškerý svtj lup.

„Výborně,“ mnul si

Erak spokojeně ruce. „Jestli se

rozhodneš je pouţít, tak to budu moct Ragnakovi naúčtovat.“

„Ale tohle je válka,“ namítl Will. „Přece nemtţete po

Ragnakovi chtít, aby platil za něco, co pomtţe bránit

Hallasholm?“

Erak věnoval hraničářskému mladíčkovi pobavený úsměv.

„Pro Skandijce, milý hochu, je kaţdá válka obchod.“

144

Dvacet čtyři

Evanlyn čekala, aţ Halt s Willem odejdou z Ragnakovy

válečné rady. Kdyţ obě postavy v šedých pláštěnkách a v

doprovodu hřmotného jarla Eraka vyšly z Velké dvorany a

ubíraly se

přes nádvoří, Evanlyn vykročila směrem k nim.

Potom se zarazila a nevěděla, co dál. Doufala totiţ, ţe Will k ní

třeba ptjde sám. Nechtěla za ním jít před Erakem a Haltem.

Evanlyn byla znuděná a otrávená. Ještě něco horšího, cítila

se zbytečná. Nebylo nic, co by pro obranu Hallasholmu mohla

udělat právě ona, nic, čím by zaměstnávala svoji hlavu. Will se

podle všeho stal součástí uţšího skandijského vedení a i v

době, kdy se s Haltem a Erakem neradili, byl na cvičišti s

lukem. Někdy se jí zdálo, ţe nácvik střelby pouţívá jako

výmluvu. S nelibostí si vzpomněla, jak se zatvářil na ţádost,

aby ji naučil střílet. Vţdyť se jí vlastně vysmál!

Horác nebyl o nic lepší. Nejdřív byl šťastný, ţe jí mtţe

dělat společnost. Jenţe kdyţ viděl, jak Will pořád cvičí, cítil se

provinile, takţe i on začal trávit čas na cvičišti a se skupinkou

skandijských bojovníkt zdokonaloval své šermířské umění.

A to všechno je Willova vina, pomyslela si zklamaně.

Kdyţ ho teď sledovala, jak mluví se svým učitelem, a

viděla, jak se oba zastavili, kdyţ Will něco řekl, trochu smutně

145

pochopila, ţe do jedné části jeho ţivota nebude mít nikdy

přístup. Byl sice ještě hodně mladý, ale uţ patřil do tajemné,

úzce propojené skupiny hraničářt. A hraničáři, jak slýchávala

od dětství, to byl svět sám pro sebe. I jejímu otci králi čas od

času vadila uzavřenost hraničářského sboru. Kdyţ si tohle

všechno uvědomila, sklesle se otočila a nechala oba hraničáře,

mistra i jeho učně, ať si dál vyměňují názory se skandijským

jarlem.

Mrzutě odkopla malý kámen, který leţel na cestě. Kdyby

aspoň měla co dělat!

Nerozhodně stála, nevěděla, kam jít. Prudce se otočila,

chtěla se podívat, jestli Will s Haltem pořád stojí a debatují tam

kde předtím. Ukázalo se, ţe odešli. Evanlyn se však díky

nenadálému pohybu nečekaně střetla s pohledem známé, i kdyţ

nemilé osoby.

Z jedné z menších budov vedle Ragnakovy Velké dvorany

právě vyšel Slagor, ničemný a úskočný kapitán vlčí lodi, jehoţ

poprvé spatřila na skalnatém, větrném ostrtvku Skorghijlu.

Zastavil se a civěl na ni. Něco v jeho pohledu v ní vyvolalo

nepříjemný pocit. Bylo to cosi potměšilého, zlověstného. Pak si

všiml, ţe ho spatřila, otočil se a rychle zmizel v úzké uličce

mezi domy. Evanlyn se zamračila. Chová se nějak podezřele,

pomyslela si. Dílem ze zvědavosti, dílem z nudy, ale hlavně z

nedostatku jiné činnosti se pustila za ním.

Z pohledu, jakým se na ni podíval, usoudila, ţe bude lepší,

kdyţ nebude vědět, ţe ho sleduje. Došla k uličce, opatrně do ní

nakoukla a zahlédla ho těsně v okamţiku, kdy za domem

zahýbal vpravo. Šla po jeho stopě a obezřetně se přesunula k

další uličce, zastavila se a znovu vykoukla. Zas ho nakrátko

spatřila a napadlo ji, ţe zřejmě míří k přístavu, kde u hráze

kotvily vlčí lodě. Uvědomila si, ţe i její chování mtţe vypadat

dost podezřele, a rychle se rozhlédla, aby zjistila, jestli ji někdo

nepozoruje. Zdálo se, ţe ne. Ale neţ se pustila do dalšího

sledování skirla z vlčí lodi, přece jen přešla na druhou stranu

ulice.

146

Nenápadně klouzala od domu k domu a přitom Slagora

několikrát znovu zahlédla. Počáteční domněnka, ţe míří k

přístavu, se potvrdila. Nebylo by na tom nic divného. Zřejmě

tam kotvila jeho loď. Moţná ţe Slagor jen zařizuje něco kolem

lodi, pomyslela si. Za podezřelé chování, které ji upoutalo,

mohla třeba jenom jeho vrozená prohnanost.

Pak veškerou pochybnost zavrhla. V jeho výrazu bylo ještě

něco jiného: něco věděl a tvářil se vypočítavě. Evanlyn

pochopitelně nezapomínala, jaké nebezpečí jí v Hallasholmu

hrozí. Ragnakovi moţná nezáleţelo na potrestání bývalé

otrokyně. Ale kdyby vyšla najevo pravda o jejím skutečném

ptvodu, bylo víc neţ jisté, jak by se zachoval. Přísahal, ţe

zabije kaţdého člena araluenského královského rodu. Proto se

jí zdálo dtleţité zjistit, co vězí za Slagorovým pohledem.

Přidala do kroku, proběhla úzkou spojovací uličkou a dostala

se do širokého prtchodu na nábřeţí, kudy před ní prošel i

Slagor.

Evanlyn se zastavila na rohu a opatrně vykukovala. Slagor

měl náskok asi pětadvacet krokt, byl k ní otočený zády a podle

všeho vtbec netušil, ţe ho sleduje. Po levé straně se jako les

holých ktlt jeţily stěţně zakotvených lodí. Lodě se na vodě

pohupovaly a kolébaly. Na pravé straně nábřeţí byla řada

přístavních krčem. Pochopila, ţe právě do jedné z nich Slagor

spěchá.

Kdyţ skirl docházel ke krčmě, nějaký instinkt Evanlyn

přiměl, aby uskočila do jednoho vchodu. Udělala dobře,

protoţe Slagor se otočil a rozhlíţel se. Zřejmě zjišťoval, jestli

ho někdo nesleduje. Evanlyn se tiskla ve stínu u dveří a

přemýšlela. Proč by se měl bát, tady uprostřed Hallasholmu?

Jistě, nepatřil mezi oblíbené kapitány vlčích lodí, ale nebylo

pravděpodobné, ţe by mu někdo chtěl nějak uškodit. Zřejmě se

tu něco děje, pomyslela si, a rozhodla se, ţe tomu přijde na

kloub. Nedaleko spatřila Slagorovu loď,

Vlčí tesák,

která

kotvila u dřevěné přístavní hráze. Poznala ji podle vyřezávané

hlavy na přídi. Na kaţdé vlčí lodi byla jiná a tuhle si moc dobře

pamatovala od toho dne, kdy se poškozený Vlčí tesák dovlekl

147

do přístaviště na Skorghijlu. Právě tahle loď přivezla zprávu o

Ragnakově přísaze valltm, ţe se pomstí jejímu otci i celému

jeho rodu, takţe Evanlyn měla dobrý dtvod, aby si tu ohavnou

věc zapamatovala.

Na chvíli zaváhala. Pak se dveře za ní začaly otvírat a ven

vycházely dvě skandijské ţeny s nákupními košíky v rukou.

Zíraly na cizí osobu na svém prahu a Evanlyn se

rychle

omluvila a odcházela. Ţeny zamířily na trţiště a k Evanlyn

doléhaly jejich rozčilené hlasy. Uvědomila si, ţe budí moc

pozornosti. Slagor mohl kaţdou chvíli vyjít z krčmy a uvidět ji.

Nejistě pohlédla na loď, ale pak se rozhodla a rozběhla se po

nábřeţí k místu, kde kotvil Vlčí tesák. Dalo se předpokládat, ţe

Slagor tam nakonec přijde a jí něco napoví, k čemu se chystá.

Na palubě byla samozřejmě hlídka. Ale byl to jen jeden

muţ, stál na zádi, opíral se o okraj paluby a civěl na moře.

Evanlyn se skrčila pod úroveň přídě, přiblíţila se k lodi a

zlehka se přehoupla přes zábradlí. Měkké boty ztlumily její

dopad na prkna paluby. Ihned seběhla dolt, do prostoru pod

hlavní palubou, kde sedávali veslaři a poháněli loď mohutnými

vesly z bílého dubového dřeva. Teď tu nikdo nebyl a Evanlyn

se mohla ukrýt před zraky osamělé stráţe u kormidla. Byl to

však jen dočasný úkryt, a tak se poohlíţela po lepším.

Přímo na špici lodi se nacházel malý trojúhelníkový prostor

zakrytý kusem plachty. Byl dost velký, aby se do něj skrčená

vešla, takţe tam přeběhla, vlezla dovnitř a opět za sebou

spustila plachtovinu. Seděla na kotouči tlustého hrubého lana a

něco ji píchalo do boku. Uhnula o kousek a zjistila, ţe je to hák

kotvy a ţe to smotané silné lano je kotevní. Loď uvázaná u

přístavní hráze nepotřebovala mít spuštěnou kotvu a Evanlyn si

vzpomněla, ţe kdyţ pluli přes Bílé moře, Erakovi námořníci

ukládali kotvu podobným zptsobem. Řekla si, ţe v tuhle chvíli

je to stejně dobrý úkryt jako kaţdý jiný. Pak ji napadlo, jestli tu

jen nemarní čas. Moţná ţe Slagor šel do krčmy jen kvtli ostré

pálence, tolik oblíbené mezi Skandijci, a aţ vypije svou míru,

vrátí se domt.

148

Mrzutě pokrčila rameny. Stejně neměla nic lepšího na práci.

Klidně mohla obětovat hodinu nebo dvě a zjistit, jestli z toho

něco nevzejde. Co by to mohlo být, netušila. Slagora sledovala

z náhlého popudu. Z téhoţ dtvodu se nyní krčila zde a čekala,

jestli něco tajně nevyslechne, pokud Slagor přijde na palubu.

V malém úkrytu bylo teplo, a kdyţ trochu urovnala smyčky

lana, docela pohodlně se na něm sedělo. Uvelebila se do

příjemnější polohy, opřela si bradu o předloktí a jukala škvírou

v plachtovině, jestli se v podpalubí něco neděje. Vnímala kroky

hlídkujícího muţe. Přestal sledovat moře a přecházel na bok

obrácený k pevnině. Slyšela, jak pokřikuje na nějakého na

břehu. Nějaký hlas mu odpovídal, ale ne dost hlasitě, aby

slovtm rozuměla. Muţ nejspíš jen pozdravil někoho známého,

který šel okolo, usoudila. Zívla. Teplo ji otupovalo. Den

předtím špatně spala, pořád myslela na Willa a na to, ţe jejich

přátelství se zřejmě den za dnem víc a víc hroutí. Snaţila se

kvtli tomu zlobit na Halta, ale nemohla. Měla toho

nevysokého, vousatého hraničáře ráda. Líbil se jí jeho suchý

humor. A vlastně ji vysvobodil ze zajetí temudţajským

prtzkumným oddílem. Povzdechla si. Nebyla to Haltova vina.

Ani Willova. Pochopila, ţe takhle to prostě je. Hraničáři byli

jiní neţ ostatní. A k těm ostatním patřily i princezny.

Hlavně princezny.

Najednou se probudila, měla pocit, ţe padá. Ani si

neuvědomila, ţe se poloţila na smotané lano a usnula. Hned ale

věděla, co ji probudilo. Podpalubí se náhle zhouplo, protoţe

Vlčí tesák se právě zhoupl na mořské vlně. Uslyšela skřípění

vesel ve vidlicích. Sevřelo ji hrozné poznání, ţe uvízla v pasti.

Vlčí tesák vyplouval na moře a ona vtbec netušila kam.

149

Dvacet pět

Halt s Willem mezitím dali dohromady stovku otrokt, kteří

o sobě prohlašovali, ţe umějí zacházet s lukem. Vyhledat

je byla jedna věc. Něco docela jiného bylo přesvědčit je, ţe by

měli dobrovolně bránit Hallasholm.

Jak oběma hraničářtm řekl hromotlucký teutlandský lesník,

který se podle všeho ujal role mluvčího otrokt: „Proč bysme

měli pomáhat Skandijctm? Oni nás zotročili, bijou nás a ani

nám nedávají pořádně najíst.“

Halt se hloubavě zadíval na muţtv břich. Pokud někteří

otroci strádají nedostatkem jídla, tenhle sotva mtţe tvrdit, ţe je

jedním z nich, napadlo ho. Přesto se rozhodl velkoryse to

přejít.

„Moţná zjistíte, ţe být otrokem Skandijct je podstatně lepší

neţ padnout do rukou Temudţajtm,“ řekl jim na rovinu.

Promluvil další ze shromáţděných. Byl z jiţní Galiky a

kvtli těţkému přízvuku byla jeho slova téměř nesrozumitelná.

Will nakonec ty zvuky správně poskládal a pochopil, ţe muţ se

ptal, co dělají Temudţajové se svými otroky.

Halt upřel na Galika pevný pohled. „Oni otroky nemají,“

prohlásil klidně a v zástupu to nadšeně zašumělo. Hřmotný

Teutlanďan s úsměvem vykročil vpřed.

150

„Tak jak od nás mtţete čekat, ţe proti nim budeme

bojovat?“ divil se. „Jestli Skandijce porazí, tak nás pak pustí na

svobodu.“

Ostatní začali hlasitě přizvukovat. Halt zvedl ruku a trpělivě

čekal. Konečně halas utichl a otroci nedočkavě hleděli na

Halta, zvědaví, co jim mtţe nabídnout – co je podle něj pro ně

lákavější neţ naděje, ţe získají svobodu.

„Řekl jsem,“ vyslovoval pečlivě, aby ho kaţdý mohl dobře

slyšet, „ţe nemají otroky. Neřekl jsem, ţe je pouštějí na

svobodu.“ Odmlčel se a po chvíli s lehkým pokrčením ramen

dodal: „Ačkoli pro ty z vás, kteří jsou náboţensky zaloţení,

mtţe smrt vlastně znamenat nejvyšší svobodu.“

Tentokrát byl rozruch mezi otroky ještě hlučnější. Posléze

opět předstoupil samozvaný mluvčí a docela neuctivě se zeptal:

„Co jsi tím myslel, Araluenče? Jaká smrt?“

Halt ledabyle mávl rukou. „Přece jako obvykle: zánik

ţivota. Konec všeho. Odchod na šťastnější místo. Nebo

zapomnění, to podle toho, na co věříte.“

Zástup znovu hlučel. Teutlanďan civěl na Halta a snaţil se v

jeho tváři vyčíst, ţe hraničář to na ně jenom hraje.

„Ale…,“ začal, ale pak zaváhal. Nevěděl, jestli má otázku

poloţit, protoţe si nebyl jistý, jestli

chce slyšet odpověď.

Kamarádi ho však postrčili, a tak pokračoval: „Proč by nás

tihle Temudţajové chtěli zabít? Nic jsme jim neudělali.“

„Pravda je taková,“ promluvil ke všem Halt, „ţe pro ně ani

nic

neznamenáte.

Temudţajové se povaţují za nadřazený

národ. Zabili by vás bez váhání, protoţe vy pro ně nemtţete

nic udělat

–

zatímco kdyby vás nechali naţivu, mtţete je

ohrozit.“

Zástup zaraţeně ztichl. Halt je chvíli nechal, aby jeho slova

strávili, a potom mluvil dál a prohlíţel si tváře muţt před

sebou: „Věřte mi, já ten národ znám. Vidím, ţe jsou mezi vámi

i Araluenci. Dávám vám své slovo hraničáře, ţe nelţu. Vaší

jedinou nadějí na přeţití je bojovat proti Temudţajtm společně

se Skandijci. Nechám vám ptl hodiny, abyste mohli přemýšlet

o tom, co jsem vám řekl. Vy, kdo jste z Araluenu, mtţete

151

ostatním říct, co znamená slovo hraničáře,“ dodal. Pokynem

ruky přivolal Willa, otočil se a odcházel pryč.

„Budeme jim muset nabídnout něco víc,“ řekl, kdyţ byli

mimo doslech. „Vojáci z donucení by nám nebyli moc platní.

Člověk musí za něco bojovat, jestli má ze sebe vydat to

nejlepší. A přesně to od těchhle lidí potřebujeme – co největší

nasazení.“

„A co tedy uděláte?“ zeptal se Will. Skoro klusal, protoţe se

snaţil drţet krok s rázováním svého učitele.

„Jde se za Ragnakem,“ rozhodl Halt. „Musí jim slíbit, ţe

kaţdému otrokovi, který bude bojovat za Hallasholm, vrátí

svobodu.“

Will pochybovačně kroutil hlavou.

„To ho asi nenadchne,“ poznamenal. Halt se otočil, pohlédl

na něj a v koutku úst se mu objevil nepatrný úsměv.

„To ho přímo rozzuří,“ souhlasil.

* * *

„Svobodu?“ vybuchl Ragnak. „Dát jim svobodu? Stovce

otrokt?“

Halt velkoryse pokrčil rameny. „Spíš třem stovkám,“

poopravil ho. „Hodně jich asi bude mít ţeny a děti a budou je

chtít vzít s sebou.“

Oberjarl nevěřícně zasykl. „Ty ses zbláznil!?“ osopil se na

hraničáře. „Kdyţ dám svobodu třem stovkám otrokt, tak nám

vlastně ţádní neztstanou. Co udělám pak?“

„Kdyţ jim svobodu nedáš, moţná zjistíš, ţe ti neztstala

ţádná země,“ přešel Halt s klidem oberjarlovu jízlivost. „A

pokud jde o to, co uděláš pak, tak bys jim mohl zkusit platit.

Místo otrokt z nich udělej sluhy.“

„Platit jim? Za práci, kterou uţ stejně dělají?“ rozhořčeně

prskal Ragnak.

„Proč ne? Je nad slunce jasnější, ţe si to mtţeš dovolit. A

moţná zjistíš, ţe kdyţ se budou moct těšit, ţe večer dostanou

něco jiného neţ bití, budou pracovat líp.“

152

„Do horoucích pekel s nimi!“ zaklel Ragnak. „A do

horoucích pekel s tebou, hraničáři. Souhlasil jsem, ţe

vyslechnu tvoje rady, ale tohle je směšné. Kdyţ bude po tvém,

uděláš ze mně ţebráka. Napřed chceš, abych té sebrance na

koních nechal Hallasholm. Teď zase chceš, abych všechny

otroky poslal domt. Jak povídám, do horoucích pekel s tebou.“

Několik vteřin na hraničáře zíral, potom pohrdlivě mávl

rukou a odvrátil se, aniţ by Haltovi pohlédl do očí. Halt chvíli

počkal a potom promluvil k Erakovi, který se zarputilým

výrazem stál vedle svého oberjarla.

„Já ti říkám, ţe ty muţe potřebujeme,“ naléhal Halt. „I s

nimi sice mtţeme prohrát. Ale kdyţ budou bojovat

dobrovolně, máme naději.“ Ukázal palcem směrem

oberjarlovi. „Vysvětli mu to,“ sdělil nakonec Erakovi. Pak se

otočil na patě a vyšel z poradní místnosti, se spěchajícím

Willem v patách.

Kdyţ vycházeli ze dvorany, Halt prohodil víceméně sám k

sobě, ale tak, aby to slyšel i Will: „Zajímalo by mě, jestli jim

dojde, ţe kdyţ za ně otroci budou bojovat z donucení a díky

nějaké bláznivé náhodě zvítězíme, ţe je pak nic nezastaví, aby

zbraně otočili proti Skandijctm.“ Will na to uţ myslel předtím.

Souhlasně přikyvoval. „Právě proto,“ pokračoval

Halt, „jim

musíme nabídnout něco, za co se jim vyplatí bojovat.“

* * *

Čekali na cvičné louce něco přes hodinu. Otroci se rozhodli

–

souhlasili, ţe budou bojovat proti Temudţajtm. Několik

neupřímných pohledt však Haltovi a Willovi prozrazovalo, ţe

jakmile bude po bitvě, všichni nemají v úmyslu pokorně se

vrátit do otroctví.

Kdyţ dorazil Erak, zástup budoucích lučištníkt nedočkavě

zahučel. Halt s Willem stáli opodál a jarl zamířil k nim.

„Ragnak souhlasí,“ oznámil tiše. „Kdyţ budou bojovat, dá

jim svobodu.“

153

Halt vděčně pokýval hlavou. Bylo mu jasné, kdo se o

Ragnakovo rozhodnutí zaslouţil.

„Děkuju ti,“ řekl Erakovi. Skandijec jen pokrčil rameny a

Halt se otočil k Willovi.

„Bude to tvoje muţstvo. Musejí si zvyknout na povely od

tebe. Oznam jim to.“

Will překvapeně zaváhal. Předpokládal, ţe mluvení obstará

Halt. Kdyţ však učitel povzbudivě kývl, vykročil vpřed a

shromáţděné otroky hlasitě oslovil.

„Muţové!“ zvolal a oni se hned přestali bavit mezi sebou.

Will chvilku počkal, aby měl jistotu, ţe ho všichni poslouchají.

Pak pokračoval: „Ragnak rozhodl. Kdyţ budete bojovat za

Skandii, daruje vám svobodu.“

Na chvíli všichni ztichli. Někteří z nich byli v otroctví deset

let i více. Teď jim tenhle mládeneček říká, ţe konec utrpení je

na dosah. Potom vypukl nadšený pokřik a všeobecný jásot,

zpočátku nesmělý a beze slov, ale rychle zesílil a stovka hrdel

skandovala jediné slovo: „Svo-bo-da! Svo-bo-da! Svo-bo-da!“

Will je nechal, ať se ještě chvíli radují. Pak si stoupl na

pařez, aby na něho všichni dobře viděli, a zamával rukama, aby

si zjednal ticho. Křik postupně utichal, všichni se shlukli kolem

Willa a dychtivě naslouchali, co bude říkat dál.

„To je všechno moc hezké,“ začal Will, kdyţ se zklidnili.

„Ale nejdřív je tu jedna věc – musíme porazit Temudţaje. Tak

se pustíme do práce.“

Halt s Erakem přihlíţeli, jak Will řídí vydávání šípt

muţstvu. Oba pochvalně pokyvovali hlavami. Vtom se Erak

otočil k Haltovi.

„Málem bych zapomněl, Ragnak ti posílá ještě jeden vzkaz.

Řekl, ţe jestli tu bitvu prohrajeme a on přijde i o svoje otroky,

tak tě potom zabije,“ oznámil zvesela.

Halt se usmál a s šibeničním humorem odvětil: „Jestli tu

bitvu prohrajeme, tak si nejspíš bude muset stoupnout do řady.

To samé co on bude chtít udělat pár tisíc Temudţajt.“

154

Dvacet šest

Will povolal poslední desítku muţt, aby nastoupili na

palebnou čáru. Předchozí skupinka se přesunula na

konec čekajících řad, posedala si na zem a přihlíţela. Zatím s

nimi pracoval po částech, prověřoval, nakolik jsou schopni řídit

se rozkazy a dodrţet při střelbě předem určený zdvih.

„Připravit!“ zvolal a kaţdý z muţt vytáhl jeden šíp z koše

před sebou a vloţil ho do tětivy. Stáli připraveni, hlavy otočené

k němu a čekali na další povel.

„Pamatujte si,“ připomínal jim Will, „ţe se nebudete

pokoušet střílet podle vlastního uváţení. Jen zaujmete postoj,

který zavolám, naplno natáhnete luk, a aţ dám pokyn, hladce

vypustíte šíp.“

Muţi přikyvovali. Nápad, ţe je při střelbě bude řídit takový

mladíček jako Will, se jim zpočátku nelíbil. Ale kdyţ Halt

svého učně vyzval, aby předvedl ukázku přesné rychlostřelby,

chtě nechtě souhlasili s postupem, který vymyslel Will.

Will zhluboka nabral dech a pevným hlasem zvolal: „Poloha

tři! Nátah!“

Deset paţí se zvedlo v úhlu přibliţně čtyřicet stupňt nad

výchozí vodorovnou polohu. Will rychle přelétl očima celou

řadu, aby zjistil, jestli si kaţdý z nich polohu správně

155

zapamatoval. Celý den s nimi nacvičoval čtyři rtzné výšky

zdvihu. Byl spokojený, takţe zavelel:

„Pal!“

Všechny tětivy zadrnčely téměř zároveň a ozval se svist šípt

letících vzduchem.

Will sledoval krátkou dráhu šípt – obloukem se vznesly

vzhtru, pak se sklonily a zabodly se aţ do poloviny dříkt do

trávníku. Zavolal na čekající řadu muţt další povel: „Poloha

tři, připravit!“

Desítka muţt stejně jako předtím vloţila šípy do tětiv a

čekala na další povel.

„Nátah … pal!“

Opět bylo slyšet, jak puštěné tětivy škrábly o chrániče

předloktí, dřevěné dříky šípt škrtly o luk a šípy uţ se řítily

vzduchem. Kdyţ dopadly k zemi, Will změnil povel.

„Poloha dvě… připravit!“

Řada levaček s luky se natáhla a zvedla do výše třiceti

stupňt.

„Nátah… pal!“

A další salva deseti šípt vyrazila na svtj let. Deset muţt

čekalo na další pokyn. Will pokýval hlavou.

„Dobře,“ prohlásil. „Podíváme se, jak jste si vedli.“

Vydal se přes rozlehlou louku a deset muţt, kteří právě

stříleli, kráčelo za ním. Od poloviny louky byly umístěné

značky ve vzdálenosti sto padesát, dvě stě a dvě stě padesát

krokt. Poloha tři, kdy je paţe s lukem zdviţená

do výše

čtyřiceti stupňt, by měla odpovídat vzdálenosti dvou set krokt.

Kdyţ se ke značce blíţili, Will spokojeně pokyvoval hlavou. V

rozmezí deseti krokt od značky bylo do trávníku šikmo

zabodnuto šestnáct šípt. Zjistil, ţe dva přelétly a další dva

nedoletěly. Zkoumal šípy, které dopadly příliš daleko. Dříky

byly očíslované, takţe se dalo zjistit, jaký výkon kaţdý člen

palebné řady podal. Will si všiml, ţe kaţdý ze šípt pochází od

jiného střelce.

Kdyţ přešel k šíptm, které k cíli nedoletěly, trochu se

zamračil. Oba měly stejné číslo. Coţ znamenalo, ţe je oba

156

vyslal jeden a týţ lučištník. Will si zapamatoval číslo a

přesunul se zpátky, aby zhodnotil poslední salvu. Zamračil se

ještě víc, kdyţ zjistil, ţe skupinka devíti šípt je v pořádku,

zatímco jeden nedoletěl zhruba o stejný kus jako předtím. Sice

se ani nemusel dívat, ale rychle se přesvědčil, ţe jde znovu o

stejného střelce.

Zamyšleně něco zabručel.

„Dobře!“ zavolal. „Vezměte si svoje šípy.“ Potom se v čele

skupinky muţt odebral k palebné čáře.

„Kdo byl na místě číslo čtyři?“ zeptal se.

Jeden z lučištníkt vystoupil vpřed, zvedl ruku a zatvářil se

jako provinilý školák. Byl to mohutný vousatý čtyřicátník, ale

bylo na něm vidět, ţe hraničářského mladíčka před sebou má

ve velké úctě.

„Tam jsem byl já, s prominutím,“ přiznával nervózně. Will

mu pokynul, ať přistoupí blíţ.

„Vezmi si luk a

pár šípt,“ vyzval ho. Muţ zvedl luk,

chvatně zalovil v koši postaveném u palebné čáry a vytáhl dva

šípy. Špatně snášel, ţe je středem pozornosti.

„Jen klid,“ řekl Will a nedokázal potlačit úsměv. „Chci se

jen podívat, jak to děláš.“

Muţ se pokusil úsměv oplatit. Věděl, ţe šípy, které

nedoletěly, byly jeho, a předpokládal, ţe bude potrestán.

Taková byla pravidla ţivota otrokt v Hallasholmu. Kdyţ vám

poručili něco udělat a vy jste to nesplnili, následoval trest. Ale

tmavovlasý mladík, který řídil výcvik, se usmíval a říkal mu,

aby se uklidnil. To byla neobvyklá zkušenost.

„Zaujmi postoj,“ poţádal Will a muţ se postavil bokem na

palebnou čáru, s levou nohu nakročenou a lukem v levé ruce ve

výši pasu.

„Poloha tři,“ klidně ho vyzval Will a muţ zaujal postoj,

který se učil celý den – levá ruka zvedla luk do výše čtyřiceti

stupňt, k výstřelu na skoro největší vzdálenost. Will ho bedlivě

sledoval. Muţovu postoji se stěţí dalo něco vytknout.

„Dobře,“ řekl. „Nátah, prosím.“

157

Natahuje luk hlavně silou paţí a ne zádovými svaly, všiml si

Will. Ale to byla jen drobná chyba a dlouholetý špatný návyk.

V čase, který jim zbýval, se to nedalo nijak změnit.

„A… pal.“

Tady je to, zjistil Will. Zlomek vteřiny před vypuštěním

šípu muţ nepatrně povolil nátah, takţe neţ prsty vyklouzly z

tětivy, šíp malinko klesl dolt. V okamţiku výstřelu byl tedy

luk nataţený o trochu méně, coţ znamenalo, ţe nevyletí plnou

silou. Halt s Willem předtím všechny luky přezkoušeli, aby

měli jistotu, ţe k nataţení je zapotřebí zhruba stejné síly, a

všechny šípy měly přesně stejnou délku, aby se výsledky co

moţná nejvíc shodovaly. Hlavní příčinou odchylek mohly být

drobné chyby při střelbě, jako byla tahle.

Will se podíval za šípem. Jeho barevné letky byly na pozadí

nahnědlé, mokré loňské trávy dobře viditelné. Jak tušil, šíp

nedoletí.

Will střelci vysvětlil dtvod, proč k tomu dochází, a z jeho

překvapeného výrazu pochopil, ţe muţ si vtbec

neuvědomoval, ţe v rozhodujícím okamţiku povoluje nátah.

„Zapracuj na tom,“ řekl mu Will a povzbudivě ho poplácal

po rameni. Halt mu vštípil zásadu, ţe trocha povzbuzení za

podobných okolností přinese mnohem víc uţitku neţ ostré

výtky. Willa překvapilo, kdyţ mu Halt dal na starost výcvik

lučištníkt. Sice věděl, ţe je v prtběhu bitvy povede, ale

domníval se, ţe na jejich výcvik bude dohlíţet Halt. Hraničář

mu však zopakoval své předchozí stanovisko.

„Ty jsi ten, kdo je bude řídit v boji. Proto je třeba, aby si od

samého začátku zvykali poslouchat tvé rozkazy.“

Will si vzpomněl na jinou radu, kterou od hraničáře dostal.

„Lidem se pracuje líp, kdyţ přesně vědí, co po nich chceš,“

řekl svému mladému učni. „Tak se postarej, abys s nimi mluvil

co nejvíc.“

Will vystoupil na vyvýšenou plošinku, která tu byla zřízena

proto, aby mohl mluvit k celé jednotce.

„Pro dnešek končíme,“ oznámil silným hlasem. „Zítra

budeme střílet všichni najednou. Takţe pokud jsem dnes na

158

vaší práci našel nějaké chybičky, do večeře mtţete pracovat na

jejich odstranění. A v noci si dobře odpočiňte.“ Uţ se chtěl

otočit zády, ale ještě si na něco vzpomněl a dodal: „Všichni jste

dnes velmi dobře pracovali,“ pochválil je. „Kdyţ budete takhle

pokračovat dál, připravíme Temudţajtm hodně nemilé

překvapení.“

Stovka muţt potěšeně zamručela. Nato se rozešli a zamířili

do tepla dvorany a světnic. Will si uvědomil, ţe čas pokročil

víc, neţ si myslel. Slunce se dotýkalo vrcholkt kopct za

Hallasholmem, stíny se dlouţily a večerní vítr byl řezavě

studený. Will se zachvěl a sáhl po pláštěnce, která v době, kdy

řídil střelbu, visela na zábradlí plošiny.

Šestice chlapct, kteří mu byli přiděleni jako pomocníci,

začala sama do sebe sbírat šípy a košíky. Odnášela je uschovat

do boudy postavené na okraji cvičiště. Will nemohl

přehlédnout obdivné pohledy, které po něm chlapci při práci

vrhali. Byl jen o pár rokt starší neţ oni, a přece řídil oddíl

stovky lučištníkt. V duchu se usmál. Kaţdého by potěšilo,

kdyby k němu druzí vzhlíţeli jako k hrdinovi.

„Vypadáš spokojený sám se sebou,“ pronesl známý hlas.

Will se otočil a pochopil, ţe Horác musel přijít v době, kdy

mluvil k lučištníktm. Pokrčil rameny a snaţil se tvářit

skromně.

„Docela se zlepšují,“ prohlásil. „Dneska jim to šlo dobře.“

Horác pokýval hlavou. „To jsem si všiml,“ řekl. Pak

starostlivým hlasem pokračoval: „Evanlyn tady s tebou

nebyla?“

Will na něho pohlédl a okamţitě se najeţil. „A co kdyţ

byla?“ zeptal se a do hlasu se mu vloudil hádavý tón. Vtom si

ale všiml, jak znepokojeně se Horác tváří, a pochopil, ţe si

kamarádovu otázku vyloţil nesprávně.

„Tak ona tu byla?“ řekl Horác. „To je úleva. Kde je teď?“

Nyní byl na řadě Will, aby zneklidněl. „Počkej…,“ vyhrkl a

stiskl Horácovo svalnaté předloktí. „Proč je to úleva? Něco se

stalo?“

159

„Tak ona tady nebyla?“ vyjel Horác, a kdyţ Will zavrtěl

hlavou, zatvářil se nešťastně.

„Ne. Já jen myslel, ţe… prostě…“ Will uţ měl na jazyku

slovo „ţárlíš“, ale nedokázal ho vyslovit. Pomyšlení, ţe Horác

by měl proč na něj ţárlit, příliš připomínalo pýchu. Okamţitě

pochopil, ţe něco takového Horáce nenapadlo ani omylem.

Bojovnický učeň si Willových rozpakt vtbec nevšiml.

„Zmizela,“ řekl stejně starostlivým hlasem, jakým poloţil

jednu z otázek předtím. Rozhodil rukama a rozhlíţel se po

prázdné cvičné louce, jako kdyby doufal, ţe se Evanlyn

odněkud vynoří. „Od včerejšího rána ji nikdo neviděl. Hledal

jsem všude, ale není po ní ani stopy.“

„Zmizela?“ opakoval

Will naprosto nechápavě. „Kam

zmizela?“

Horác na něj pohlédl trochu naštvaně. „Kdybych to věděl,

tak ji přece nehledám, ne?“

Will zvedl ruce v uklidňujícím gestu.

„Dobrá! Dobrá!“ řekl. „To mi nedošlo. Mám trochu moc

práce s přípravou lučištníkt. Někdo ji musel vidět včera večer.

Třeba někdo z otrokt?“

Horác zničeně vrtěl hlavou. „Těch jsem se ptal,“ řekl. „Já

byl skoro celý včerejšek na hlídce, sledujeme postup

Temudţajt. Zpátky do Hallasholmu jsme se vrátili aţ dlouho

po večeři, takţe jsem si nevšiml, ţe tu není. Šel jsem za ní aţ

dnes ráno a zjistil jsem, ţe včera v noci nespala ve svém pokoji

a ţe celý den ji nikdo neviděl. Proto jsem doufal, ţe ty bys

moţná…“ Ani větu nedokončil a Will uţ vrtěl hlavou.

„Já vtbec netuším, kde je,“ řekl kamarádovi. „Ale to je

nesmysl!“ vykřikl po chvíli. „Hallasholm přece není tak velký,

aby se někdo ztratil. A nikam jinam jít nemohla. Přece nemohla

jen tak zmizet… nebo ano?“

Horác pokrčil rameny. „Právě tím se pořád utěšuju,“

zabručel. „Jenomţe to vypadá, jako kdyby opravdu zmizela.“

160

Dvacet sedm

V společné obavě o Evanlyn zamířili oba učňové svorně za

Haltem. Všichni Araluenci byli ubytováni v hlavní

budově. Jelikoţ Halt byl jejich vtdce, dostal přidělené tři

místnosti.

Will zlehka zaklepal na dveře a ozvalo se Haltovo nevrle:

„Dále.“

Kdyţ vešli, zjistili, ţe ve světnici je s Haltem i Erak.

Hromotluckého Skandijce bylo těţké přehlédnout. Jakmile se

někde vyskytoval, přirozeně zaplnil většinu prostoru. Seděl

rozvalený v jednom z pohodlných vyřezávaných dřevěných

křesel, která byla chloubou místnosti – nepochybně pocházela

z některého z nájezdt vlčích lodí na pobřeţí. Halt stál u okna,

jímţ dovnitř dopadalo šikmé světlo pozdního odpoledne.

Tázavě pohlédl ke dveřím, kudy se dovnitř hrnuli oba chlapci.

„Halte,“ naléhavě vyhrkl Will, „Horác si myslí, ţe Evanlyn

se ztratila. Je –“

„Ţivá a zdravá zpátky v Hallasholmu,“ dokončil za něj větu

známý hlas. Oba mladíci se otočili za hlasem. Dívka stála

poněkud v pozadí, kde bylo méně světla, takţe od dveří na ni

nebylo vidět.

„Evanlyn!“ vykřikl Horác. „Jsi v pořádku?“

161

Usmála se. Jakmile se Willovy oči trochu přizptsobily

příšeří, všiml si, ţe tvář i oblečení má špinavé a zamazané od

kolomazi. Pohlédla mu do očí a trochu smutně se usmála.

Potom zvedla ruku, v níţ drţela čutoru s vodou, a ţíznivě se

napila.

„Zdá se,“ odpověděla Horácovi a odloţila láhev. „I kdyţ

jsem měla takovou ţízeň, ţe jsem pochybovala, ţe ji někdy

uhasím. Za posledních osmnáct hodin jsem nevypila víc neţ

pár kapek dešťové vody, kterým se nějak podařilo protéct pod

plachtu přehozenou přes…“ Odmlčela se a pohlédla na Eraka,

aby jí napověděl správný výraz. Jarl jí vyhověl.

„Kotevní prostor,“ řekl a Evanlyn ta slova zopakovala.

„Kotevní prostor, přesně tak, na Slagorově lodi,“ řekla. Will

s Horácem si vyměnili zmatené pohledy.

„Cos tam k čertu dělala?“ zeptal se Will a Halt odpověděl za

ni.

„Ten čert je na místě,“ řekl. „Zdá se, ţe náš přítel Slagor nás

chce prodat Temudţajtm a má v plánu vydat jim Hallasholm.“

„Coţe?“ Will se překvapením málem zajíkl. Podíval se na

Evanlyn. „Jak to víš?“

Dívka pokrčila rameny. „Protoţe jsem ho slyšela, jak o tom

mluví s vtdcem Temudţajt. Stáli ode mne ani ne tři kroky.“

„Zdá se,“ pokračoval Halt ve vysvětlování, „ţe váš starý

známý Slagor včera vyplul podél pobřeţí na setkání s

temudţajským chánem – jistým Chazkamem. A protoţe náš

zrádce zřejmě nijak zvlášť nevěřil svým novým spojenctm,

trval na tom, aby všechna jednání probíhala na palubě jeho lodi

– aby si Chazkamovy lidi udrţel dál od těla.“

„Takţe proto jsem to vyslechla,“ uzavřela Evanlyn. Horác

se škrábal na hlavě a tvářil se dost nechápavě.

„Ale… co jsi na té lodi dělala ty?“ zeptal se.

„Říkala jsem to,“ odpověděla Evanlyn. „Potají jsem

poslouchala Slagora a toho Temudţaje.“

Horác netrpělivě máchl rukou. „Jistě, jistě, to uţ jsi říkala.

Ale kde ses tam vlastně vzala?“

162

Evanlyn se nadechla, pak zaváhala a mlčela. Oči všech

přítomných se upíraly na ni a ona si uvědomila, ţe na tuhle

otázku nedokáţe rozumně odpovědět.

„Já… nevím,“ hlesla nakonec. „Myslím, ţe jsem se nudila.

A cítila jsem se zbytečná. Chtěla jsem taky něco dělat. A navíc,

Slagor se tvářil tak nějak… prohnaně.“

„Slagor vţdycky vypadá tak nějak prohnaně,“ poznamenal

Erak a vzal si z mísy na stole jablko. Evanlyn se nad jeho slovy

zamyslela a uznala, ţe jsou výstiţná.

„Hm, to je pravda. Ale vypadal dokonce ještě prohnaněji

neţ obvykle,“ řekla. „Takţe jsem se rozhodla, ţe by nebylo

špatné ho sledovat a zjistit, co má za lubem.“

Po pravdě řečeno, Evanlyn byla se sebou náramně

spokojená. Cítila se zbytečná a nepotřebná, ale najednou to

byla právě ona, kdo přinesl Haltovi a Erakovi dtleţitou,

dokonce ţivotně dtleţitou zprávu. Nemohla se ubránit a

trošičku se dmula pýchou. A Horác vyslovil přesně to, v co

doufala.

„Ale… mohli tě nachytat! Co kdyby tě tam našli? Byli by tě

zabili,“ domýšlel a starostlivý tón jeho hlasu prozrazoval, jak

mu na ní záleţí. V době, kdy se Evanlyn krčila ve vlhké skrýši

na přídi vlčí lodě, ji tahle myšlenka napadla mnohokrát.

Jakmile plně pochopila, k čemu se připletla, ze strachu, ţe bude

odhalena, jí naskakovala husí ktţe. Teď se k celé té příhodě

stavěla s okázalým nadhledem.

„To asi mohli. Ale podívej se na to tak, ţe někdo to udělat

musel.“

S potěšením si všimla, ţe Horác na ni hledí s výrazem, který

se téměř blíţí posvátné úctě. Bleskla pohledem po Willovi a

doufala, ţe uvidí stejný obdiv. Kdyţ promluvil, její naděje

pohasla.

„Dobrá, dobrá,“ nechtěl to dál rozebírat. „Teď je dtleţité, ţe

Slagor plánuje zradu. Jak to chce udělat?“

„To je pochopitelně nejdtleţitější,“ souhlasil Halt. Ukázal

na mapu skandijského pobřeţí rozloţenou na stole mezi ním a

Erakem. „Náš kamarád Slagor má zřejmě v plánu pozítří v

163

tichosti vyplout na moře a vydat se na další setkání na stejné

místo. Jenţe tentokrát na něj bude čekat sto padesát

temudţajských vojákt. Vezme je na palubu a převeze je sem

do Hallasholmu –“

„Do jedné vlčí lodě nikdy nenaskládá sto padesát muţt!“

skočil mu do řeči Will.

Halt kývl hlavou. „Nejspíš má další dvě lodě, které čekají za

tímhle ostrtvkem, v polovině cesty k místu setkání.“

„Vypluly před týdnem,“ zapojil se Erak. „Údajně se vydaly

na nájezd. Jejich skirlové se zřejmě spolčili se Slagorem a

čekají na předem domluveným místě.“ Ťukl do mapy dýkou,

kterou předtím okrajoval jablko. Šťáva z ovoce potřísnila

pergamen. Halt zdvihl jedno obočí,

utřel mapu a jarl

pokračoval. „Kdyţ budou mít tři lodě, převezou sto padesát

chlapt jako nic.“

„Co potom?“ zeptal se Horác. Evanlyn dopálilo, ţe přestala

být středem pozornosti a ţe Willovi bylo lhostejné nebezpečí,

které jí hrozilo, takţe se hbitě zapojila do hovoru.

„Budou moct napadnout naše vojsko zezadu,“ vysvětlovala.

„Jen si představ, ţe se sto padesát muţt najednou objeví za

našimi zády!“

„To by bylo opravdu hodně nepříjemné,“ s obavami řekl

Horác. „Tak co budeme dělat?“

„První krok uţ jsme podnikli,“ prohlásil Erak. „Poslal jsem

Svengala se dvěma loděma sem na ostrov Fallkork.“ Opět

zapíchl do mapy upatlaný ntţ a Haltovo obočí opět vyjelo

vzhtru. „Aby byla jistota, ţe ty dvě Slagorovy lodě se s nikým

nesetkají.“

„Dvě na dvě?“ otázal se Will. „Stačí to?“

Jarl naklonil hlavu ke straně a usmál se na něj. „Buď rád, ţe

tu Svengal není a ţe tě neslyší,“ poznamenal. „Podle něj by na

dvě Slagorovy lodě bohatě stačila samotná jeho posádka. Ale

Slagorovy lodě vlastně budou mít jen veslaře. Potřebujou co

nejvíc místa, aby tam nacpali ty Temudţaje.“

„Ale co uděláme se Slagorem?“ zeptal se Will a tentokrát

odpověděl Halt.

164

„To je otázka. Jestli zavětří, ţe tušíme, co chystá, prostě ten

plán nechá plavat. A nedokáţeme mu nic. Bude to jeho slovo

proti slovu bývalé otrokyně – a navíc uprchlé.“ Usmál se na

Evanlyn, aby dal najevo, ţe se jí nechce nijak dotknout, ţe jen

uvádí fakta. Evanlyn pochopila a přikývla.

„Ale kdyţ Svengal na ostrově najde ty další lodě, tak přece

budeme mít dtkaz, ne?“ přispěl se svou trochou Horác, ale

Halt zavrtěl hlavou.

„Dtkaz čeho? Posádky těch lodí asi sotva přiznají, ţe tam

čekaly, aby vyzvedly Temudţaje,“ namítl.

Horác se posadil a zamračil se. Začínalo to být na něj moc

sloţité.

„Tak co tedy mtţeme udělat?“ zeptal se Will. Vtom se však

ozvalo dtrazné zaklepání na dveře. Všichni se udiveně podívali

jeden na druhého. Rokovali o tajných věcech, takţe přirozeně

mluvili potichu a po náhlém vyrušení se zatvářili provinile,

jako kdyby byli přistiţeni při nějaké nepravosti.

„Čeká někdo návštěvu?“ zeptal se Halt, a kdyţ ostatní vrtěli

hlavami, hlasitě zvolal: „Dále.“

Dveře se otevřely a vešel Hodak, jeden z mladších

Erakových příznivct. Jeho oči přejíţděly po místnosti a u

kaţdého z přítomných se zastavily. Kdyţ zpozoroval Evanlyn,

zatvářil se rozpačitě.

„Čekal jsem, ţe tě tady najdu,“ řekl Erakovi. „Ragnak

svolává mimořádnou radu do Velké dvorany. Chce, abys byl u

toho, jarle.“ Ukázal na Evanlyn. „A to děvče bys měl vzít s

sebou.“

„Evanlyn? Proč by měla jít i ona?“ zeptal se Halt. Všiml si,

jak se před mladým Skandijcem přikrčila. Moţná v předtuše

toho, co bude následovat.

„Rada bude jednat o ní,“ nejistě oznámil Hodak. „Slagor se

dovolává Ragnakovy přísahy valltm. Tvrdí, ţe tahle dívka je

ve skutečnosti princezna Kasandra, dcera krále Duncana.“

165

Dvacet osm

Kdyţ všech pět společníkt vešlo za Hodakem do hlavní

dvorany, shromáţděný zástup zvědavě zašuměl. V čele

sálu seděl v mohutném vyřezávaném vladařském křesle

Ragnak. V přihrblé postavě mírně v pozadí vedle trtnu poznal

Will Slagora – zrádný skirl se právě nakláněl k Ragnakovi a

něco mu šeptal. Oberjarl ho zlostným gestem odehnal a ukázal

na Evanlyn, která se snaţila být za Erakem pokud moţno

neviditelná.

„Přiveďte ji sem!“ zaburácel nevysokou síní Ragnaktv

mocný hlas, zvyklý přehlušit vytí vichřice v Bílém moři.

Evanlyn se bezděčně přikrčila, ale kdyţ se Halt dotkl její ruky

a s uklidňujícím úsměvem jí pohlédl do očí, vzpamatovala se.

Narovnala ramena a postavila se zpříma. Will obdivně

sledoval, jak dtstojně kráčí přes volný střed velké síně. Halt,

Erak i oba učňové šli těsně za ní. Will si všiml, ţe Horác celou

dobu střídavě povytahuje meč z pochvy a opět ho zasouvá. A

Willova ruka zas opakovaně sjíţděla k jilci vrhacího noţe.

Kdyby se všechno pokazilo tak, jak se obávali, byl rozhodnutý,

ţe tenhle ntţ bude pro Slagora. Tehdy na Skorghijlu předvedl

Will Erakovi, Slagorovi i jejich posádkám, co s noţem umí –

vrhl ho přes celou místnost tak, ţe se zabodl do malého

166

dřevěného soudku těsně vedle Slagorovy ruky. Tentokrát ţádný

soudek místo Slagorovy hlavy nebude.

Kdyţ Evanlyn předstoupila před Ragnaktv vyvýšený trtn,

celá síň napjatě ztichla.

S klidným, vyrovnaným výrazem ve tváři čelila Ragnakovu

rozezlenému pohledu. Na Willa opět velmi zaptsobila její

odvaha a vyrovnanost. Slagor dal znamení dvěma muţtm u

postranních dveří.

„Přiveďte otrokyni,“ zavolal. Jeho hlas zněl měkce a úlisně,

úplně opačně neţ Ragnakovo burácení předtím. Zřejmě má z

nového obratu událostí velikou radost, napadlo Willa. Dva

muţi, veslaři ze Slagorovy lodi, otevřeli dveře a vtáhli dovnitř

vzpírající se a plačící postavu. Byla to ţena středního věku, s

vlasy předčasně šedivými a rysy ztrhanými následkem

nekonečné dřiny, špatné stravy a ustavičné hrozby trestu, coţ

byl úděl otrokt v Hallasholmu. Námořníci ţenu dovlekli před

Evanlyn a hodili ji k jejím nohám. Ţena se nešťastně krčila a

klopila oči.

„Podívej se, otrokyně,“ vyzval ji Slagor stále stejně

medovým hlasem. Ţena se znovu rozvzlykala a s očima pořád

sklopenýma zavrtěla hlavou. Slagor hbitě vykročil, seběhl ze

stupínku a plynulým pohybem vytasil saxonský ntţ. Čepel

ostrou jako břitva přitlačil ţeně pod bradu tak, ţe téměř

prořezávala ktţi.

„Řekl jsem ‚podívej se‘,“ zopakoval a tlakem noţe ji přiměl,

aby zvedala hlavu, dokud se její oči nesetkaly s Evanlyniným

pohledem. Kdyţ ţena na dívku pohlédla, začala stkát ještě

hlasitěji.

„Přestaň,“ poničil jí Slagor. „Přestaň řvát a řekni oberjarlovi

to, co jsi řekla mně.“

Ţena měla v obličeji ošklivé podlitiny. Zřejmě byla nedávno

zbita. Hrubou kytli měla na několika místech roztrţenou a díry

odhalovaly další rudé pruhy. Tkaninou na několika místech

prosakovala krev. Oči plné slzí se prosebně obrátily k Evanlyn.

„Je mi to líto, má paní,“ omlouvala se ţena naříkavě, „bili

mě, dokud jsem jim to neřekla.“

167

Evanlyn k ní bezděčně přistoupila o krok blíţ. Slagortv ntţ

však obloukem švihl nahoru, aby jí zabránil přiblíţit se ještě

víc. Will slyšel, jak se Horác prudce nadechl, a viděl, ţe opět

sevřel jilec meče. Přikryl mu dlaní ruku a znemoţnil mu tasit

meč. Urostlý bojovnický učeň na něj překvapeně pohlédl. Will

nepatrně zavrtěl hlavou. Věděl, ţe Horác sáhl po meči

mimoděk, ale věděl i to, ţe kdyby v takto napjatém ovzduší

vytasil meč, byl by s nimi se všemi konec.

„Ještě ne,“ hlesl. Kdyby to jinak nešlo, byl odhodlán přidat

se k Horácovi a zaútočit na Slagora a Ragnaka. Myslel si ale,

ţe nejdřív by měli počkat, jestli je Halt z toho nedostane po

dobrém.

„Mluvení nechte na mně,“ řekl jim hraničář, kdyţ odcházeli

z jeho světnice. „A nic nedělejte, dokud vám neřeknu. Jasné?“

Oba chlapci přikývli. Pak Halt ještě dodal: „Tímhle dostává

naše obvinění proti Slagorovi pochopitelně jiný rozměr.“

„Ale Ragnakovi to přece říct chcete?“ vyhrkl Will. Halt

pochybovačně potřásl hlavou.

„Potíţ je v tom, ţe on přišel za Ragnakem první. Kdyţ

přijdeme s obviněním i my, bude to vypadat,

ţe se prostě

snaţíme zachránit Evanlyn. Je naděje, ţe Ragnak to teď stejně

nechá plavat.“

„Ale nemtţete dopustit, aby Slagorovi prošlo…,“ začal

namítat Will a Halt ho zvednutím ruky umlčel.

„Postarám se, aby mu neprošlo nic,“ ujistil oba učně.

„Budeme jen muset zvolit pravou chvíli, kdy s tím vyrukovat,

to je všechno.“

Slagor se teď otočil k ţeně leţící na zemi. „Řekni to

oberjarlovi,“ vyzval ji znovu.

Ţena mlčela a vzteklý Slagor se obrátil k Ragnakovi: „Moje

osobní otrokyně ji potají vyslechla, kdyţ se s tím svěřovala.

Pochází z Araluenu a řekla, ţe tady v té dívce poznala…,“

ukázal palcem směrem k Evanlyn, „princeznu Kasandru

–

Duncanovu dceru.“

Ragnakovy oči se zúţily. Pootočil hlavu a upřeně zkoumal

Evanlyn. Dívka hrdě vztyčila bradu a napřímila se ještě víc.

168

„Opravdu má v sobě něco, co připomíná Duncana,“ řekl

podezíravě.

„Ne! Ne! Já jsem se spletla!“ vychrlila ze sebe náhle

otrokyně. Klečela a zoufale vztahovala ruce k Slagorovi. „Pane

Slagore, kdyţ ji teď vidím zblízka, uvědomila jsem si, ţe jsem

se spletla. Zmýlila jsem se!“

„Řeklas jí ‚má paní‘,“ připomněl Slagor.

„Byl to omyl, to je všechno. Omyl. Teď kdyţ ji vidím před

sebou, vím, ţe to není ona,“ tvrdila ţena. Slagor na ni pohlédl s

otráveným výrazem ve tváři. Znovu se otočil k Ragnakovi. „Ta

ţena lţe, oberjarle,“ prohlásil. „Ale moji muţi uţ z ní pravdu

dostanou.“

Opět dal znamení oběma veslařtm a jeden z nich přistoupil

a vytáhl krátký tlustý karabáč. Ţena se přikrčila.

„Ne! Mtj pane, prosím, prosím!“ ječela ustrašeně a

pokoušela se odplazit. Slagortv veslař ji popadl za vlasy, aby jí

v tom zabránil, a ţena znovu zaječela strachem a bolestí. Muţ

zvedl hrozivě vypadající karabáč a byl připravený udeřit.

„Nech ji být!“ vykřikla Evanlyn a veslař ztuhl na místě.

Znejistěl a očima hledal pokyn u Slagora, ale kapitán vlčí lodi

sledoval Evanlyn a čekal, co řekne dál.

„Dobrá,“ prohlásila klidně, „jsem Kasandra. Není třeba tu

ţenu dál týrat.“

Ticho v místnosti se téměř zhmotnilo. Pak začal

shromáţděný zástup vzrušeně hučet. Z několika rtzných směrt

k Willovi zřetelně dolehla slova „přísaha valltm“.

„Ticho!“ zařval Ragnak a hovor okamţitě ustal. Oberjarl

vstal, udělal krok vpřed a pronikavě shlíţel na Evanlyn. „Ty jsi

Duncanova dcera?“

Zaváhala a potom odpověděla.

„Jsem dcera krále Duncana,“ pronesla s mírným dtrazem na

otctv titul. „Kasandra, araluenská princezna.“

„Pak jsi mtj nepřítel,“ vychrlil na ni. „A já přísahal, ţe

zemřeš.“

169

Erak vykročil vpřed. „A já zase přísahal, oberjarle, ţe tady

bude v bezpečí,“ prohlásil. „Dal jsem své slovo, kdyţ jsem

hraničáře ţádal, aby nám pomohl.“

Ragnak divoce vzhlédl. Síň opět zašuměla tlumeným

hovorem. Jarl Erak byl mezi Skandijci oblíbený a Ragnak se s

ním teď nechtěl kvtli téhle věci přít. Cizí armáda byla jen pár

dní od pevnosti a Ragnak věděl, ţe si nemtţe dovolit roztrţku

se svým nejvýznamnějším válečným vtdcem.

„Já jsem oberjarl,“ řekl. „Moje přísaha má přednost.“

Erak si zaloţil ruce na prsou. „Ne, podle mě ne,“ prohlásil a

ze zástupu se ozývalo souhlasné bručení.

„Erak ti nesmí takhle odporovat! Ty jsi oberjarl!“ vmísil se

náhle mezi ně Slagor. „Pošli ho do vězení! Pohrdá tvojí

přísahou valltm!“

„Ty drţ hubu, Slagore,“ doporučil Erak skirlovi hrozivě

klidným hlasem. Pak znovu oslovil Ragnaka. „Ragnaku, já tě

nenutil, abys skládal přísahu smrti,“ řekl. „Ale jestli ji chceš

uskutečnit, budeš mít nejdřív co dělat se mnou.“

Ragnak sestoupil po stupních dolt a přešel k Erakovi. Byli

stejně velcí, stejně mohutní. Ragnak hleděl na starého druha

očima planoucíma hněvem.

„Eraku, tys to věděl? Tys věděl, kdo to je, kdyţ jsi ji sem

přivezl?“

Erak zavrtěl hlavou.

Slagor znechuceně sykl. „Jasně ţe to věděl!“ vykřikl a pak

najednou ztichl, protoţe pod nosem se mu objevil hrot Erakovy

dýky.

„Tak to bylo poprvé,“ ucedil Erak. „Zopakuj to ještě jednou

a je z tebe mrtvola.“

Slagor beze slova ustupoval před urostlejším Erakem, tak

aby mezi ním a špičkou noţe byla bezpečná vzdálenost. Erak

zastrčil dýku do pouzdra a opět se obrátil k Ragnakovi.

„Nevěděl jsem to,“ řekl. „Jinak bych ji sem nikdy nepřivezl,

protoţe o tvojí přísaze jsem věděl. Ale to nemění nic na tom, ţe

jsem se zaručil za její bezpečnost, a dané slovo je pro mě nade

vše – stejně jako tvoje pro tebe.“

170

„K ďasu s tím vším, Eraku!“ vykřikl Ragnak. „Temudţajové

jsou odsud jen tři dny pochodu! Nemtţeme si teď dovolit

nějaké hádky mezi sebou!“

„Byla by to smtla, kdybyste museli bojovat proti

Temudţajtm a jeden, nebo moţná i dva z vašich nejlepších

vtdct by byli mrtví,“ mírně pronesl Halt a oberjarl mu zlostně

odsekl.

„Ty buď zticha, hraničáři! Skoro bych si myslel, ţe tohle

všechno je tvoje dílo! Jakmile se člověk zaplete s někým, jako

jsi ty, nikdy z toho nevzejde nic dobrého!“

Halt pokrčil rameny, Skandijctv hněv ho nechával klidným.

„Ať tak nebo tak,“ řekl, „mně se zdá, ţe nějaké řešení toho

problému by se našlo – alespoň prozatímní.“

Síň se opět rozšuměla hlasy, ale kdyţ Ragnak zlostně loupl

po hraničářovi očima, všichni zmlkli. Pozoroval Halta

škvírkami mezi víčky a čekal nějaký podvod nebo úskok.

„O čem to mluvíš? Moje přísaha je pro mě závazná,“ řekl a

Halt souhlasně pokýval hlavou.

„To chápu. Ale jak je to s otázkou času?“ zeptal se. Ragnak

teď vypadal naptl zmateně, naptl podezíravě.

„S otázkou času? Co tím myslíš?“

„Kdyţ připustíme, ţe máš v plánu udělat všechno pro to,

abys zabil Evanlyn, a víme, ţe Erak se tě bude snaţit zastavit,

jestliţe se o to pokusíš – nemluvě o tom, ţe kdyby to neudělal

on, udělal bych to nejspíš já – přísahal jsi, ţe to provedeš v

nějaké časové lhttě?“ pokračoval Halt.

Zmatený výraz Ragnakovy tváře se ještě prohloubil.

„Ne. Ţádnou lhttu jsem nestanovil. Jen jsem sloţil přísahu,“

odpověděl nakonec a Halt několikrát pokýval hlavou.

„Dobře. Takţe pokud jde o vaše bohy, není pro ně dtleţité,

jestli se pokusíš splnit svoji přísahu dnes, nebo jestli s tím

počkáš, dokud nevyţeneme Temudţaje?“

Oberjarl začínal chápat. „To je pravda,“ řekl pomalu.

„Dokud tady bude úmysl, vallové budou spokojeni.“

„Ne!“ vyrušilo je pronikavé zavřísknutí. Byl to Slagor a

veškerá úlisná samolibost se z jeho hlasu vytratila. „Oberjarle,

171

copak nevidíš, ţe se tě snaţí oklamat? Něco tím sleduje. Ta

holka musí zemřít a musí zemřít hned! Jinak nemá tvoje slovo

ţádnou váhu!“ Slagor se nechal unést vztekem a dlouho

ţivenou touhou pomstít se Evanlyn za poníţení, které zaţil na

Skorghijlu. Ragnak se k němu otočil a v očích mu zahořel

plamen hněvu.

„Slagore, radil bych ti, aby ses zbavil svého nebezpečného

zvyku a přestal prohlašovat o druhých, ţe jsou lháři,“ varoval.

Kapitán vlčí lodi okamţitě všechno odvolával.

„Jistě, oberjarle. Já nechtěl říct, ţe –“

Ragnak ho přerušil dřív, neţ stačil větu dokončit.

„Mým nejvyšším zájmem je bezpečnost Skandie.

Temudţajové stojí na našem prahu, takţe si s Erakem

nemtţeme dovolit ţádné rozepře. Jestli bude souhlasit,

abychom náš spor odloţili, dokud se nevypořádáme s nepřáteli,

já budu taky pro.“

Erak neprodleně kývl na souhlas. „Povaţuju to za dobrý

návrh.“

V Ragnakově mysli přece jen ztstal stín podezření. Otočil

se k Haltovi a obočí se mu zamyšleně stáhla k sobě.

„Stejně bych rád věděl, co z toho máš ty, hraničáři. Získal

jsi vlastně jenom odklad.“

Halt zamyšleně naklonil hlavu ke straně. „To je pravda,“

připustil. „Ale v příštích dnech se toho mtţe hodně stát. Třeba

padneš v bitvě. Nebo Erak. Nebo já. Nebo padneme všichni tři.

A kromě toho, mtj hlavní cíl je stejný jako tvtj: vyhnat

Temudţaje. Protoţe kdyby vyhráli tady, netrvalo by dlouho a

vtrhli by i do Araluenu. Já jsem přísahal, ţe takovým věcem

budu bránit.“ Halt se pochmurně usmál. „To je další z těch

přísah, které všichni tak ukvapeně skládáme. Jsou s nimi

strašné nepříjemnosti, ţe?“

Ragnak se otočil a vystoupal na stupínek k rozměrnému

vladařskému křeslu.

„Tak dohodnuto,“ řekl. „Nejdřív vyřídíme tu záleţitost s

Temudţaji. Pak se vrátíme k téhle věci.“

172

Erak s Haltem si vyměnili pohledy a poté oba kývli. Jen

Slagor vypadal, ţe s takovým řešením nesouhlasí. Pod vousy si

mumlal nějaké kletby. Halt vzal Evanlyn za ruku a odcházel s

ní k východu z Velké dvorany, za nimi následovali oba učňové

a Erak. Neušli ani ptl tuctu krokt a Halt se ještě otočil zpátky

k Ragnakovi.

„Vlastně je tu ještě jedna otázka a na tu bych rád slyšel

odpověď od Slagora,“ pronesl. Přesně jak doufal, při vyslovení

Slagorova jména se všechny oči v sále bezděčně obrátily ke

skandijskému skirlovi. A kdyţ se na něj všichni dívali, Halt

pokračoval.

„Mohl by nám vysvětlit, co dělají jeho

lodě u ostrova

Fallkorku?“

173

Dvacet devět

Všichni se na Slagora dívali, takţe všichni viděli, jak

překvapeně, polekaně a provinile se zatvářil, kdyţ Halt

vyslovil název ostrova. Sice se rychle vzpamatoval, ale zpátky

uţ se to vzít nedalo.

„Já tu nejsem proto, abych odpovídal na tvoje otázky,

hraničáři!“ prskal vztekle. „Na této radě nemáš ţádnou

pravomoc!“

Erak přistoupil těsně k Slagorovi, hleděl mu zblízka do tváře

a zhoupl se na patách.

„Jenţe já ji mám,“ pronesl. „A i já bych chtěl slyšet tvou

odpověď.“

„Co se tady děje, Eraku?“ přerušil je Ragnak, ještě neţ

Slagor stačil odpovědět. Erak nespouštěl zrak ze Slagora.

„Dvě Slagorovy lodě jsou právě teď u ostrova Fallkorku,“

odpověděl. „Má v plánu někdy brzy za nimi vyrazit a pak plout

do Písečné zátoky.“

Erak sledoval, jak Slagorova tvář zesinala, kdyţ pochopil,

ţe jeho plány byly odhaleny. Neúprosně pokračoval, a protoţe

Slagor se pokoušel něco namítat, jarl čím dál víc zvyšoval hlas,

aby druhého muţe překřičel. „Tam chce nalodit sto padesát

174

temudţajských vojákt a přistát s nimi za našimi liniemi, aby

nás mohli napadnout zezadu.“

Všichni v síni začali křičet jeden přes druhého. Slagor

marně plival uráţky na Eraka a prohlašoval, ţe je nevinný.

Jeho stoupenci ve dvoraně, a nebylo jich málo, hlasitě

protestovali, zatímco Erakovi příznivci volali po Slagorově

hlavě. Rámus trval celou další minutu, pak Ragnak povstal z

trtnu.

„Ticho!“ zařval.

Ihned bylo ticho jako v hrobě.

„Jak to víš?“ zeptal se oberjarl. Slagora neměl rád. Hodně

Skandijct ho nemělo rádo. Představa takovéhle zrady byla ale

natolik v rozporu s přímočarým jednáním Skandijct, ţe

Ragnak prostě nedokázal něčemu takovému uvěřit, a to ani v

případě Slagora.

„Někdo jeho plány tajně vyslechl,“ řekl Erak.

Slagor ihned začal hlasitě hájit svou nevinnost. „To je leţ!

Hromada sprostých lţí! Kdo mě slyšel? Kdo tvrdí, ţe jsem

zrádce? Ať mi to hned řekne do očí!“

„Ten, kdo ho slyšel, Ragnaku,“ promluvil Halt silným

hlasem, aby ho bylo jasně slyšet v celé síni, „je vlastně mezi

námi.“

Po této zprávě Slagorovy námitky okamţitě utichly. Ragnak

vrhl na hraničáře znechucený pohled. Od té doby, co přišel do

Hallasholmu, byl zaběhaný a pohodlný řád věcí neustále

narušován.

„Tak si to poslechneme od něj,“ rozhodl oberjarl.

„Ne od něj, Ragnaku. Od ní. Tím člověkem je Evanlyn.

Moţná proto se Slagor tak horlivě snaţí ji očernit a připravit o

ţivot.“

Síň opět naplnil halas a Will si uvědomil, jak chytře to Halt

navlékl. V nastalém zmatku nikdo nepoloţil samozřejmou

otázku: jak by Slagor mohl vědět, ţe Evanlyn odhalila jeho

plán? Protoţe kdyby to nevěděl, neměl by ţádný dtvod ji

napadat. Jakmile však Halt zasil semínko pochybnosti, všichni

Skandijci byli ochotní uvěřit, ţe Slagor se chce zbavit Evanlyn,

175

a ne naopak. Proto se tohle obvinění nedalo brát na lehkou

váhu. Muselo se prošetřit.

„Dtkaz!“ vykřikl Slagor a stejně křičeli i někteří z jeho

stoupenct, protoţe uţ dostali strach z popravčí sekyry.

„Obvinit mě mtţe kaţdý! Ale kde je dtkaz?“

Ragnak zvednutím ruky zjednal ticho. „Nu, hraničáři,“

oslovil Halta, „mtţeš ta obvinění nějak dokázat?“

Erak vyuţil odmlky a vmísil se do hovoru, aby nemusel

odpovídat Halt. „Svengal přiveze ty dvě lodě z Fallkorku,“

prohlásil. „Měl by do přístavu dorazit zítra.“

Nyní Slagor viděl cestu, jak vyváznout, protoţe pochopil, ţe

ţádný hmatatelný dtkaz nemají. „Takţe dvě moje lodě čekají

na Fallkorku?“ začal opět drze vykřikovat. „A co to dokazuje?

Jak to ze mně dělá zrádce? To nestačí, co, Eraku?“

Někteří ze shromáţděných se té myšlenky chopili – a nikoli

pouze Slagorovi stoupenci. Jak Halt předtím upozornil, pouhá

přítomnost lodí na místě setkání není dtkazem Slagorovy

zrady. Slagor byl opět na koni, vykročil směrem k

shromáţděným muţtm a mluvil k nim, ne k oberjarlovi.

„Obviňují mě ze zrady! Uráţejí mě! Věří někomu, kdo je

nepřítelem naší země a komu náš oberjarl přísahal pomstu! A

přece svá hanebná tvrzení nemtţou nijak dokázat! Tohle je

skandijská spravedlnost? Já říkám, ať předloţí dtkaz!“

Přizvukovalo mu stále více hlast. Pak Slagor pokynul, aby

se shromáţdění ztišilo, a otočil se k Haltovi.

„Dokáţeš to, hraničáři?“ vyzval Halta a poslední slovo

vyplivl, jako kdyby šlo o uráţku. „Mtţeš předloţit nějaký

dtkaz?“

Halt mlčel, věděl, ţe propásli pravý okamţik a ztratili přízeň

davu. Věděl, ţe prohráli. Potom se dopředu prodral Will.

Postavil se po boku svého učitele a přítele.

„Já o jednom zptsobu vím,“ řekl.

Je těţké přimět ke ztišení hlučící zástup Skandijct, ale

Willovo prohlášení takový účinek mělo. Hlasy zmlkly, jako

kdyţ utne, a všechny oči se obrátily k malé postavě stojící mezi

176

Haltem a Erakem. Ticho prolomil Ragnak, přesně jak by Will

předpokládal.

„Jak?“ zeptal se stručně.

„Ano, přítomnost Slagorových lodí na tom ostrově nemtţe

být sama o sobě dtkazem, ţe má v úmyslu prodat Hallasholm

Temudţajtm,“ začal Will a pečlivě volil slova, protoţe si byl

vědom, ţe na přesnosti jeho vyjadřování visí jako na vlásku

jejich ţivoty. Viděl, ţe se Ragnak nadechl a chce něco říct,

takţe si pospíšil, neţ mu oberjarl skočí do řeči. „Ale… kdyby

se Erak s Vlčím větrem vydal k Písečné zátoce a kdyby tam

objevili řekněme sto padesát temudţajských vojákt, jak čekají

na lodě, jasně by to znamenalo, ţe někdo má v plánu vás zradit,

je to tak?“

Ze zástupu se ozývalo souhlasné mumlání. Ragnak svraštil

čelo a přemýšlel o předloţeném návrhu. Erak vedle Willa

zabručel: „Dobrý nápad, hochu.“

„To je pravda,“ prohlásil Ragnak nakonec. „Ukáţe se, jestli

se jednalo o zradu. Ale jak se pozná, jestli je do toho namočený

Slagor?“

Will si kousal ret a přemýšlel. Ale vtom promluvil Halt.

„Oberjarle, to se dá zjistit jednoduše. Ať si Erak vezme tři

lodě, ne jen jednu. Je to přece počet, který Temudţajové

očekávají. Pak mtţe promluvit s jejich velitelem a říct mu

třeba, ţe Slagor nemohl připlout a místo sebe posílá jeho.

Pokud na to temudţajský velitel odpoví něco ve smyslu ‚A kdo

je u všech všudy Slagor?‘, tady náš přítel je nevinný, jak tvrdí.“

Odmlčel se. Viděl, ţe Ragnak jeho návrh zvaţuje a pokyvuje

hlavou. Poté dodal, trochu ostřeji: „Na druhou stranu… pokud

bude jméno Slagor nepříteli známé, pak budeš mít dtkaz, jaký

potřebuješ.“

„To je směšné!“ vybuchl Slagor. „Přísahám ti, oberjarle, ţe

Skandii jsem nezradil! Tohle je spiknutí a vymysleli si to tihle

Aralueni!“ S opovrţením ukázal na Halta a Willa. „A nějak

obalamutili Eraka, aby jim uvěřil.“

„Pokud jsi nevinný,“ pravil váţně Ragnak, „tak se nemáš

čeho bát, ne?“ Upřeně se zadíval na Slagora, všiml si, jak se

177

mu na čele leskne pot, vnímal ječivý tón, který se mu usadil v

hlase. Slagor má nahnáno, pomyslel si. Čím víc věcí ten strach

potvrzovalo, tím víc byl Ragnak ochoten uvěřit, ţe tento muţ je

zrádce.

„Já nevidím ţádný dtvod, proč –“ začal namítat Slagor, ale

Ragnak ho gestem ruky zarazil.

„Já ano!“ rozkřikl se. „Eraku, ihned vezmi tři lodě do

Písečné zátoky a udělej, co navrhuje hraničář. Jakmile zjistíš,

jestli je Slagor v tom spiknutí zapletený nebo ne, vrať se zpátky

a podej hlášení. A pokud jde o tebe,“ obrátil se k Slagorovi,

který se začínal nenápadně sunout k postranním dveřím síně,

„nepokoušej se nikam zmizet. Chci tě mít pod dohledem,

dokud se Erak nevrátí. Ulfaku, ty se o to postarej!“ Poslední

slova byla určena dalšímu z Ragnakových předních jarlt. Ulfak

kývl, přistoupil k Slagorovi a uchopil ho za paţi.

„Ještě něco, oberjarle,“ ozval se Erak a skandijský vtdce se

opět obrátil k němu. „Jakmile zjistím, ţe je v tom Slagor

namočený, nebylo by dobré trochu pročistit řady nepřátel?

Alespoň jich pak na nás nepotáhne tolik.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil Ragnak. „Ale nepouštěj se do

ničeho riskantního. Já potřebuju vědět, kdo je ten zrádce, a

jestli tě Temudţajové zabijou, uţ se to od tebe nedozvím.“

„A proč nepokračovat v tom plánu, s kterým počítají?“ ujelo

Willovi dřív, neţ se stačil ovládnout. Skandijský vtdce ho

zpraţil pohledem, jako kdyby mu snad přeskočilo.

„Zbláznil ses?“ vyštěkl. „Má snad Erak přivézt ty

Temudţaje sem a tady je zajmout? Museli by s nimi bojovat a

potom je hlídat a to by nás stálo muţe, které potřebujeme do

bitvy.“

„Já nemyslel zpátky sem,“ bránil se Will, otočil se a očima

hledal podporu u Eraka. „Ale nemtţete si vymyslet nějakou

záminku a přimět je vystoupit z lodí na tom ostrově Fallkorku

– a pak je tam prostě nechat?“

Znovu bylo ticho. Tentokrát je přerušilo Erakovo srdečné

zachechtání. „Tak tomu říkám nápad za všechny peníze!“

šklebil se nadšeně na Willa. „Kdyţ ty… koňáky… protáhneme

178

Dravčí úţinou, dám za to krk, ţe budou ţadonit, aby mohli na

pár hodin vystoupit na břeh. V tuhle roční dobu je tam moře

strašlivý

–

pořádnou mořskou nemoc musí dostat kaţdej

zelenáč!“

Ragnak si zamyšleně mnul bradu. „Počítám, ţe tihle

Temudţajové nejsou zrovna zvyklí plavit se po moři?“ zeptal

se Halta.

„Vtbec ne, oberjarle,“ kývl Halt.

Ragnak sjel pohledem od hraničáře k jeho mladému učni.

„Tenhleten tvtj kluk má zřejmě nadání vymýšlet všelijaké

zákeřnosti, které se od vás hraničářt očekávají.“

Halt zlehka poloţil Willovi ruku na rameno a s kamenným

výrazem ve tváři prohlásil: „Jsme na něj velice hrdí, oberjarle.

Nepochybně to dotáhne hodně daleko.“

Ragnak unaveně potřásl hlavou. Takovéhle úskoky nebyly

nic pro něj. Mávl rukou směrem k Erakovi.

„Připrav lodě a vypluj,“ nařídil mu.

„Pak vyklop ty

Temudţaje na Fallkorku a vrať se sem.“ Pro Ragnaka tím bylo

vše odbyto, ale Slagor měl ještě jednu zoufalou námitku.

„Oberjarle! Tihle lidi mě přece obviňují! Všichni se na mě

domluvili! Nemtţeš je poslat, aby ověřili svoje vlastní

tvrzení!“

Ragnak se zamyslel. „Dobrá připomínka.“ Otočil se k

hilfmannovi. „Borso, popluješ s nimi jako nezávislý svědek.“

Pak přejel pohledem k Slagorovi a na závěr dodal: „A ty zatím

doufej, ţe v Písečné zátoce ţádní Temudţajové nebudou.“

179

Třicet

Erak pohlédl na postavu stojící vedle něj na zádi vlčí lodi a

tvář se mu uţ posté roztáhla v širokém úsměvu a odhalila

řadu zčernalých ztbt.

Halt vnímal pohled i úsměv a nevrle prohodil: „Ten pohled

časem trochu ztrácí své kouzlo, ne?“

Jarl zavrtěl hlavou a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Pro mě

ne,“ odvětil zvesela. „Pokaţdý je to stejně čerstvý jako prvně.“

„To jsem moc rád, ţe Skandijci mají tak vytříbený smysl

pro humor,“ podotkl hraničář a zamračil se. Jeho špatné náladě

nikterak nepřidalo, kdyţ viděl, ţe se směje i

pár dalších

Skandijct. Po pravdě řečeno, vypadal směšně. Odloţil

hraničářský oděv i pláštěnku a oblékl se po skandijsku – do

kazajky z ovčí ktţe, krátkého koţešinového pláště a vlněných

kalhot, zašněrovaných od kolen dolt koţenými řemínky.

Přinejmenším tak

to tedy mělo být. Ale protoţe Halt byl

podstatně menší postavy neţ prtměrný dospělý Skandijec, měl

nohavice zašněrované uţ od stehen a kolem bokt mu kalhoty

plandaly. Ovčí kazajka na něm visela tak, ţe by se do ní vešel

ještě jednou.

„Mtţeš si za to sám,“ odsekl Erak. „Nikdo tě nenutil, aby

ses snaţil vypadat jako jeden z nás.“

180

„Přece jsem ti to říkal,“ zamumlal Halt. „Temudţajové mě

dobře viděli, kdyţ nás honili tam u hranice – a i kdyby ne,

nemají ţádný dtvod, aby se jim líbil někdo, kdo je oblečený

jako hraničář.“

„Tos říkal,“ prohlásil Erak a pořád se usmíval. Sklonil se

nad nádobu s plovoucím kompasem a určil směr plavby k

dalšímu mysu.

„Kousek na východo-jihovýchod,“ zabručel si pro sebe a

potom zvýšil hlas a křikl na své muţe: „Dávejte pozor! Za

dalším mysem leţí Písečná zátoka!“

Na palubách vlčí lodi nastal rozruch, Skandijci se

přesvědčovali, ţe mají zbraně po ruce, ale ţe přitom nejsou

vidět. Po Erakově pokynu předala hlídka v lodním koši zprávu

dalším dvěma vlčím lodím plujícím v těsné blízkosti.

Vlčí kapitán šťouchl Halta loktem do ţeber, nijak zvlášť

šetrně. Bylo vidět, ţe má co dělat, aby se nerozchechtal. „Měl

by sis radši nasadit helmici,“ doporučil. Kdyţ hraničář sáhl po

velikánské rohaté helmici, jakou nosil kaţdý skandijský

válečník, zatvářil se ještě pochmurněji neţ předtím.

Tohle byla nejproblematičtější součást jeho převleku. Erak

trval na tom, ţe ţádný Skandijec by se nikdy neobjevil mezi

lidmi bez helmice, takţe vtbec nepřicházelo v úvahu, aby ji

Halt neměl. A i kdyţ byl Halt přesvědčen, ţe jeho hlava má

naprosto normální velikost, skandijské helmice byly pro obry. I

ta nejmenší, kterou dokázal Erak sehnat, se mu na hlavě

kolébala, padala přes uši a klouzala přes oči. Museli ji hodně

vycpat, a tak se nakonec podařilo, ţe na hlavě seděla jakţ takţ

pevně. Ale pořád neuvěřitelně odstávala do všech stran.

Skandijci škodolibě přihlíţeli, jak si Halt opatrně posadil

helmici na hlavu. Hilfmann, jehoţ vzali s sebou na Ragnaktv

příkaz, potřásl hlavou a zahihňal se. Nevoják Borsa v ţivotě

nezaţil ani jedinou bitvu, ale věděl, ţe i on ve srovnání s

Haltem vypadá mnohem víc jako bojovník.

„I kdyby se ukázalo, ţe to celé byla jen ztráta času,“ svěřil

se pobaveně, „za tenhle pohled to stálo.“

181

Halt se zlostně odvrátil. A to byla chyba. Při prudkém

pohybu se helmice pootočila a sjela mu přes oči. Tiše zaklel,

srovnal si tu bláznivou věc na hlavě a snaţil se nevšímat si

přidušeného smíchu Skandijct.

Loď plula po větru, ale protoţe teď Erak hodlal kormidlovat

Vlčí vítr kolem mysu a bokem k větru, vypukl na palubě shon.

Bylo třeba skasat velkou čtvercovou plachtu a upevnit ji k

příčnému ráhnu. Ve vidlicích zarachotila dlouhá těţká vesla,

kdyţ se do nich posádka opřela a začala hladce a rytmicky

veslovat, aby se loď neuchýlila ze směru. Halt se otočil a

zjistil, ţe další lodě provádějí totéţ. Helmice se mu na hlavě

opět nebezpečně zakymácela a Halt ji znechuceně strhl a

odhodil na palubu. Upřel pohled na Eraka, čekal, ţe bude mít

nějaké drzé poznámky. Jarl pouze pokrčil rameny a pousmál

se.

Uţ téměř obepluli poslední výběţek a kaţdý, kdo mohl,

zvědavě natahoval krk, aby se podíval, jestli je pobřeţí pusté,

nebo jestli tam čeká tlupa temudţajských vojákt. Loď trýznivě

pomalu míjela mys a postupně se objevoval pás písčitého

pobřeţí za ním. Kdyţ při prvním pohledu na břeh Halt nespatřil

ţádné Temudţaje, nepříjemný pocit mu sevřel útroby. Ale

zatím byl v dohledu jen jiţní cíp pobřeţí, a kdyţ dopluli dál,

ostatní přihlíţející překvapením slabě hekli a svírání v Haltově

břiše vystřídala vlna radosti.

Uprostřed písčitého

pobřeţí se nacházely tři oddíly

temudţajského jezdectva.

Oblé plstěné stany stály v úhledných řadách. Koně byli

uvázáni na travnatém okraji. Jak Halt věděl, kaţdý oddíl měl

šedesát muţt. Předpokládal, ţe po deseti muţích z kaţdého

bude vyčleněno ke koním, kteří na vlčích lodích pochopitelně

nepoplují. Vřískavé zatroubení temudţajského rohu jim dalo

najevo, ţe o nich vědí.

Borsa smutně kroutil hlavou nad dtkazem Slagorovy zrady.

„Doufal jsem, ţe naše výprava bude zbytečná,“ přiznal hořce.

„Pomyšlení, ţe se z nějakého Skandijce stal zrádce, je zlé.“

182

Odvrátil se od Halta s Erakem a ti dva si vyměnili pohledy.

Erak pokrčil rameny. Nebyl taková citlivka jako hilfmann a

také lépe znal Slagorovu povahu.

„Je čas udělat si jasno,“ řekl klidně. Opřel se do

kormidelního vesla a Vlčí vítr zamířil přídí rovnou ke břehu.

Jak bylo dohodnuto, obě další lodě se zastavily a veslaři

zabírali vesly jen natolik, aby ve větru a za přílivu udrţeli lodě

na místě ve vzdálenosti zhruba pět set stop od břehu. Sice byli

na dostřel luku, ale proti temudţajskému útoku je chránily

velké okrouhlé štíty seřazené podél lodního hrazení.

Jejich druhové na Vlčím větru takové štěstí neměli. Mířili

přímo k pobřeţí a kaţdým záběrem vesel se víc a víc

vystavovali případné nečekané salvě temudţajských šípt.

„Drţte hlavy dole,“ zavrčel Erak na veslaře. Bylo to

zbytečné varování. Byli sehnutí, co nejvíc mohli, a snaţili se,

aby jim ani kousek těla nevyčníval nad dubové hrazení. Halt si

všiml, ţe jarlova pravá ruka čas od času nakrátko pouštěla

veslo a téměř bezděčně přejela po toporu mohutné bojové

sekery, kterou měl opřenou těsně vedle sebe.

Muţi na břehu začali pobíhat a na kraj moře se dostavila

skupinka ptl tuctu Temudţajt. Za jejich zády se hlasitě

ozývaly rozkazy velitelt čet, kteří připravovali vojáky k

nalodění na tři vlčí lodě.

Moře bylo dostatečně hluboké téměř aţ ke břehu. Vlčí lodě

byly pochopitelně stavěné na to, aby přistály i ve vodě hluboké

pouhé tři stopy, ale Temudţajové nevěděli, ţe Halt s Erakem se

dohodli, ţe bude lépe drţet si nepřítele dál od těla. Ve

vzdálenosti šedesáti stop od břehu vydal Erak krátký povel a

vesla na jednom boku byla vytaţena, zatímco protější řada ještě

zabrala, takţe úzké plavidlo se pootočilo o čtvrt kruhu a stálo

bokem ke břehu.

Erak kývl na svého zástupce, aby ho vystřídal u kormidla.

Pak se přesunul na stranu přivrácenou k pobřeţí a zahalekal

hlasem, který uměl překřičet i silnou bouři.

„Hola tam na břehu!“ zařval a Halt od něj kvapem ustoupil

několik krokt stranou.

183

Temudţaj stojící uprostřed malé skupinky na pobřeţí sloţil

dlaně do kornoutu kolem úst a odpovídal: „Jsem Orkam, velitel

této jednotky. Kde je Slagor?“

Odněkud zezadu zaslechl Halt krátké syknutí, a kdyţ se

otočil, spatřil Borsu, jak zkroušeně vrtí hlavou. Nezvratné

potvrzení Slagorovy účasti na tomto plánu zaptsobilo i na další

Skandijce.

„Buďte zticha!“ varoval je Halt a muţi se rychle uklidnili.

Erak odpovídal tak, jak se předem dohodli s Haltem a Borsou.

„Oberjarl Ragnak se začal víc zajímat o naše plavby. Pro

Slagora bylo příliš nebezpečné, aby se vydal na tuto výpravu.

Přidá se k nám na ostrově Fallkorku.“

Temudţajští velitelé se začali chvatně radit mezi sebou.

„Nezamlouvá se jim to,“ ucedil Erak koutkem úst.

„Není třeba, aby se jim to zamlouvalo. Musejí tomu jen

uvěřit,“ odpověděl mu stejným

zptsobem Halt. Po

několikaminutové domluvě se od skupinky opět oddělil Orkam

a znovu volal: „Čekali jsme Slagora. Jak máme mít jistotu, ţe

vám mtţeme věřit? Nechal nějaký vzkaz? Tajné heslo?“

Muţi na lodi si vyměnili ustarané pohledy. Tohle byla

jediná věc, které se obávali. Jestli měl Slagor s Temudţaji

domluvené nějaké heslo, pak je jejich plán v troskách. I kdyţ

hlavního cíle uţ dosáhli. Prokázali Slagorovu účast na spiknutí.

Ale byli tady a příleţitost připravit nepřítele o sto padesát

bojeschopných muţt byla nesmírně lákavá.

„Nějak se z toho vykruť,“ rychle radil Halt. „Právě řekl, ţe

čekali Slagora, takţe ţádné heslo nepotřebovali.“ Erak kývl.

Znělo to rozumně.

„Podívej, brachu,“ zaburácel znovu Erak. „Já ţádné heslo

nepotřebuju. Jsem tu, abych vás naloţil. A riskuju přitom krk!

Jestli se teď rozhodnete nastoupit na loď, tak to udělejte. Jestli

ne, tak já se vydám na svoji výpravu a vás tady klidně nechám

hrát si s Ragnakem na válku. Takţe si vyber!“

Na břehu se opět odehrála chvatná porada. Na Orkamovi

bylo vidět, ţe se mu moc nechce, ale zároveň bylo jasné, ţe

zvaţuje své moţnosti. Dlouze a zkoumavě si prohlíţel vlčí loď

184

a zřejmě se rozhodl, ţe od posádek veslařt se nemá čeho

obávat.

„Tak dobře!“ zakřičel. „Připlujte blíţ a my se nalodíme.“

Erak však zavrtěl hlavou.

„Převezeme vás na člunech,“ zahalekal. „Tady nemtţeme

přistát.“

Orkam hněvivě máchl rukou. Zřejmě neměl rád, kdyţ něco

neprobíhalo přesně podle jeho vtle.

„O čem to mluvíš?“ zaječel. „Slagor přistál se svou lodí

přesně tady. Já to viděl!“

Erak přešel k hrazení a vylezl nahoru. Úplně se tak vystavil

případným střelám z pobřeţí.

„Pozor,“ snaţil se nenápadně zamumlat Halt.

„A pověz mi, brachu,“ oslovil ho Erak s neskrývanou

jízlivostí, „nabral potom Slagor na palubu padesát chlapt a

odplul s ní?“

Chvíli bylo ticho a temudţajský velitel přemýšlel o

Erakových slovech. Erak viděl, ţe váhá, a tak přitlačil: „Jestli

teď přistanu a nalodím tvoje bojovníky, tak uţ neodplujeme.

Hlavně ne při takhle rychlém přílivu.“

To zřejmě rozhodlo. Orkam neochotně mávl na souhlas.

„Tak dobrá!“ zavolal. „Kolik muţt uvezete najednou?“

Erak odolal pokušení hlasitě si oddechnout úlevou.

„Tři čluny, v kaţdém po osmi muţích,“ zakřičel.

„Čtyřiadvacet najednou.“

Orkam kývl hlavou. „Dobrá, Skandijče, pošli čluny.“ Otočil

se ke svým poručíktm a rozkázal, ať řídí naloďování. Erak na

palubě

Vlčího větru

uţ dával oběma dalším vlčím lodím

znamení, aby se přiblíţily a rovněţ vyslaly na břeh čluny.

185

Třicet jedna

„Poloha dvě… pal!“ zavelel Will lučištníktm a stovka paţí

se zdvihla ve

stejném úhlu, natáhla luk a víceméně

zároveň vypustila šípy. Drnčivé zasvištění vyslaných šípt se

stokrát znásobilo a Will s Horácem spokojeně přihlíţeli, jak se

temný mrak šípt v oblouku nese k terči, který se těsně předtím

zvedl.

Evanlyn seděla na starém nepojízdném vozíku několik

krokt za řadou lučištníkt a se zaujetím vše sledovala.

Šípy se s příznačným tupým ţuchnutím zabodávaly do

trávníku v okolí terče a ty, které terč zasáhly, vydaly zřetelnější

zvuk.

„Štíty!“ zakřičel Horác a po boku kaţdého střelce vystoupil

vpřed pěšák s velkým obdélníkovým dřevěným štítem

navlečeným na levé paţi a postavil se tak, aby kryl sebe i

lučištníka, dokud nebude připravený další šíp. S tímto nápadem

přišel bojovnický učeň Horác, kdyţ jednou přihlíţel nácviku

lukostřelby. Will bez váhání toto zlepšení zavedl. Lučištníkt

měl pouze stovku a nemohl si dovolit ztrácet je během odvetné

palby, kterou Temudţajové nepochybně zahájí, jakmile jeho

muţi začnou střílet.

186

Will rychle přelétl očima lučištníky, aby se ujistil, ţe jsou

připraveni k dalšímu výstřelu. Pak se otočil k cvičné louce a

čekal, kde se objeví příští terč.

Tamhle! Skupinka muţt za jeho zády zatáhla za provazy a z

trávy se zvedla další deska. Willovi ten pohyb málem unikl,

protoţe zjišťoval, jestli jsou střelci připraveni. Cítil, ţe se ho

zmocňuje panika. Všechno probíhalo moc rychle.

„Uvolnit!“ zvolal a přál si, aby se mu nechvěl hlas. Štítonoši

ustoupili stranou.

„Ptlobrat vpravo! Poloha tři… pal!“

Znovu se ozval svist. Stín dalšího mraku šípt se mihl přes

louku a snesl se do okolí druhého terče. A z trávy uţ vyrtstal

další terč, tentokrát mnohem blíţ.

„Štíty!“ znovu vykřikl Horác a lučištníci byli opět zaštítěni

před odvetnou palbou. Kdyţ Horác dával povel muţstvu,

zároveň ho prováděl sám a zakryl Willa velkým štítem.

„Dělejte, dělejte,“ mumlal Will. Netrpělivě přešlapoval z

jedné nohy na druhou a sledoval, jak muţi berou nové šípy a

vkládají je do tětiv. Lučištníci jeho náladu vycítili a snaţili se

svou činnost urychlit. Mimořádný spěch se podepsal na jejich

výkonu. Tři upustili šíp, kdyţ se ho snaţili vloţit do tětivy,

další si počínali jako nešikovní začátečníci. Will si zdrceně

uvědomil, ţe bude muset pokračovat jen s těmi, kdo jsou

připraveni. Přejel očima k terči. Muţi s lany ho přitahovali blíţ

rychlostí, jakou

by asi postupoval nepřítel. Na to, aby ji

dokázal okamţitě odhadnout, se vzdálenost měnila moc rychle.

Tím, ţe

sledoval střelce, jestli jsou připraveni, ztratil

soustředění a cit pro dění na bitevním poli.

Rozmrzele sestoupil z velitelského stanoviště na

nízkém

stupínku postaveném na konci střelecké palebné linie.

„Pohov!“ zavelel. „Udělejte si přestávku.“

Uvědomil si, ţe se napětím zpotil, a cípem pláštěnky si utřel

čelo. Horác odloţil velký štít a šel za Willem.

„Co se děje?“ zeptal se.

187

Will zničeně potřásal hlavou. „Nemá to cenu,“ řekl.

„Nemtţu zároveň hlídat terč i střelce. Nejde to. Budeš se na ně

muset dívat ty a říct mi, aţ budou připravení.“

Horác svraštil čelo.

„To bych mohl,“ souhlasil. „Ale aţ přijde bitva, budu mít

nejspíš dost práce, abych tě kryl před dopadajícími šípy. Takţe

i já potřebuju sledovat nepřítele. Pokud nechceš vypadat jako

jeţek.“

„Ale někdo to bude muset dělat!“ rozčiloval se Will. „Ještě

jsme se ani nezačali připravovat na kajdžiny a uţ se to celé

sype!“

O kajdžinech jim vyprávěl Halt. Byli to prvotřídní střelci a

kaţdá jednotka šedesáti Temudţajt jednoho měla. Úkolem

kajdžinů

bylo odstřelovat velitele nepřátelských oddílt.

Willovým úkolem bude jim v tom bránit, a proto se připravoval

za pomoci menších terčt, které byly rozmístěné na louce a

nečekaně se zvedaly. Jenţe kdyby musel sledovat své

lučištníky i nepřítele, byla naděje, ţe se mu podaří ostřelovače

zneškodnit, vlastně hodně malá.

A naproti tomu moţnost, ţe některý z nich zastřelí jeho,

byla podstatně větší.

„Mohla bych to dělat já,“ pronesla Evanlyn a oba chlapci se

k ní otočili. Viděla, ţe se oba tváří pochybovačně. „Mohla

bych to dělat. Mohla bych sledovat lučištníky a zavolat, aţ

budou připraveni.“

„Jenţe to bys musela být v bitvě!“ bryskně namítl Horác.

„Bude to nebezpečné!“

Evanlyn zavrtěla hlavou. Will zatím nic nenamítl. Viděla, ţe

její nápad alespoň zvaţuje. Pospíšila si, neţ ho zavrhne:

„Lučištníci vlastně nejsou v první linii. Budete aţ za ní a

budete chránění příkopem a valem. I pro mě by se dal

vybudovat nějaký úkryt, třeba pod velitelským stanovištěm.

Tam bych byla před šípy v bezpečí. Já nepřítele ani

nepotřebuju vidět, jen naše střelce.“

„Ale co kdyţ Temudţajové naši linii prorazí?“ zeptal se

Horác. „Pak budeš přímo uprostřed bitvy!“

188

Evanlyn pokrčila rameny. „Jestli Temudţajové prorazí, bude

jedno, kde jsem. Pro všechny to bude znamenat smrt. A navíc,

kdyţ mtţou riskovat ostatní, tak proč ne já?“

Horác měl dostatek rozumu, aby neodpověděl protože jsi

holka. A musel uznat, ţe v něčem má Evanlyn pravdu. Ale

nepřesvědčilo ho to. Otočil se k Willovi.

„Co si myslíš ty, Wille?“ zeptal se. Očekával, ţe hraničářský

učeň s ním bude zajedno, a byl trochu překvapen, kdyţ Will

neodpověděl okamţitě.

„Myslím,“ řekl Will po chvíli, „ţe má moţná pravdu.

Vyzkoušíme to.“

* * *

„Připraveni,“ klidně ohlásila Evanlyn. Byla skrčená pod

stupínkem, na němţ stáli Will s Horácem.

„Uvolnit!“ To byl Horác. Štítonoši vedle střelct poklekli na

koleno.

„Vlevo vlevo! Poloha jedna… pal!“

Salva byla roztrhaná a Will věděl, ţe to zavinil on. Vydal

povel ke střelbě o zlomek dřív, neţ bylo třeba, a někteří střelci

ještě neměli naplno nataţený luk. V duchu si za to vynadal.

Slyšel, jak Horác opět volá štítonoše a viděl šípy, které zasáhly

terč – i ty, které k němu nedoletěly.

Hlásilo se však nové ohroţení. Vyhoupl se další velký terč a

začal se sunout směrem k nim. Zároveň od terče, na který

právě zaútočili, vyjel další, menší terč. Měl rozměry lidské

postavy a byl určený pro Willa. Will natáhl a vystřelil. Viděl,

ţe šíp zasáhl cíl, a právě v tom okamţiku Evanlyn znovu

vykřikla „připraveni“. Rychle obrátil pozornost k hlavnímu

terči a Horác nařídil štítonoštm spustit štíty.

„Vlevo! Poloha tři…“ Vyčkával a pak se poopravil. „O

polovinu níţ…“

Přinutil se nic neuspěchat a pak zavolal: „Pal!“

189

Tentokrát letěla salva správně, většina šípt skončila v terči

nebo v jeho těsné blízkosti. Kdyby to byla útočící skupina

jezdct, skončilo by to pro ně krutě.

„Štíty!“ hulákal Horác a celý postup se začal znovu

opakovat. Will však unaveně zvedl ruku.

„Pohov,“ řekl a Horác

jeho povel hlasitě zopakoval.

Lučištníci i štítonoši prováděli tento nácvik uţ celé dvě hodiny,

jen s krátkými přestávkami, takţe všichni se s povděkem svalili

do trávy, aby si odpočinuli. Horác se zazubil na Willa.

„Nebylo to špatné,“ prohlásil. „Odhaduju, ţe dvacet z

pětadvaceti terčt jsme pořádně prošpikovali. A tys trefil

kaţdého kajdžina.“

Menší terče připevněné ke kaţdé velké desce představovaly

kajdžiny. Kdyţ Will nemusel hlídat lučištníky i nepřítele, byla

to pro něj hračka.

„To je pravda,“ řekl Will na Horácovu poznámku. „Jenţe

tihle nestřílejí.“

Potají se ze svého výkonu radoval. Střílel dobře, i kdyţ ho

rozptylovalo odhadování vzdálenosti a dráhy pro celou

jednotku. Usmál se na Horáce a na Evanlyn. Na chvíli se vrátil

příjemný pocit starého kamarádství.

„Dobrá práce,“ pochválil všechny a zvýšeným hlasem

oznámil: „Uděláme si ptl hodiny přestávku.“

Mezi lučištníky to potěšeně zašumělo a odebrali se ke kraji

cvičné louky k nádobám s pitnou vodou. Za Willovými zády se

ozval známý hlas: „Dejte si pro zbytek dne volno. Udělali jste

toho aţ dost.“

Oba chlapci i dívka se otočili za zvukem Haltova hlasu. Will

najednou oţil a hořel zvědavostí dozvědět se, co se odehrálo v

Písečné zátoce.

„Halte!“ vykřikl dychtivě. „Co se dělo? Byli tam

Temudţajové? Podařilo se vám je přelstít?“

Halt věděl, ţe bude čelit přívalu otázek, ale zvedl ruku, aby

ho zadrţel. Kdyţ přicházel, spatřil něco, co mu dělalo starosti.

190

„Wille, proč jste do toho zapojili i Evanlyn?“ zeptal se.

Viděl v chlapcových očích váhavost, ale pak se Will zatvářil

odhodlaně.

„Protoţe ji potřebuju, Halte. Potřebuju někoho, kdo bude

sledovat střelce a dá mi vědět, aţ budou připraveni. Jinak to

nejde.“

„Nemohl by to dělat někdo jiný?“

„Nevím o nikom, komu bych mohl věřit. Chci někoho, kdo

nepanikaří. Kdo umí zachovat rozvahu.“

Halt se zamyšleně škrábal na bradě. „Jak víš, ţe Evanlyn

nezpanikaří?“

Odpověď následovala okamţitě.

„Protoţe jsem to zaţil v Celtice – tam u mostu.“

Halt pohlédl do tří mladých tváří před sebou. Byly klidné. A

nebojácné. Věděl, ţe Will

má pravdu. Potřeboval někoho,

komu mohl věřit.

„Tak dobrá,“ souhlasil, a kdyţ se všichni tři rozzářili, dodal:

„A netvařte se tak vesele. Jestli ji někdo zastřelí, tak jejímu otci

to budu muset vysvětlovat já.“

„A co Temudţajové?“ zeptal se Will. „Našli jste je v

Písečné zátoce?“

Při zmínce o Slagorově spiknutí úsměv na Evanlynině tváři

povadl a vystřídal ho úzkostlivý výraz.

„Byli tam,“ rychle řekl Halt a rozptýlil její nejhorší obavy.

„A dali jasně najevo, ţe čekali Slagora.“ Kdyţ Evanlyn

vydechla úlevou, kývl směrem k ní. „Pokud jde o tebe,

princezno, hodně to věci změnilo.“

„Pořád je tu Ragnakova přísaha,“ řekla hluše.

Halt kývl hlavou. „To ano. Ale Ragnak aspoň souhlasí, ţe

nic nepodnikne, dokud nevyţeneme Temudţaje.“ Evanlyn

mírně rozhodila rukama.

„To je jenom odklad, nic víc,“ namítla.

„Problémy, které se odloţí, se často vyřeší samy,“ podělil se

s ní Halt o svoji zkušenost a rukou objal Evanlyn kolem

štíhlých ramen. Evanlyn se na něj usmála, ale úsměv se jí moc

nepovedl.

191

„Kdyţ to říkáte,“ odvětila.

„Ale Halte, jestli mtţete,

neříkejte mi ‚princezno‘. Není dobré upozorňovat na to

Ragnaka při kaţdé příleţitosti.“

Hraničář kývl. „Uznávám, ţe máš pravdu,“ řekl. Potom

tlumeně dodal, tak aby to slyšela jen ona: „Mezi námi, jemu to

nikdo připomínat nemusí, ale ty nebuď moc překvapená, kdyţ

bude v okamţiku, kdy vyţeneme ty zpropadené Temudţaje,

připravena Erakova loď, aby tě odsud odvezla.“

Pohlédla na něj s nadějí v očích. Jejich pohledy se setkaly a

Halt významně kývl. Přejela očima od něj k hřmotnému

skandijskému jarlovi, který právě přicházel přes cvičnou louku,

a potom se natáhla a zlehka políbila Halta na tvář.

„Díky, Halte,“ řekla tiše. „Alespoň vím, ţe je i jiná

moţnost.“

Hraničář pokrčil rameny a usmál se na ni. „Od toho jsem

přece tady,“ prohlásil a měl radost, ţe jí v očích zase bliklo

světélko naděje. Ještě jednou se na něj usmála, nenápadně se

vzdálila a zamířila do svého pokoje. Nesmírně se jí ulevilo, ţe

Halt vymyslel zptsob, jak by mohla uniknout zlému osudu, a

potřebovala být chvíli sama.

Skandijci obsluhující terče pokřikovali na přicházejícího

Eraka. Chtěli vědět, co zjistil v Písečné zátoce. Kdyţ jarl

potvrdil, ţe Slagor je zrádce, muţi zlostně mručeli a obraceli

pomstychtivé pohledy směrem k Ragnakovu sídlu, kde drţeli

Slagora pod dohledem.

„A co Temudţajové, Eraku?“ zeptal se Will. „Jak jste je

přesvědčili, aby vystoupili na ostrově Fallkorku?“

Cvičištěm se rozlehl Eraktv rachotivý smích. „Naopak,

nemuseli jsme je vtbec přesvědčovat. Byli celí ţhaví, aby se

dostali na pevnou zem.“

Hlouček Skandijct kolem Eraka se rozchechtal a jarl

pokračoval: „Podařilo se mi najít skvělý místo, kde vítr foukal

do zad, vysoký vlny naráţely na pravobok a v úţině zuřil

příliv, a to všechno pěkně najednou. Stačilo pár hodin a naši

divocí koňáci zkrotli jako jehňátka – jako malý pozvracený

jehňátka.“

192

„A nejenom oni,“ trpce poznamenal Halt. „Uţ jsem párkrát

v ţivotě na rozbouřeném moři byl, ale nikdy jsem nezaţil

takové houpání a poskakování, jaké jsi zařídil ty.“

Erak znovu zařičel smíchy. „Tady tvtj pan učitel zezelenal

skoro do barvy tý svojí pláštěnky,“ hlásil Willovi. Halt

povytáhl jedno obočí.

„Aspoň jsem nakonec našel pouţití pro tu zlořečenou

helmici,“ poznamenal a Eraktv úsměv vyprchal.

„To jo. Nemám ponětí, co Gordoffovi řeknu,“ přiznal se.

„Slíbil jsem mu, ţe na tu helmici dám pozor. Je jeho nejmilejší

– je to opravdová rodinná památka.“

„Nu, dá se říct, ţe teď je opravdu pouţitá,“ řekl Halt a

Willovi neuniklo slabé škodolibé zablýsknutí v jeho očích.

Hraničář kývl hlavou směrem ke skupině lučištníkt stojících

opodál.

„Zdá se, ţe jsi s nimi dost dobře zapracoval,“ řekl.

Will měl z učitelovy pochvaly ohromnou radost.

„Hm,“ řekl a snaţil se, aby to znělo nenuceně, „šlo to docela

dobře.“

„Z toho, co jsem viděl, ještě mnohem líp,“ poznamenal Halt.

Pak zopakoval svtj předchozí návrh. „Jak jsem řekl, Wille. Dej

jim na zbytek dne volno. A sobě taky. Zaslouţíte si odpočinek.

A jestli se nepletu, toho v dalších dnech zrovna moc mít

nebudeme.“

193

Třicet dva

Byl to zvláštní zvuk – trochu jako vzdálený mořský příboj

nebo slabé burácení hromu, napadlo Willa. Aţ na to, ţe

ţádné hřmění takhle dlouho netrvá. Zdálo se, ţe ten zvuk nemá

začátek ani konec. Jen trval a opakoval se pořád znovu a

znovu.

A postupně sílil.

Bylo to dunění tisíct koňských kopyt zvolna cválajících

směrem k nim.

Will několikrát prověřil hmatem tětivu, jestli je správně

napjatá. Oči upíral k místu, kde se měla podle všeobecného

očekávání objevit temudţajská armáda. Úzký pás pobřeţí mezi

horami a mořem tvořil ve vzdálenosti něco přes ptl míle

výběţek, který na chvíli zakryl výhled na postupující vojsko.

Willovi vyschlo v hrdle a marně se pokoušel polknout.

Sáhl po měchu s vodou zavěšeném vedle toulce a propásl

okamţik, kdy se Temudţajové vyvalili ze zátočiny.

Všichni kolem bezděčně vykřikli. Jezdci jeli bok po boku,

třmen vedle třmenu, v jedné dlouhatánské řadě, koně zlehka

cválali a drţeli stejný krok.

„Určitě jsou jich tisíce!“ pronesl jeden z lučištníkt a Will v

jeho hlase postřehl strach. Něco podobného se vydralo z

194

dalšího tuctu hrdel podél celé linie.

Z řady skandijských

válečníkt za jejich zády nevyšel ani hlásek.

Temný dusot kopyt teď začal doplňovat jemnější a vyšší

zvuk – cinkavé chřestění postrojt. Jezdci ujíţděli dál a blíţili

se k čekajícím řadám tichých Skandijct. Pak se ozval hlas

polnice, jedno pronikavé zatroubení, a všichni přitáhli otěţe a

stanuli.

Ticho, které předchozí hřmění vystřídalo, bylo téměř

viditelné.

Pak se ozval mocný řev z hrdel skandijských bojovníkt

připravených v obranném postavení. Řev hrdého odporu a

vzdoru, doprovázený uši drásajícím řinčením seker a širokých

mečt o štíty. Postupně umlkal. Temudţajové tiše seděli na

koních a upírali zraky na nepřítele.

„Jen klid!“ vyzval Will své střelce. Kdyţ nyní spatřil

temudţajský šik, připadala mu jeho jednotka směšně malá. Bok

po boku přijíţdělo v prvním sledu určitě šest nebo sedm set

Temudţajt. A za nimi bylo pětkrát nebo šestkrát tolik dalších.

Uprostřed vojska, kde seděl na koni vojevtdce, se pohybovala

řada barevných signalizačních praporkt. Odpovídaly jim další

praporky ze stanovišť uvnitř šiku jezdct. Opět se ozvalo

pronikavé zatroubení – tentokrát jiný tón – a přední sled jezdct

na koních postoupil vpřed. Znovu zachřestily postroje, vzduch

prořízlo mohutné zařinčení a mdlý sluneční svit se zatřpytil na

čepelích stovek obnaţených šavlí.

„Připravují se k boji zblízka,“ tiše poznamenal Horác vedle

Willa.

Will kývl. „Pamatuješ, co říkal Halt? Jejich první manévr

bude klamný – útok a pak předstíraný ústup, aby Skandijce

vylákali k sobě. Se skutečným útokem začnou, aţ kdyţ se

Skandijci rozptýlí při pronásledování.“

Osmnáct stovek Skandijct stálo ve třech řadách na úzkém

pruhu pevniny mezi mořem a hustě zalesněnými horami.

Čekali za pečlivě navršeným valem. Šikmý obranný násep,

obrácený proti Temudţajtm, se jeţil rtzně vysokými ostrými

ktly, jejichţ účelem bylo poranit koňská břicha.

195

Hlavní obranné postavení umístil Halt do bodu, kde byl pás

pevniny nejuţší a boky jim chránil zleva prudký zalesněný sráz

a zprava moře. Samotný Hallasholm leţel asi dvě stě padesát

krokt za hlavní obrannou linií. Willova jednotka lučištníkt

byla po pravé straně na náspu vzdáleném asi pět krokt za

hlavní obrannou linií. Chránilo je proutěné hrazení a v tuto

chvíli se krčili za ním.

Halt, Erak a Ragnak zaujali velitelské postavení na malém

pahorku víceméně uprostřed skandijské linie.

Nyní se objevily další signalizační praporky, postupující

jízda zpomalila do klusu a začala se mírně stáčet k

skandijskému levému boku.

Lučištníci přikrčení za valem zneklidněli a několik jich

sahalo do zásobníkt se šípy – cítili potřebu být ozbrojeni.

„Neukazujte se!“ zavolal na ně Will a jako obvykle si přál,

aby mu nepřeskakoval hlas. Halt nechtěl, aby se přítomnost

lučištníkt prozradila, dokud Temudţajové neprovedou několik

svých obvyklých prtzkumných útokt.

„Počkej, dokud nezaútočí naplno, potom je překvapíme,“

řekl Halt svému učni.

Řada lučištníkt se nyní otočila a všichni se dívali na svého

velitele. Will se přinutil k úsměvu a pak s předstíranou

nenuceností opřel svtj luk o násep, čímţ chtěl naznačit, ţe ještě

nějakou dobu se střílet nebude.

Někteří z muţt Willa napodobili.

„Dobrá práce,“ tiše se ozval Horác vedle něj. „Jak dokáţeš

být tak klidný?“ podivil se.

„Kdyţ máš strach, tak to pomáhá,“ ucedil Will koutkem úst.

Byl otázkou bojovnického učně překvapen. Horác sám vypadal

jako ztělesnění klidu, naprosté bezstarostnosti a zdánlivého

nezájmu. Tento dojem však vyvrátila jeho další slova.

„Vím, co tím myslíš,“ řekl. „Kdyţ vyjeli z té zatáčky,

málem mi vypadl meč z ruky.“

Temudţajský útok nabíral na rychlosti, jezdci přešli do

plného cvalu, pak do trysku. Kdyţ se blíţili ke skandijské linii,

hlavní část útoku se odklonila, jakoby v obavě před opevněním

196

a ostrými ktly. Otočili koně, chvíli je nechali běţet podél

skandijské linie a pak se začali stáčet zpátky k řadám vlastní

armády.

Skandijci je zasypávali uráţkami a posměchem.

Poslali na ně i spršku kopí a kamení, ale většina z nich k

cválajícím jezdctm nedolétla.

Menší skupina, moţná necelá stovka jezdct, se hnala dál, na

skandijské levé křídlo. Stáli předklonění v třmenech a s

válečným pokřikem na rtech pobízeli huňaté koně ke zdolávání

valu. Nebrali ohled na bolestné hýkání zvířat, která se nabodla

na ktly. Asi dvě třetiny z nich pronikly aţ ke Skandijctm a

jezdci se v sedlech nakláněli a sekali kolem sebe dlouhými

zakřivenými šavlemi.

Skandijští obránci se dychtivě pustili do boje. Obrovské

sekery svištěly vzduchem a hodně koní klesalo k zemi ve

smrtelné křeči. Will se snaţil nevnímat nářek umírajících

zvířat. Malí, huňatí temudţajští koníci mu velice připomínali

Cuka a Abelarda a aţ velmi snadno si dovedl představit, ţe

takto krvácí a naříká jeho ktň. Temudţajové však zřejmě své

koně povaţovali za pouhý prostředek k dosaţení svého cíle a

nic k nim necítili.

Bitevní vřava pohltila jednu část skandijské linie. Několik

minut nebylo jasné, co se tam vlastně děje. Pak začali

Temudţajové s panickým křikem ustupovat, couvali ze

šikmého náspu, otáčeli koně a ujíţděli pryč. Skandijci se za

nimi hrnuli s čím dál větší dychtivostí.

Pozorovateltm, kteří vše sledovali z větší dálky, však

neuniklo, ţe nepřítel neustupuje tak rychle, jak by mohl. Ani ti,

kdo ještě seděli na koních, neujíţděli naplno. Spíše se postupně

stahovali, nevzdalovali se moc od čela pronásledovatelt, jen je

lákali dál a dál od obranného valu do otevřené krajiny.

„Podívej!“

zvolal náhle Horác a ukazoval mečem. Na

základě dalších signált praporky a mimo zorné pole obránct

na levém křídle několik stovek jezdct z ptvodního

temudţajského útoku opsalo na koních kruh a mířilo zpět, na

pomoc svým bojujícím druhtm.

„Přesně jak říkal Halt,“ hlesl Horác a Will mlčky kývl.

197

Na velitelském stanovišti poblíţ středu skandijské linie

pronesl Erak v tu chvíli skoro stejná slova.

„Uţ jedou, Halte, přesně jak jsi říkal,“ zamumlal. Ragnak

stál vedle něj a starostlivě hleděl přes val na své ohroţené

bojovníky. Z obranného postavení se vyhrnula téměř stovka

Skandijct a vrhali se na Temudţaje.

„Měl jsi pravdu, hraničáři,“ souhlasil. Z odstupu dobře

viděl, jak se chystají zaklapnout past. Kdyby se nacházel na

svém obvyklém místě, uprostřed největší vřavy, léčku by

neprohlédl.

„Dá se spolehnout na Kormaka, ţe zachová chladnou hlavu

a udrţí své muţe na uzdě?“ zeptal se Halt oberjarla. Ragnak se

při té otázce zachmuřil.

„Jestli to neudělá, tak ho zabiju,“ prohlásil stručně. Hraničář

povytáhl jedno obočí.

„To ani nebudeš muset,“ poznamenal. Pak se obrátil k

jednomu z Ragnakových trubačt, který stál opodál s velkým

beraním rohem v ruce. „Připrav se,“ vybídl ho. Muţ zvedl roh

k ústtm a našpulil je, připravený zatroubit táhlý, ale zvučný

signál.

Bylo to jako hra kočky s myší. Menší oddíl Temudţajt

předstíral, ţe ustupuje, a celou dobu se mu dařilo neodpoutat se

úplně od nejrychlejších skandijských pronásledovatelt. Ti zas

předstírali divoké a překotné pronásledování a vzdalovali se dál

a dál od svých druht. A po celou dobu se ptvodní temudţajská

jednotka vracela v kruhu, aby zezadu zaútočila na nekryté

Skandijce.

Součástí hry byl však ještě jeden prvek, o němţ temudţajští

vtdcové nevěděli. Před úsvitem poslal Halt stovku

skandijských sekerníkt, aby se rozestavili na začátku lesnatého

svahu na okraji údolí. Ukrývali se v narychlo vyhrabaných

mělkých příkopech a za spadlými stromy a čekali, aţ dostanou

znamení, aby nečekaně zaútočili na Temudţaje, kteří měli v

úmyslu zaskočit jejich druhy.

„Signál jedna,“ tiše řekl Halt. Beraní roh zatroubil jediný

dlouhý tón nesoucí se ozvěnou údolím.

198

Skandijci, kteří pronásledovali temudţajské jezdce, se

okamţitě rozvinuli do dlouhé řady, odpoutali se od nepřítele,

seběhli se a vytvořili obranný kruh chráněný velkými

okrouhlými štíty jako neprostupnou zdí. Málem to nestihli –

druhá vlna temudţajských jezdct uţ byla téměř u nich. Kdyţ

se stepní vojáci přihrnuli, překvapilo je, ţe nepřítel uţ zaujal

obranné postavení a podle všeho je na ně připraven. Útok se

roztříštil o hradbu štítt a vypukla další prudká bitka, při níţ se

sto Skandijct zoufale bránilo pětinásobné přesile muţt na

koních.

* * *

Chazkam, generál a vtdce temudţajského vpádu, ze svého

velitelského stanoviště zamračeně sledoval Skandijce, jak

bezchybně a spořádaně tvoří štítovou hradbu.

„Tohle se mi nelíbí,“ řekl svému zástupci. „Takhle by se ti

barbaři chovat neměli.“ A pak opět zazněl beraní roh, tentokrát

vzduch prorazily tři krátké, úsečné tóny. Nějaký signál,

uvědomil si generál. Ale jaký? A komu?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Z hlavní

skandijské linie se ozval řev a z úkrytu mezi stromy vyrazila

jednotka skandijských pěšákt a hnala se vpřed, aby vpadla do

zad jezdctm uzavírajícím obklíčení. Skandijské bojové sekery

si vybíraly strašlivou daň na překvapených Temudţajích, kteří

se nenadále octli mezi kladivem nového útočícího oddílu a

kovadlinou štítové hradby. Muţi na koních byli zaskočení a

zmatení, jejich útok dávno pozbyl síly a oni se tak stali pro

divoké seveřany snadným terčem. Chazkam odhadoval, ţe

během těch pár vteřin ztratil nejméně čtvrtinu nasazených

vojákt. Bylo mu jasné, ţe musí zabránit dalším ztrátám.

Obrátil se ke svému trubači.

„Ústup,“ rozkázal. „Odpoutat se od nepřítele a ustoupit.“

Stříbrné tóny se valily bitevním polem, zařezávaly se do

vědomí ukázněných temudţajských jezdct. Kdyţ se stahovali

tentokrát, nepředstírali, ţe se nemohou od Skandijct odpoutat.

199

Jejich rychlost ukázala, jak falešný byl předchozí pomalý

ústup. Během několika minut se horempádem hrnuli zpět k

vlastním liniím.

* * *

Na chvíli to vypadalo, jako by kázeň a rozum Skandijce

opustily. Ragnak pochopil, ţe moc nescházelo, aby se v zápalu

boje pustili do pronásledování ustupujících Temudţajt – coţ

by pro Skandijce znamenalo jistou smrt. Neváhal, vyskočil na

val a hlasem, který dokázal přeřvat i silnou mořskou bouři,

hulákal z plných plic: „Kormaku! Zpátky! Okamţitě!“

Vtbec nebylo zapotřebí, aby povel odtroubil i beraní roh.

Oberjarltv hlas zřetelně dolehl ke Skandijctm a oni se jako

jeden muţ rozběhli do bezpečí vlastního opevnění. Někteří

Temudţajové si aţ příliš pozdě uvědomili, co se děje, zastrčili

šavle a obrátili se, aby za utíkajícími Skandijci vyslali salvu

šípt.

Jenţe jich bylo příliš málo a uţ bylo pozdě. Kromě několika

škrábnutí ţádná zranění nezptsobili.

Will s Horácem se po sobě podívali. Zatím se věci vyvíjely

přesně tak, jak předpověděl Halt. Nemysleli si ale, ţe

Temudţajové se znovu pokusí o stejnou lest.

„Příště,“ řekl Will, „přijde řada na nás.“

200

Třicet tři

Generál Chazkam cválal na koni podél čela svého vojska a

sledoval, jak první bojový oddíl prchá zpět do vlastních

řad.

Odhadoval, ţe při první sráţce ztratil asi dvě stě muţt,

zabitých nebo raněných a neschopných dalšího boje. A nejspíš

šestkrát tolik koní. Pro armádu se šesti tisíci bojovníky nebyla

tato ztráta pochopitelně nijak hrozivě významná.

Něco však významné bylo – chování Skandijct. První útok

měl za cíl sníţit o několik stovek jejich počet, ne Temudţajt.

Ve skutečnosti si Chazkam dokonce dělal slabou naději, ţe se

podaří vylákat většinu Skandijct

z obranných pozic do

otevřené krajiny, kde by se pro jeho jízdní lučištníky stali

snadnými terči.

Kdyţ se přiblíţil ke skupince svých velitelt, přitáhl koni

otěţe. Očima vyhledal plukovníka Binzaka, velitele vyzvědačt.

Vypadal nesvtj. A také měl proč.

Chazkam zachytil jeho pohled a trhl hlavou směrem ke

skandijskému obrannému valu.

„Bylo to trochu jinak, neţ jsem měl podle tebe očekávat,“

řekl. Jeho hlas zněl podezřele mírně. Plukovník pobídl koně o

201

několik krokt vpřed, a kdyţ předjel před svého generála,

pozdravil.

„Nevím, co se stalo, cháne Chazkame,“ odpověděl. „Zdá se,

ţe nějak poznali léčku. Nečekal jsem, ţe se takto zachovají. Je

to…“ Hledal vhodná slova a nakonec tiše řekl: „Je to naprosto

neskandijské chování.“

Chazkam několikrát pokýval hlavou. S námahou krotil

hněv. Bylo však nedtstojné, aby temudţajský vojevtdce na

bitevním poli dával najevo, co proţívá.

„A nenapadlo tě,“ pronesl nakonec, „ţe Skandijci třeba u

sebe mohou mít někoho, kdo zná náš zptsob boje?“

Binzak svraštil čelo a tou myšlenkou se zabýval. Vlastně ho

to nenapadlo. Ale kdyţ o tom chán teď mluvil, znělo to

rozumně. Aţ na jednu maličkost.

„Bylo by divné, kdyby Skandijci velení v boji předali

někomu cizímu,“ pronesl zamyšleně. Chazkam se na něj usmál.

V jeho úsměvu však nebyla ani špetka humoru.

„Divné bylo i to, ţe nechali pronásledování, utvořili štítovou

hradbu a pak na nás překvapivě zaútočili z lesa,“ připomněl.

Plukovník neřekl nic. To byla nesporná pravda.

„V hlášeních se objevilo,“ pokračoval chán, „ţe u Skandijct

byl spatřen nějaký cizinec… jeden z těch zlořečených Atabi.“

Atabi

znamenalo doslova „zelení“ a byl to temudţajský

výraz pro hraničáře. V letech následujících poté, co Halt

provedl úspěšnou krádeţ koní, se temudţajští vtdcové snaţili

shromáţdit co moţná nejvíc poznatkt o

záhadné jednotce

muţt, kteří nosili šedo-zelené pláštěnky a uměli se tajemně

ztratit v lese. V posledních několika letech, během příprav na

současné taţení, se špehové dokonce dostali aţ do Araluenu,

vyptávali se a hledali odpovědi tam. Dozvěděli se velmi málo.

Hraničáři ţárlivě střeţili svá tajemství a prostí Araluenci nebyli

ochotní vykládat něco o nich cizinctm. Tak trochu věřili, ţe

hraničáři se vyznají v kouzlech a černé magii. O takových

věcech nebyl nikdo ochoten mluvit.

Při zmínce o Atabim v řadách nepřítele pokrčil plukovník

Binzak rameny.

202

„Byly to jen dohady, cháne,“ namítl. „Nikdo z mých lidí to

nemtţe potvrdit.“

Generál mu tvrdě pohlédl do očí. „Myslím, ţe se to právě

potvrdilo,“ řekl a upřeně hleděl plukovníkovi do očí dál, dokud

ten neuhnul pohledem a nesklopil zrak.

„Ano, cháne,“ řekl trpce. Pochopil, ţe to znamená konec

jeho kariéry. Chazkam pustil z hlavy selhání plukovníka

jednotky vyzvědačt, zvýšil hlas a hovořil i k ostatním

dtstojníktm shromáţděným okolo.

„A také by to vysvětlovalo, proč se nepodařilo uskutečnit

plánovaný překvapivý útok z moře,“ prohlásil a někteří z

velitelt souhlasně zabručeli. I spiknutí s účastí Slagora

zosnoval Binzak. Těch sto padesát muţt, kteří se před čtyřmi

dny nalodili na skandijské lodě, jako by se prostě rozplynulo ve

vzduchu.

Generál dospěl k rozhodnutí. „Uţ ţádné další lsti. Ztratili

jsme moc času. Máme tři týdny zpoţdění. Teď přejdeme k

obvyklému útoku: opakovaná smršť šípt, dokud někde

nevznikne slabé místo, a pak prorazíme jejich linii.“

Velitelé přikyvovali. Bylo na nich vidět odhodlání

zlověstná sebejistota. Temudţajové se chystali k tomu, co

uměli nejlépe

–

vyuţít pohyblivost a ničivou sílu své

lučištnické jízdy a oslabit nepřátelskou linii. Poté se ve správný

okamţik přiţenou se šavlemi a kopími a dílo dokončí. Nikdo z

přítomných nevykřikoval bojovná hesla, nikdo se nechvástal.

Byla to pro ně běţná práce.

„Předejte rozkazy,“ nařídil Chazkam. „Čekejte na mé

povely.“

Obrátil koně a chystal se odjet zpátky na pahorek, kde měl

velitelské stanoviště. Signální praporky uţ začínaly nařizovat

obvyklý útok. Hlas volající za jeho zády ho přiměl, aby se

zastavil.

„Generále!“ Byl to Binzak. Chazkam si všiml, ţe nepouţil

uctivé oslovení „cháne“, ale vojenskou hodnost. Generál hleděl

na zostuzeného plukovníka vyzvědačt a čekal, co od něj uslyší.

203

„Pane, ţádám o povolení vyjet s jedním

ulanem,“ se

vztyčenou hlavou pronesl Binzak. Ulan byl temudţajský výraz

pro oddíl šedesáti jezdct, coţ byla základní jednotka

temudţajské armády. Chazkam ţádost zvaţoval. Vysocí

velitelé se přímého boje obvykle nezúčastňovali. Neměli

zapotřebí prokazovat odvahu nebo horlivost. Generál nakonec

svolil.

„Uděluji ti ho,“ řekl a pobodl koně směrem k velitelskému

stanovišti.

* * *

„Co teď?“ podráţděně se zeptal Ragnak, kdyţ viděl, jak se

temudţajští jezdci znovu řadí do oddílt.

S přimhouřenýma očima je sledoval i Halt. „Myslím, ţe uţ

je konec počátečním taktickým hrátkám. Teď na nás zaútočí

doopravdy.“ Lukem ukazoval na řadu jezdct stojící proti nim.

„Budou bojovat v ulanech, to jsou jejich oddíly, šedesát muţt

v kaţdém. Udeří na nás po celé délce a obrátí koně dřív, neţ se

na něco zmtţeme. Cílem je postřílet co nejvíc našich muţt

šípy a potom zahájit soustředěný útok na jedno vybrané místo.“

„A to je kde?“ zeptal se Erak. Tyhle řečičky o taktice ho

rozčilovaly čím dál víc. On nechtěl nic jiného neţ dostat

zhruba tucet Temudţajt na dosah svojí sekery. A teď se zdálo,

ţe na to si bude muset ještě počkat.

Halt se otočil k trubači.

„Zatrub signál ‚připravit‘ pro lučištníky,“ přikázal, a kdyţ

voják odtroubil sled tónt v pořadí dlouhý krátký dlouhý krátký,

odpověděl na Erakovu otázku: „Tam, kde budou mít podle

jejich generála moţnost prolomit naši linii.“

„A co budeme dělat do té doby, neţ si to místo vybere?“

zeptal se podráţděně Ragnak. Halt se usmál

pod vousy.

Trpělivost rozhodně nepatří k hlavním skandijským ctnostem,

pomyslel si.

204

„Připravíme jim překvapení v podobě našich lučištníkt,“

řekl. „A budeme se snaţit dostat jich co nejvíc, neţ jim dojde,

ţe někdo mtţe střílet i po nich.“

* * *

Všech sto Willových lučištníkt uslyšelo trubačtv signál a

okamţitě mezi nimi nastal rozruch. Will zvedl ruku, aby je

uklidnil.

„Neukazujte se!“ zavolal. Dal si na čas a měl radost, ţe mu

hlas nepřeskočil. Takhle by to moţná šlo, pomyslel si.

Vystoupil na vyvýšeninu na náspu, která slouţila jako jeho

velitelské stanoviště. Horác si s připraveným štítem stoupl

vedle něj. Proutěná hradba stále ještě lučištníky kryla, ale aţ

přijde čas, proutí se odstraní a lučištníky budou před odvetnou

smrští temudţajských šípt chránit štítonoši. Evanlyn se krčila

na svém stanovišti dole pod Horácem a Willem. Měla odtud

dobrý výhled na řadu lučištníkt a byla chráněna valem a

proutěnou stěnou.

Nastoupené oddíly jezdct se daly do pohybu, nejprve

ujíţděly lehkým cvalem, pak čím dál rychleji. Will dobře viděl,

ţe tentokrát má kaţdý jezdec luk.

Valili se proti skandijské linii – ne v jedné široké řadě jako

předtím, ale v tuctu samostatných oddílt. Asi sto padesát krokt

před Skandijci se kaţdá jednotka pootočila, takţe celkově

mířily do dvanácti rtzných směrt. Jedna salva šípt za druhou

se obloukem snášela mezi Skandijce.

Will nervózně bubnoval prsty do opevnění před sebou. Neţ

své muţe vystaví nebezpečí, potřebuje pochopit systém, jakým

Temudţajové postupují. První překvapivý úder by měl

nepřítele rozvrátit nejvíc a Will chtěl mít jistotu, ţe nic

nepokazí.

Začalo se ozývat nepřetrţité dunění temudţajských šípt

dopadajících na zdviţené skandijské štíty. Všechny šípy se

však zachytit nepodařilo. Podél celé skandijské linie klesali

muţi k zemi. Na jejich místo nastupovali noví, kdyţ předtím

205

odtáhli své druhy pryč z bitvy. Druhá a třetí řada Skandijct

nyní drţela štíty ve výši a chránila se proti dopadajícím

střelám, zatímco první řada nastavovala štíty přímé čelní palbě.

Bylo to účinné. Jenţe zároveň to bojovníktm bránilo

sledovat pohyb nepřítele. Will přihlíţel, jak vojáci z jednoho

šedesátičlenného temudţajského oddílu hbitě zavěsili luky přes

ramena, tasili šavle, prudkým útokem vyrazili proti skandijské

linii a zabili tucet muţt dřív, neţ si Skandijci jejich přítomnost

vtbec uvědomili. Zatímco se Skandijci znovu seskupovali a

sbírali k odvetnému úderu, Temudţajové se rychle stáhli a další

ulan,

čekající přesně na tuto příleţitost, zasypával díru ve

štítové hradbě smrtonosným deštěm šípt.

„Měli bychom něco udělat,“ zamumlal Horác. Will mu dal

zvednutím ruky znamení, ať je zticha. Zdánlivě neuspořádané

pohyby temudţajských ulanů se vlastně řídily podle sloţitého

vzorce, a kdyţ ho nyní Will pochopil, dokázal předpovědět

jejich další postup.

Jezdci se opět otáčeli, cvalem se stahovali od skandijské

linie, aby se znovu sešikovali. Nechávali za sebou přes padesát

mrtvých Skandijct, zabitých ranami šípt nebo šavlí. V místě,

do něhoţ směřoval bleskový útok ulanů, leţelo u obranného

valu ptl tuctu těl temudţajských vojákt.

Temudţajští jezdci se vrátili ke svým, aby nechali koně

odpočinout a zklidnit. Mezitím v útoku pokračovalo dalších

deset ulanů. Probíhalo to stále stejně – Temudţajové přinutili

Skandijce, aby se ukryli za štíty, a pak, kdyţ ti měli zakrytý

výhled, na ně útočili šavlemi. Vzápětí zase zasypali obránce

salvami šípt a pak se stáhli. Cílem bylo opakovat to tak

dlouho, aţ se někde ve štítové hradbě vytvoří mezera. Bylo to

prosté. Bylo to účinné. A mělo to v sobě zkázonosnou

neodvratnost.

Ulany se v cvalu počaly znovu obracet. Will upřel pozornost

na oddíl uprostřed řady, věděl, ţe se stočí a nakonec zaútočí ze

šikmého směru. Tiše promluvil na Horáce.

„Hradbu dolt.“

206

Slyšel, jak urostlý bojovnický učeň zahalekal: „Štítonoši!

Odkrýt!“ Štítonoši rychle odstrčili proutěné zástěny a lučištníci

získali výhled vpřed, ale dál ztstávali do pasu chráněni

navršeným valem zeminy.

„Připraveni,“ oznámila Evanlyn, coţ znamenalo, ţe kaţdý z

řady střelct má v tětivě vloţený šíp. Další bylo na Willovi.

„Ptlobrat vlevo!“ zavelel a všichni lučištníci se otočili

jedním směrem.

„Poloha dvě!“

Stovka paţí se zdvihla ve stejném úhlu a Will sledoval

blíţící se oddíl jezdct. V duchu viděl cválající Temudţaje a

letící šípy, jak se k sobě přibliţují a střetávají se v jednom

okamţiku a v jednom místě.

„Spustit o polovinu… nátah!“

Výška zdvihu byla upravena a stovka šípt připravena v

plném nátahu. Will se odmlčel, napočítal do tří, aby měl jistotu,

ţe nic neuspěchá, a pak vykřikl: „Pal!“

Zadrnčení a svist mu oznámily, ţe šípy se vydaly na svtj let.

Lučištníci uţ sahali po nových šípech.

Horác chtěl povolat štítonoše, ale ještě počkal. Ţádný přímý

útok je v tuto chvíli neohroţoval, a tak zatím nebylo třeba

přerušovat sled střílení a nabíjení.

Pak první salva dopadla.

Moţná to bylo štěstí, moţná výsledek mnoha hodin nácviku.

Nasměrování první salvy vyšlo Willovi téměř dokonale. Stovka

šípt se obloukem snesla k zemi a dopadla na cválající ulan.

Přinejmenším dvacet šípt našlo svtj cíl.

Muţi i koně řvali bolestí a řítili se k zemi. Pevný a přesně

uspořádaný útvar se okamţitě rozpadl. Ten, koho šípy

nezranily, musel uhýbat svým spolubojovníktm a jejich koním,

střemhlav padajícím a zmítajícím se na zemi. A protoţe kaţdý

zasaţený voják s sebou někoho strhl nebo přinutil sousední

jezdce prudce škubnout otěţemi a změnit směr, ze sevřeného

útvaru se nakonec stal zmatený propletenec muţt a koní.

207

„Připraveni!“ vykřikla Evanlyn. Ze svého postavení

nemohla vidět výsledek střelby. Will si bystře uvědomil, ţe teď

má šanci zasadit nepříteli zdrcující úder.

„Stejný cíl. Poloha dvě. Nátah…“ Will slyšel, jak šípy

škrtají o luky, kdyţ je muţi pravou rukou natahovali tak, aby se

opeřené konce šípt dotkly jejich tváří.

„Pal!“

Další salva odsvištěla směrem k propletenci lidských a

zvířecích těl. Will uţ volal na své muţe rozkaz, aby znovu

nabíjeli. Někteří ve spěchu chybovali a šíp při vkládání do

tětivy upustili. Evanlyn se moudře rozhodla nečekat, aţ to

napraví.

„Připraveni!“ zvolala.

„Stejný cíl. Poloha dvě. Nátah…“

Temudţajský oddíl bezmocně uvízl na jednom

místě,

zbavený nejcennější ochrany, svojí pohyblivosti. Willovi

lučištníci měli vzdálenost i směr.

„Pal!“ vykřikl Will a nic nedbal na to, ţe mu hlas rozčilením

přeskočil. Vylétla třetí salva.

„Štíty!“ zařval Horác a zprudka přistavil štít, aby zakryl

sebe i svého kamaráda. Zjistil, ţe některé z ostatních ulanů si

uţ všimly, co se děje, a pospíšily si, aby opětovaly palbu. Pár

vteřin nato ucítil, jak šípy bubnují do jeho štítu, a slyšel, ţe

další rachotivě dopadají na štíty podél celé linie střelct.

Bylo vyloučeno, aby Temudţajové mohli proti lučištníktm

vyslat oddíl se šavlemi. Halt umístil Willa s jeho muţi na kraj a

aţ za hlavní skandijskou obrannou linii. Kdyby se k nim

Temudţajové chtěli dostat, museli by se probít přes skandijské

sekerníky.

Oddíl, pro který se Will rozhodl, dostal v rychlém sledu tři

pečlivě mířené salvy – bezmála tři stovky šípt. Z někdejšího

ulanu ztstalo naţivu sotva deset muţt. Těla ostatních vojákt

leţela roztroušena kolem. Koně bez jezdct cválali pryč a

vyděšeně rţáli.

208

Kdyţ se nyní ostatní jezdci obraceli zpátky k vlastním

řadám, všiml si Will další příleţitosti. Nedaleko ujíţděly dva

ulany a ještě pořád byly pohodlně na dostřel.

„Štíty dolt,“ řekl Horácovi a bojovnický učeň rozkaz

tlumočil.

„Cíl: vpředu vpravo. A ještě ptl… Poloha tři… nátah…“

Opět se přinutil počkat, aby měl jistotu. „Pal!“

Šípy, temné proti modři čisté oblohy, se obloukem nesly za

odjíţdějícím oddílem.

„Štíty!“ zavolal Horác, kdyţ šípy dopadly na cíl a další

zhruba tucet Temudţajt se skácel ze sedel. V úkrytu za velkým

obdélníkovým štítem se s Willem usmáli jeden na druhého.

„Myslím, ţe to šlo docela dobře,“ řekl hraničářský učeň.

„No jasně ţe to šlo dobře!“ souhlasil bojovnický učeň.

„Připraveni!“ volala znovu Evanlyn s pohledem upřeným na

lučištníky se šípy vloţenými v tětivách. Její výkřik poněkud

opoţděně Willovi připomněl, ţe Evanlyn se zatím nemohla

dozvědět, jak byli napoprvé úspěšní.

„Ukončit střelbu!“ zavelel Will. Nemělo smysl drţet střelce

v pohotovosti, dokud se Temudţajové znovu nesešikují.

Pokynul rukou Evanlyn.

„Pojď nahoru a podívej se, jak to dopadlo,“ vybídl ji.

209

Třicet čtyři

Temudţajskému vojevtdci trvalo několik minut, neţ

pochopil, ţe se něco strašlivě pokazilo – a uţ podruhé.

Kdyţ se jezdci vrátili, uvědomil si, ţe v řadách jeho vojska

ztstala mezera. A kdyţ potom pohlédl na druhou stranu

bitevního pole a spatřil změť lidských a koňských těl,

zachmuřil se. Sledoval bitvu jako celek a čtyři rychlé salvy,

které skosily jeden ulan, mu unikly.

Ukázal kopím příslušným směrem. „Co se tam stalo?“

vyptával se pobočníkt. Jenţe nikdo z nich to neviděl. Všichni

jen nechápavě zírali.

S dusotem se blíţil osamělý jezdec a volal na něho.

„Generále Chazkame! Generále!“

Muţ se kymácel v sedle a předek koţené kazajky měl

prosáklý krví z několika ran. Krev třísnila i boky koně a

členové temudţajského velitelského sboru polekaně zjistili, ţe

zvíře bylo zasaţeno nejméně třemi šípy.

Ktň s jezdcem se dovlekli k velitelskému stanovišti. Koně

to stálo poslední síly. Oslabený ztrátou krve klesl na kolena a

svalil se na bok. Zraněnému jezdci se na poslední chvíli

podařilo vyprostit nohy, aby ho ktň nepřimáčkl. Chazkam

zachmuřeně hleděl na krvácejícího muţe a pak v něm poznal

210

Binzaka, svého bývalého vrchního špeha. Plukovník dodrţel

své slovo a skutečně zaujal místo v čele jednoho z ulanů. Ke

své neuvěřitelné smtle si vybral právě ten, který rozdrtili

Willovi lučištníci.

„Generále,“ chrčel umírající muţ. „Oni mají lučištníky…“

Vrávoravě popošel kousek vpřed a nyní mohli vidět, ţe ze

dvou ran mu trčí zlomené šípy. Ktň leţící vedle na zemi těţce

zachroptěl a pošel.

„Lučištníky…“ zopakoval téměř neslyšně a klesl na kolena.

Chazkam odtrhl pohled od těţce raněného plukovníka a

přejel očima nepřátelské linie. Nikde neviděl ani známky po

lučištnících. Skandijci byli rozestoupeni ve třech řadách napříč

nejuţší částí údolí a před sebou měli navršený obranný val. Na

straně přivrácené k moři a kousek za hlavní částí vojska stála

další skupina – rovněţ za valem a s velkými hranatými štíty.

Ţádné lučištníky však nikde neviděl.

Existuje jedna bezpečná cesta, jak je najít, pomyslel si.

Pokynul směrem k dalším deseti ulanům.

„Zaútočte,“ řekl stručně a trubač zatroubil signál. Údolí se

opět naplnilo chřestěním postrojt a duněním kopyt ţenoucích

se vpřed.

Plukovník klečící před ním se zhroutil a padl tváří k zemi do

mokré trávy. Chazkam vzdal poctu po temudţajském zptsobu

–

pozvedl levou ruku k ústtm a pak ji plynulým, pečlivě

provedeným pohybem natáhl šikmo

do strany. Obdobně se

zachovali i jeho dtstojníci. Binzak napravil svou chybu,

pomyslel si. Nakonec přinesl svému vojevtdci nesmírně

dtleţitou zprávu, i kdyţ jeho samotného stála ţivot.

* * *

Will sledoval, jak blíţící se jezdci opět zahajují postup v

kruzích. Horác vedle něj se neklidně pohnul, ale mladého

hraničáře jako by něco varovalo, aby

své muţe ještě

nevystavoval nebezpečí.

211

„Počkej,“ řekl tiše. Víceméně očekával, ţe se stanou terčem

útoku, ţe se Temudţajové pokusí roznést je na kopytech. Jenţe

tenhle útok byl stejný jako předchozí, směřoval podél celé

skandijské linie. Coţ mohlo znamenat jen jedno: temudţajští

velitelé zatím neodhalili, kde jsou lučištníci umístěni.

Na Skandijce opět začaly dopadat šípy a všechny tři řady se

kryly štíty. Jeden temudţajský oddíl stejně jako předtím

pozměnil manévr a vytasil šavle, aby zahájil bleskový útok na

Skandijce. Tentokrát se však Will hned podíval za něj a hledal

podptrnou jednotku, která zahájí palbu na Skandijce, jakmile

se první oddíl stáhne. Spatřil ji:

ulan,

který se zastavil asi

sedmdesát krokt před první řadou Skandijct.

„Nabíjet!“ vykřikl Will rozkaz. A pak řekl Horácovi: „Nech

štíty nahoře.“ Poznal totiţ, ţe urostlý mladík se uţ nadechuje k

rozkazu. Ale Will chtěl mít své muţe chráněné co moţná

nejdéle.

„Připraveni!“ zvolala Evanlyn, kdyţ byl poslední šíp vloţen

do tětivy.

„Vlevo, ptl vlevo!“ a lučištníci naštěstí pochopili, co tím

myslí. Jako jeden muţ se otočili směrem, který zvolil. Během

výcviku někdy nejdřív udával směr a zdálo se, ţe chápou, co

chce.

„Poloha tři!“ vykřikl a paţe se zvedly do nejvyšší polohy,

celá stovka najednou.

„Štíty dolt,“ zamumlal k Horácovi a slyšel, jak povel

opakuje.

„Nátah!“

Pro sebe si říkal: „Aţ všichni natáhnou luk naplno, napočítej

do tří.“

Pak nahlas: „Pal!“ A okamţitě zakřičel: „Štíty! Štíty

nahoru!“ Horác zvolání zopakoval a štíty se vyhouply zpátky,

aby

ukryly střelce před odvetnou palbou

–

a snad i před

pozorovateli.

Další čekání a pak do temudţajského ulanu udeřila salva

šípt zrovna v okamţiku, kdy se chystal začít pálit do mezery,

kterou zptsobili jeho předchtdci v štítové hradbě. Jezdci i koně

212

s křikem opět klesali k zemi. Neschopni pohybu a zamotaní v

jednom chumlu představovali dokonalý cíl pro mračno šípt.

Padlo jich nejméně dvacet, včetně velitele. Serţanti nyní

řvali na ty, kdo přeţili, aby sebou hodili a stáhli se z toho

vraţedného místa.

Salvu, která jeho vojáky srazila, Chazkam vtbec neviděl.

Ale něco přece jen zahlédl – koutkem oka zachytil jednotný

pohyb stovky štítt, kdyţ se odtáhly a opět vrátily zpět, jako

kdyby se otevírala a zavírala spousta bran. O několik vteřin

později sledoval, jak se jeden z jeho nejlepších ulanů zhroutil a

rozpadl.

A pak se štíty opět otevřely a on spatřil lučištníky.

Odhadoval, ţe je jich nejméně stovka. Plynule a všichni

zároveň vypálili další salvu za ustupujícím

ulanem,

který

předtím zaútočil na skandijskou linii. Štíty se opět zdvihly, aby

kryly střelce, a další temudţajští jezdci klesali k zemi.

Štíty šly opět všechny naráz dolt a tentokrát generál spatřil

souvislou řadu šípt černající se proti nebi, jak se obloukem

snesla a udeřila do dalšího z jeho cválajících ulanů. Otočil se,

vyhledal mezi dtstojníky svého třetího syna a zachytil jeho

pohled. Kopím ukázal k řadě štítt na malé vyvýšenině za

skandijskou linií.

„Tam jsou jejich lučištníci!“ řekl. „Vezmi si jeden ulan a

prozkoumej to. Pak podej hlášení.“

Kapitán kývl, zasalutoval a zabodl ostruhy do soudkovitého

těla svého koně.

Rozjel se podél šiku temudţajského vojska a za jízdy

vykřikl rozkaz pro velitele nejbliţšího šedesátičlenného oddílu.

* * *

Will s Horácem na vyvýšeném stanovišti za skandijskými

liniemi hladce spolupracovali a na krouţící jezdce pršely salvy

jedna za druhou. Nevyhnutelně však začínali mít raněné i oni,

protoţe jednotliví Temudţajové uţ je uviděli a zahájili palbu.

213

Výcvik se štíty se však osvědčil a taktika vystavování střelct

odvetným šíptm vţdy jen na několik vteřin se vyplácela.

A co víc, Skandijci začínali chápat, jaký vliv má nacvičená

soustředěná palba na nepřítele. Pokaţdé, kdyţ zasvištěla salva

a šípy našly svtj cíl a vyprázdnila se další temudţajská sedla,

řady vyčkávajících sekerníkt pochvalně vykřikly.

Poprvé spatřil Will ostrostřelce kajdžiny, kteří byli připojeni

ke kaţdému z ulanů. Snaţili se ostřelovat jeho i Horáce a se

dvěma se právě utkal. S uspokojením sledoval, jak se druhý z

nich bokem sesunul ze sedla. Horác šťouchl Willa do lokte a

někam ukazoval.

„Podívej se,“ vybídl, a kdyţ Will sledoval daný směr,

spatřil, jak z temudţajské linie vyjíţdí jeden ulan a míří přímo

k nim. Jezdci vtbec nekrouţili ani se neotáčeli. Tryskem

ujíţděli přímo vpřed. A bylo jasné, co mají v plánu.

„Uţ o nás vědí,“ řekl. Pak vykřikl povel na své muţe:

„Přímo vpřed ptl vpravo. Nabíjet!“

Ruce se natáhly pro šípy a pevně je vloţily do tětiv.

„Připraveni!“ To byla opět Evanlyn. Will se pousmál, kdyţ

si vzpomněl, jak Halt pochyboval, zda ji vtbec potřebují.

Najednou byl rád, ţe prošedivělý hraničář ten drobný spor

prohrál. Odehnal rušivé myšlenky a soustředil se na odhad

rychlosti blíţících se jezdct. Uţ stříleli a šípy cvakaly do štítt

podél celé řady střelct. Všechny výhody však byly na straně

Willa a jeho muţt. Tím, ţe stříleli z pevného, neměnného,

vyvýšeného a krytého postavení, měli při střelbě vţdy navrch.

„Poloha dvě!“ zavolal. „Nátah!“

„Štíty dolt!“ zakřičel Horác, kdyţ poskytl Willovi přesně

tolik času, kolik bylo zapotřebí.

„Pal!“ ostře křikl Will.

„Štíty vzhtru!“ zařval Horác a zároveň zakryl kamaráda.

Lučištníci nebyli vystaveni odvetné palbě déle neţ pár

vteřin. Přesto vzhledem k nepřetrţitému přívalu temudţajských

šípt utrpěli několik zranění. Pak další salva zasáhla řítící se

ulan, smetla dvanáct jezdct v jeho čele a muţi i koně se opět

váleli na jedné hromadě. Jezdci v dalších řadách se snaţili

214

padlým druhtm vyhnout, ale marně. Padali další koně, další

jezdci se kutáleli ze sedel. Některým se podařilo změť těl

přeskočit a jako jediní neupadli. Ostatní se pokoušeli nějak

znovu uspořádat, ale mezitím na ně dopadla další salva,

vypálená deset vteřin po té předchozí.

Chazkamtv syn leţel na mrtvém těle svého koně. Pravé

stehno měl probodnuté šípem a další mu vězel mezi krkem a

ramenem. Sledoval, jak se štíty otevírají a zavírají a jak šípy v

pravidelném, jednotném rytmu proudí ven. Viděl dvě hlavy

pohybující se na opevněném stanovišti na konci linie střelct.

Přesně tohle se potřeboval dovědět jeho otec. Díval se, jak

další dvě salvy zasvištěly vzhtru k obloze. Naštěstí pro něj

mířily na další ulan projíţdějící kolem. Dokonce mohl slyšet

povely, které vykřikovali dva muţi na velitelském stanovišti.

Jeden ten hlas zněl překvapivě mladě.

Všiml si, ţe se rychle stmívá, ale okamţitě si uvědomil, ţe

musí být pořád ještě dopoledne. Namáhavě natahoval krk, aby

uviděl na oblohu. Byla zářivě modrá a v mladém muţi se vše

sevřelo strachem, protoţe pochopil, ţe umírá. Umíral a měl

naléhavou zprávu, kterou musel předat otci. S bolestným

úpěním se vyhrabal na nohy. Začal klopýtat zpátky k

temudţajským liniím a vrávoral mezi mrtvými těly.

Kolem klusal ktň bez jezdce. Chazkamtv syn se ho pokusil

chytit, ale byl příliš slabý. Pak za sebou uslyšel dunění kopyt a

nějaká silná ruka sevřela na zádech jeho ovčí kazajku, vytáhla

ho vzhtru a poloţila přes sedlo, kde hekal a zajíkal se bolestí,

kterou mu zptsobovala zranění na noze a v krku.

Natočil hlavu, aby pohlédl na svého zachránce. Byl to

serţant od jednoho z ulanů.

„Dovez mě… ke generálovi Chazkamovi… naléhavá

zpráva,“ podařilo se mu ze sebe vypravit. Serţant se podíval na

velitelské výloţky na jeho ramenou, kývl a obrátil koně k

vojevtdcovu stanovišti.

O tři minuty později smrtelně zraněný kapitán pověděl

svému otci vše, co viděl.

O čtyři minuty později zemřel.

215

Třicet pět

Z hlavního velitelského stanoviště Halt s Erakem sledovali,

jakou pohromu v temudţajských řadách zptsobovala

plynulá, dobře nacvičená střelba lučištníkt. Nyní však o nich

nepřátelé uţ věděli, a tak Willovi střelci neměli další příleţitost

zopakovat

ničivý účinek prvních tří salv, které nadobro

rozmetaly celý jeden ulan. Pravidelná soustředěná střelba

stovky lučištníkt pod přesným Willovým vedením však

nepříteli mařila jeden útok za druhým.

Temudţajové navíc zjistili, ţe jejich nejoblíbenější taktice je

moţno vzdorovat. Kdyţ poslali jeden oddíl do boje zblízka a

další za ním, aby spustil krycí palbu, jakmile se první bude

stahovat, věděli, ţe druhý oddíl se okamţitě stane terčem

střelct postavených na skandijském pravém boku. Pro

Temudţaje to byla nová zkušenost. Nikdy předtím nenarazili

na tak secvičenou a přesnou odvetnou palbu.

Nebyli však ţádní zbabělci a někteří z velitelt nyní nahradili

taktizování poctivou statečností a zuřivostí. Začali prudce

útočit na skandijskou linii, zanechali střílení šípt, vytasili šavle

a pokoušeli se prorazit bojem muţ proti muţi. Byli odhodláni

zasypat Skandijce vlastními těly, kdyby to jinak nešlo.

216

Temudţajové byli udatní a zkušení bojovníci a jejich postup

by na většinu jiných armád pravděpodobně platil. Jenţe

Skandijci milovali právě boj zblízka. Pro Temudţaje

představoval boj v podstatě jen řemeslo. Pro seveřany to však

byl zptsob ţivota.

„Takhle se mi to líbí víc!“ zvesela zahulákal Erak a vyrazil

vpřed, aby zastavil tři Temudţaje, kteří se dobývali na obranný

val z navršené zeminy. Halta něco odstrčilo stranou – to se

Ragnak hnal za svým druhem a jeho bojová sekera ptsobila

mezi malými podsaditými vojáky hrnoucími se k jejich

stanovišti hotovou spoušť.

Halt kousek ustoupil a spokojeně přenechal Skandijctm

hlavní nápor boje zblízka. Očima přejíţděl po okolí, aţ

konečně našel, co hledal: jeden z temudţajských ostřelovačt,

dobře rozeznatelný podle rudého znaku na levém rameni, pátral

v hemţícím se houfu muţt po skandijských vtdcích. Jeho

pohled zavadil o Ragnaka – oberjarl právě přivolával posily k

prtlomu, který se Temudţajtm zdařil. Luk s dvojitým

zakřivením se zvedl a šíp uţ vjíţděl do plného nátahu.

O dvě vteřiny se však opozdil za Haltem, protoţe hraničářtv

mohutný dlouhý luk vyplivl černě natřený šíp dřív, neţ

Temudţaj dosáhl plného nátahu.

Kajdžin

se uţ nikdy

nedověděl, co ho zasáhlo a proč se skácel přes šíji svého koně.

Divoká potyčka najednou skončila a zbylí Temudţajové se

hnali dolt z hliněného valu. Snaţili se chytit nějakého koně a

škrábali se do sedel.

Ragnak s Erakem se na sebe usmívali. Erak poplácal Halta

po zádech, aţ hraničář málem upadl.

„To uţ je lepší,“ poznamenal Erak. Oberjarl bručivě

přizvukoval. Halt se narovnal.

„Jsem moc rád, ţe si uţíváte,“ řekl suše. Erak se zachechtal,

ale pak zváţněl a kývl hlavou směrem k pravému křídlu, k

malému oddílu lučištníkt, který útočící Temudţaje neustále

zasypával šípy.

„Kluk si vede dobře,“ prohlásil. Halt s překvapením

rozpoznal v jeho hlase náznak pýchy.

217

„Já to čekal,“ odvětil tiše. Pak se otočil, protoţe mu na

ramenou přistála Ragnakova mohutná tlapa. Na okamţik

zatouţil, aby byli Skandijci při projevování svých citt malinko

zdrţenlivější. Při jejich postavách to normálním lidem mohlo

přinést váţnou újmu na zdraví.

„Musím uznat, hraničáři, ţes měl pravdu,“ prohlásil

oberjarl. Rukou opsal ptlkruh kolem jejich opevnění. „Myslel

jsem si, ţe tohle všechno bude k ničemu. Ale teď vím, ţe v

otevřeném boji bychom proti těm malým ďábltm neměli vtbec

ţádnou šanci. A co se týče toho tvého chlapce a jeho střelct,“

pokračoval a ukazoval směrem k Willovu stanovišti, „jsem rád,

ţe jsme se o něj postarali, kdyţ jsme ho poprvé zajali.“

Nato Erak povytáhl jedno obočí. Kdyţ Willa tenkrát

přidělili do nelidských podmínek práce na dvoře

–

coţ

znamenalo jistou smrt – Eraka to rozzuřilo. Teď však mlčel.

Řekl si, ţe kdyţ je někdo nejvyšší vtdce, nejspíš má oprávnění

zapomínat na nepříjemné věci z minulosti.

Halt kritickým okem hodnotil Willovo postavení. Obranná

linie před lučištníky byla stále dobře obsazena. Ze všech

skandijských stanovišť utrpěla zatím zřejmě nejmenší ztráty a

měla nejméně raněných. Napadlo ho, ţe

ulany

se nejspíš

vyhýbají přímému střetu v tomto místě. Všichni viděli, co se

přihodilo oddílu, který zaútočil rovnou na lučištníky.

Jenomţe věděl, ţe temudţajský generál nedopustí, aby tato

situace pokračovala. Ztrácel příliš mnoho vojákt – jak díky

nepřetrţitým salvám šípt, tak i v zoufalém boji muţe proti

muţi. Brzy bude muset něco podniknout, aby se zbavil

nečekaného problému, který pro něj lučištníci znamenali.

Halta by jistě zaujalo, ale nepřekvapilo, kdyby věděl, ţe

Chazkamovy myšlenky se ubírají stejným směrem.

* * *

Generál prostudoval zprávu o dosavadních ztrátách, kterou

mu předloţil jeho štáb, a tiše zaklel.

218

Obrátil se k Nitzakovi, svému zástupci, a ukázal na svitek

pergamenu ve své ruce.

„Takhle nemtţeme pokračovat,“ prohlásil. Zástupce se k

němu nachýlil a natočil pergamen s narychlo naškrábanými

údaji o ztrátách tak, aby ho dokázal přečíst. Pokrčil rameny.

„Je to zlé,“ souhlasil. „Ale není to katastrofa. Pořád je nás

dost, abychom je porazili, ať mají lučištníky nebo ne.

Nedokáţou nám odolávat do nekonečna.“

Chazkam však netrpělivě zavrtěl hlavou. Nitzak právě

potvrdil to, z čeho ho generál vţdycky podezíral. Zástupce byl

schopný vtdce na bojišti, ale chyběl mu nadhled nezbytný k

tomu, aby mohl být velícím generálem.

„Nitzaku, ztratili jsme téměř patnáct set muţt – jsou buď

mrtví, nebo zranění. To je skoro čtvrtina naší bojeschopné

armády. Kdybychom takhle pokračovali dál, mohli bychom

snadno ztratit ještě jednou tolik.“

Nitzak pokrčil rameny. Podobně jako většině temudţajských

vysokých dtstojníkt ani jemu příliš nezáleţelo na ztrátách,

hlavně kdyţ vyhrál bitvu. Soudil, ţe pokud temudţajští vojáci

zemřou na bojišti, naplní tak své ţivotní poslání. Chazkamovi

ten pohyb neunikl a správně si vyloţil, jaké úvahy jsou za ním.

„Jsme dvanáct set mil od domova,“ připomněl svému

zástupci. „Očekává se, ţe si podrobíme tenhle zmrzlý kus země

a pak pronikneme aţ do té ostrovní země Art. Jak to podle tebe

provedeme, kdyţ budeme mít o polovinu méně muţt neţ na

začátku?“

Nitzak opět pokrčil rameny. Opravdu v tom neviděl ţádný

problém. Byl zvyklý jít od vítězství k vítězství a na poráţku

nikdy ani nepomyslel.

„Věděli jsme, ţe tady utrpíme ztráty,“ namítl, načeţ se

Chazkam zcela proti svému zvyku přestal ovládat a ulevil si

celou přehršlí kleteb.

„Mysleli jsme si, ţe to bude jen krátká šarvátka!“ vychrlil

ze sebe zlostně. „Ne velká bitva! Přemýšlej o tom, Nitzaku:

tohle vítězství nás mtţe přijít tak draho, ţe se potom ani

nedostaneme zpátky domt.“

219

Coţ byla nepříjemná pravda. Temudţaje dělilo od jejich

rodné země ve stepích dvanáct set mil. A celou cestu museli

putovat nepřátelskými, pouze dočasně dobytými územími,

jejichţ obyvatelstvo by jen uvítalo příleţitost, aby proti

oslabené temudţajské armádě povstalo.

Nitzak seděl na koni a mlčel. Měl zlost, ţe s ním vojevtdce

mluví káravým tónem, navíc v přítomnosti ostatních velitelt.

To, ţe s ním Chazkam jednal takovým poniţujícím zptsobem,

znamenalo hrubé porušení temudţajských pravidel chování.

„Takţe… co navrhujete?“ zeptal se nakonec.

Generál se na dlouhou dobu odmlčel. Upřeně si prohlíţel

pruh země, který je dělil od skandijských linií, přejíţděl

zrakem od velitelského stanoviště uprostřed k řadě lučištníkt

táhnoucí se po jeho levé ruce – na skandijském pravém křídle.

Věděl, ţe ty dvě pozice jsou v téhle bitvě klíčové.

Konečně se rozhodl a obrátil se k svému zástupci.

„Stáhni

kajdžiny

z prvních padesáti

ulanů,“ nařídil. „A

shromáţdi je tady jako zvláštní jednotku. Musíme se zbavit

těch zpropadených lučištníkt.“

220

Třicet šest

„Uţ zase jedou,“ upozornil Horác. Will s Evanlyn se oba

otočili a pohlédli směrem k temudţajskému vojsku.

Jezdci opět klusali vpřed a tentokrát to vypadalo na

mohutný útok.

Chazkam nasadil téměř dva tisíce muţt do přímého útoku

po celé délce skandijské linie. Ujíţděli vpřed, kopyta koní

duněla údolím ve tvaru klínu zuţujícího se směrem k místu,

kde se nacházel střed skandijské linie a velitelské stanoviště,

odkud Halt, Ragnak a Erak řídili skandijskou obranu.

Will s Evanlyn vyuţili přestávku v boji, aby rychle něco

pojedli a hlavně aby se napili. Kvtli nervozitě a neustálému

vykřikování povelt měl Will krk úplně vyprahlý. Byl si jistý,

ţe Evanlyn je na tom stejně. Horác se uţ najedl a byl na stráţi.

Kdyţ na ně zavolal, Evanlyn sklouzla dolt do svého úkrytu a

lučištníci, předtím pohodlně uvelebení na náspu, vyskočili na

nohy a popadli luky. Vedle nich se postavili štítonoši.

Tiše vyčkávali. Během přestávky byla nádoba před kaţdým

lučištníkem doplněna novými šípy. I teď byly hallasholmské

ţeny shromáţděny ve Velké dvoraně a vyráběly další šípy do

bitvy.

221

Will pozorně sledoval masu jezdct. V řadě jeho lučištníkt

ještě stálo sedmdesát pět muţt, několik jich bylo lehce

raněných. Jedenáct muţt zabily temudţajské šípy a dalších

čtrnáct utrpělo příliš těţká zranění a nemohlo pokračovat v

boji. Will odhadoval, ţe neţ Temudţajové dosáhnou

skandijské linie, stačí vystřelit čtyři salvy. Moţná i pět. Coţ by

znamenalo, ţe na hustý zástup jezdct by se snesly tři stovky

šípt a počet zásaht by při tak sevřeném útvaru byl vysoký.

Kdyby Will mířil na střed zástupu, našly by cíl i šípy

nedostřelené nebo přestřelené.

„Vpřed vlevo, poloha tři!“ zavelel a vše se opět dalo do

pohybu.

„Připraveni!“ zvolala Evanlyn.

„Nátah… pal!“ zakřičel Will a rukou dával Horácovi pokyn,

aby nechal štíty odkryté. Zatím po nich nestřílejí. Čím víc času

mají na to, aby uškodili temudţajské jízdě, tím větší šanci

budou mít Halt s Erakem, aţ budou čelit přímému útoku.

„Znovu nabít!“ vykřikl a čekal na Evanlynino další

zavolání. Jakmile se ozvalo, vyslal další salvu. V okamţiku,

kdy druhé mračno šípt vyletělo do vzduchu, první salva

dopadla a Will viděl, jak jezdci znovu klesají k zemi.

„Vlevo ptl vlevo!“ vykřikl a přizptsobil tak cíl pohybu

jezdct přejíţdějících z jeho pohledu zprava doleva. Opět udal

výšku zdvihu, tentokrát menší, a dalších pětasedmdesát šípt

prudce vylétlo za doprovodu dobře známého zvuku

zptsobeného škrtnutím šípt o luky. Jezdci nyní ujíţděli cvalem

a Will znovu přizptsobil úhel.

„Vlevo vlevo! Poloha dvě,“ zakřičel, kdyţ mu Evanlynino

zvolání oznámilo, ţe střelci mají nabito.

„Nátah… pal!“

A uţ k němu dolehl hluk boje zblízka, protoţe první řady

jezdct dorazily ke skandijské linii. Bylo by příliš nebezpečné

pokoušet se dál střílet do předních temudţajských

řad, ale

pořád ještě mohl pustošit ty vzdálenější.

„Vlevo ptl vlevo!“ zavelel a lučištníci posunuli cílení o

dvacet stupňt zpět doprava. Pak najednou všude kolem svištěly

222

šípy a střelci po celé délce jeho linie padali k zemi, někteří s

výkřiky bolesti a zděšení, jiní zlověstně tiše.

„Štíty! Štíty!“ řval Horác a štítonoši se pohnuli – ale aţ kdyţ

padli další střelci. Will se zoufale rozhlíţel a poprvé spatřil

menší oddíl, který se útokem hnal k jejich stanovišti v době,

kdy Willa zaměstnávala střelba na hlavní voj. Odhadoval, ţe se

jedná asi o padesát lučištníkt, všichni seděli na koních a

všichni je zasypávali nepřetrţitým deštěm přesně mířených

střel. Za nimi jela další, větší skupina, vyzbrojená kopími a

šavlemi.

„Cíl přímo!“ vykřikl a po straně zabručel

směrem k

Horácovi: „Hoď sebou s těmi štíty, aţ je budeme potřebovat.“

Bojovnický učeň kývl a s obavami sledoval, jak padesát jezdct

pokračuje ve střelbě. Šípy teď duněly do jeho vlastního štítu a

zapichovaly se i do hliněného valu před nimi.

„Poloha jedna!“ zakřičel Will. Bylo to přímo a do

bezprostřední blízkosti. „Nátah!“

„Připraveni!“ slyšel zavolat Evanlyn. Pak Horác křikl povel,

štíty se otevřely a Will snad ještě hlasitěji zavelel k palbě.

Kdyţ se salva syčivě vydávala na svtj let, Horác uţ

přikazoval, ať se štíty vrátí do základní polohy. Ale přestoţe to

trvalo jen tak krátce, další ptltucet lučištníkt klesl pod

temudţajskými šípy.

Nyní si Will všiml rudých označení, která měli

Temudţajové na ramenou, a pochopil, proč se tak zvýšila

přesnost a rychlost nepřátelské střelby.

„Jsou to samí kajdžinové!“ křikl na Horáce. Při těch slovech

zvedl luk a rychlou střelbou vyprázdnil tři sedla dřív, neţ jej

Horác stačil vtáhnout do úkrytu za štít. Vzápětí do štítu udeřilo

ptl tuctu šípt.

„Zbláznil ses?“ zlobil se Horác, ale Will na kamaráda upřel

šílený pohled.

„Vraţdí moje muţe!“ křičel a hrnul se znovu před štít,

posedlý myšlenkou zabránit Temudţajtm, aby jeho muţe

jednoho po druhém odstřelovali. Horácova silná paţe ho

zadrţela.

223

„Kdyţ tě zabijou, ničemu to nepomtţe!“ zařval a Will

pomalu pochopil smysl těch slov.

„Připraveni!“ zavolala Evanlyn. Uvědomil si, ţe uţ volá

potřetí. Měl by něco udělat. Vyhodnotil situaci, stále ještě krytý

Horácovým štítem.

Jezdctm s kopími a šavlemi uţ nebránila palba střelct,

takţe se přímo před nimi uţ dostávali do střetu se Skandijci.

Boj zblízka se rozhoříval po celé linii. Dál po Willově levici

hlavní voj Temudţajt sváděl divokou bitvu se středem

skandijské obrany. Panoval tam příliš velký zmatek a nedalo se

poznat, kdo má navrch, pokud se o něčem takovém vtbec dalo

mluvit.

Temudţajští ostřelovači před ním, soustředění Chazkamem

do jednoho oddílu, mezitím klusali rovnoběţně podél

skandijské obranné linie. Udrţovali mezi sebou odstup, aby

neposkytovali dobrý terč pro salvy, a jakmile

byli Willovi

lučištníci odkryti, útočili na ně přesně cílenými střelami. Will

věděl, ţe pokusí-li se zamířit na Temudţaje další salvu, ztratí

polovinu svých muţt. Pochopil, ţe zbývá jediné řešení. Opřel

se o ochranný val a zakřičel povel na řadu střelct pod sebou –

zároveň si všiml, jak je bolestně prořídlá.

„Samostatná střelba!“ zakřičel a ukazoval na klusající šňtru

temudţajských kajdžinů. „Střílejte, kdykoli budete připraveni,

a miřte na ty muţe s luky!“

Bylo to nejlepší, co mohl udělat. Jeho muţi se při střelbě

alespoň Temudţajtm nevystavovali v celé řadě otevřených

štítt a nepřítel tak byl nucen k nepravidelné jednotlivé palbě.

Jeho muţi získali lepší šanci na přeţití. Věděl, ţe tím se ovšem

sníţí účinnost jejich střelby. Bez jeho vedení ztratí na

přesnosti.

Bylo tu však ještě něco, co mohl udělat. Pohlédl dolt, aby se

ujistil, ţe jeho nádoba se šípy je naplněná. Hbitě vytáhl čtyři

šípy, jeden vloţil do tětivy a ostatní měl připravené mezi prsty

ruky s lukem.

„Drţ štít nahoře a buď připraven,“ řekl Horácovi a přešel k

okraji valu, stále ukrytý za kamarádovým velkým štítem.

224

Zhluboka se nadechl, pak vystoupil, v rychlém sledu vystřílel

všechny čtyři šípy a hbitě vklouzl zpět do úkrytu za štítem. To

uţ jim kolem uší svištěly temudţajské šípy. Horác viděl, ţe

Willovy šípy srazily dva ostřelovače. Třetí měl probodnuté

lýtko a čtvrtý šíp letěl mimo. Horác obdivně hvízdl. Byl to

pozoruhodný výkon. Chystal se říct něco v tom smyslu, ale

všiml si výrazu naprostého soustředění ve tváři svého

kamaráda, a tak raději mlčel. Will se znovu zhluboka nadechl,

vloţil další šíp, vykročil z úkrytu, vystřelil a uskočil zpátky za

štít.

Teď začal Horác opravdu oceňovat téměř nadpřirozenou

přesnost, která jeho kamarádovi přešla do krve při výcviku v

lesích a na lukách kolem hradu Redmontu. Will se míhal sem a

tam, vysílal šípy

–

někdy jeden, někdy dva nebo tři

–

zasahoval jednoho nepřítele za druhým. Činili se i ostatní

lučištníci na skandijské straně, ale nikdo z nich neuměl být tak

rychlý a přesný jako hraničářský učeň. A čím víc muţt zasáhli

kajdžinové,

ustavičně projíţdějící kolem, tím větší strach z

nepřátelských šípt zbývající střelci měli a spíše stříleli bez

míření, aby se okamţitě mohli znovu vrhnout za štít.

„Změna stran,“ stručně nařídil Will a ukazoval Horácovi,

aby kousek ustoupil. Horác vystřídal ruce a uchopil štít

pravačkou. Will se za valem sehnul a přeběhl k Horácovu

levému boku. Často měnil styl střelby, někdy vystřelil jen

jeden šíp, jindy několik, aby Temudţaje udrţoval v nejistotě.

Teď usoudil, ţe uţ si zvykli, ţe se objevuje na pravé straně

velkého štítu. Vybral další čtyři šípy, vykročil doleva a ihned

začal střílet. Další dvě sedla se vyprázdnila a Will skočil do

úkrytu. Změna stran se vyplatila. Do jeho bezprostřední

blízkosti nedopadl ani jediný šíp.

Opět vykročil doleva, hbitě vyslal další střelu a pak, aniţ by

věděl, co ho k tomu vlastně přimělo, okamţitě klesl na všechny

čtyři za ochranný val. Jakmile to provedl, proťal vzduch přímo

nad jeho hlavou hrozivý svist.

Will cítil, jak mu strachy

vyschlo v puse. Kdyţ Horác viděl Willa klesat, myslel si, ţe ho

zasáhli, a padl na kolena vedle něj.

225

„Není ti něco?“ ptal se starostlivě. Will se pokusil o chabý

úsměv, ale ani nečekal, ţe se mu povede.

„Je to dobré,“ dostal ze sebe skřehotavě. „Jen jsem k smrti

vyděšený.“

Postavili se a v skrytu za štítem poslouchali, jak do něj

naráţejí temudţajské šípy. Will si uvědomil, ţe Temudţajové

změnili zptsob střelby a ţe většina se zaměřila na jeho

stanoviště. Napadlo ho, ţe to je příleţitost, aby jeho muţi

vystřelili další

salvu. Kdyby ale Temudţajové slyšeli nebo

viděli, ţe se k tomu chystá, nebylo by to pak pro ně

překvapení.

„Evanlyn!“ zavolal Will na dívku schovanou v úkrytu pod

jeho stanovištěm. Zvedla hlavu a tázavě na něj pohlédla. Will

pokračoval:

„Budeš předávat moje pokyny! Vypálíme další salvu!“

Mávla rukou na znamení, ţe rozumí.

Nepřítel byl soustředěný na Willovo stanoviště. Všichni se

snaţili zasáhnout postavu, která vyskakovala zpoza štítu a opět

za ním mizela a zasypávala je sprškou smrtících střel, takţe se

bezděčně opět začali shlukovat. Střelba Willových lučištníkt

uţ několik minut nestála za nic, a tak se všichni kajdžinové

přesunuli k velitelskému postu a snaţili se odstřelit jejich

velitele.

„Vpřed vpravo!“ volal tiše a slyšel, jak Evanlyn povel

předává. Nějakou chvíli se nic nedělo a pak uslyšel Evanlyn,

jak se na muţe dole zlobí a nutí je, aby uposlechli. Postupně se

jeden za druhým natáčeli směrem, který udala.

„Připraveni,“ zavolala Evanlyn a Will jí sdělil výšku zdvihu:

poloha jedna. Luky se nastavily do vodorovné polohy.

„Nátah,“ řekl Will a opět k němu dolehlo předání povelu.

Pak zhluboka nabral dech do plic a zakřičel:

„Štíty dolt! Pal!“ Pouhý zlomek vteřiny po vyslání salvy se

ozvalo Horácovo volání: „Štíty nahoru!“

Will si uvědomil, ţe teď bude několik vteřin pozornost

nepřítele soustředěna na linii střelct, takţe se odváţil vystoupit

zpoza štítu a šíp za šípem střílel do temudţajských řad. Salva

226

jeho lučištníkt našla svtj cíl – ze stovky střelct Willovi sice

zbývalo méně neţ padesát, ale i tak do

temudţajské jízdy

udeřila spousta šípt a tucet jich poslala k zemi. Will stačil

rychlou smrští šípt sestřelit ještě dalších pět, ale to uţ po něm

skočil Horác a stáhl ho k zemi za ochranný val dřív, neţ by si

ho našly temudţajské šípy. Do náspu za jejich zády vlétla

záplava šípt. Horác vstal a oprašoval si kolena a lokty.

„Chceš snad umřít?“ zeptal se. Will se na něj zaculil.

„Já prostě spoléhám na tvtj úsudek,“ odpověděl. „Nemtţu

přece hlídat všecko sám.“

Stáli za štítem a viděli, ţe kajdžinové, tedy to, co z nich

zbylo, se vzdalují do uctivější vzdálenosti. Stále ještě stříleli na

skandijské pozice, ale uţ ne tak účinně jako předtím. Will

zamračeně hodnotil úhly a vzdálenosti, pak ukázal na střed

skandijské linie, kde se stále ještě odehrávala hlavní bitva.

„Mtţeme zase začít střílet salvy,“ řekl Horácovi. „Kdyţ si

štítonoši přendají štíty do pravé ruky a naši střelci si stoupnou

vlevo od nich, budou před odvetnou palbou kryti.“

Horác prozkoumal situaci a široce se usmál. Zbylí

kajdžinové

byli teď přímo před nimi, takţe řada lučištníkt

mohla střílet šikmo přes zadní část hlavní skandijské armády a

nemusela přitom opustit úkryt za štíty.

Rychle svtj nápad sdělili dolt Evanlyn a ta předala

příslušné povely střelctm. Prořídlá řada lučištníkt pohlédla na

svého mladého velitele a kývala na srozuměnou. Pak dostal

Will ještě jeden nápad.

„Evanlyn!“ zavolal a dívka se k němu otočila s otázkou v

očích. „Aţ začneme, budeš velet salvám. Nechávej je v poloze

tři a ať pořád střílejí. Já budu drţet na uzdě ty kajdžiny.“

Usmála se a zamávala, ţe rozumí. Jakmile začnou, nebude

zapotřebí měnit úhel ani zdvih. Ničivé salvy budou směřovat

do hustých temudţajských zadních řad. Haltovi, Erakovi a

Ragnakovi to třeba poskytne úlevu, kterou potřebují.

„Přímo ptl vlevo!“ volal Will. „Poloha tři!“

Zbývalo jim něco přes čtyřicet muţt a všichni teď zvedli

luky do nejvyšší polohy.

227

„Nátah… pal!“

Tentokrát Will počkal a vyhodnotil účinky salvy, aby ověřil,

jestli je úhel i zdvih správný. Sledoval, jak šípy udeřily do

záloţních temudţajských

oddílt a jakou paniku obnovená

smršť šípt vyvolala.

„Ať nepřestávají střílet!“ zavolal na Evanlyn.

Otočil se a pálil do roztroušené řady temudţajských

ostřelovačt. Vyvolal tím rychlou odvetnou spršku šípt. Zezadu

uslyšel zadrnčení další salvy šípt, nesoucí

se obloukem

směrem k místu hlavní bitvy. Střílel dál – vybral cíl a sledoval

jezdctv pád. Kdyţ se malá skupina jezdct dala do pohybu,

pocítil radostné vzrušení.

„Horáci! Stahují se!“ volal nadšeně. Divoce ukazoval na

řadu ostřelovačt. Nezbylo jich ani dvacet a postupně se

stahovali mimo nebezpečí. Zpočátku docela pomalu, ale kdyţ

se trochu vzdálili, ujíţděli rychleji a rychleji, protoţe nikdo

nechtěl ztstat poslední a stát se terčem přesných střel létajících

ze skandijské linie.

Will chytl kamaráda za ruku

a vzrušeně s ním třepal.

„Vzdávají to!“ vykřikoval. Horác váţně pokýval hlavou a

palcem ukázal směrem k sevřené linii skandijských obránct

pod nimi.

„Tak to je dobře,“ prohlásil. „Protoţe tihle to nevzdávají.“

Dole pod nimi Temudţajové se šavlemi seskakovali z koní a

valili se prtlomem, který prorazili ve skandijské linii.

228

Třicet sedm

Nitzak, velitel temudţajského útoku směřujícího na Willovo

stanoviště, hnal s tupou bezohledností své vojáky vpřed.

Protoţe kajdţinové lučištníky zaměstnávali, jezdci s kopími a

šavlemi se vrhli proti řadě skandijských sekerníkt, která

lučištníky chránila.

Nitzak vycítil, ţe tento útok bere jeho generál jako poslední

pokus. Bylo jasné, ţe jestli ani tentokrát neprorazí, nařídí

Chazkam všeobecný ústup, protoţe nebude ochoten podstoupit

v tomto taţení další ztráty. Pomyšlení na ústup, na poráţku,

bylo pro Nitzaka nesnesitelné. Pobízel své vojáky vpřed, přál si

prolomit skandijskou linii a zničit ten malý, ale velmi výkonný

oddíl lučištníkt, který chránila.

Země před skandijským opevněním byla pokryta těly jeho

muţt a koní. Postupně však divoké seveřany zatlačovali, jejich

řady řídly a obranná linie ochabovala. Temudţajové sesedli z

koní, zdolávali hliněný val a sekali a bodali kolem sebe

dlouhými šavlemi. Skandijci se sveřepě bránili.

„Generále!“ Jeden z jeho dtstojníkt ho chytil za ruku a

ukazoval na skupinku jezdct ujíţdějících z bitvy. „Kajdžinové

ustupují.“

229

Nitzak je za to proklel. Nafoukaní rozmazlenci, pomyslel si.

Věděl, ţe sami sebe povaţují za elitu temudţajské armády.

Střelci kajdžinové byli ušetřeni nebezpečí přímého boje, drţeli

se pěkně v závětří a z bezpečí ostřelovali nepřátelské velitele.

Kdyţ se nyní poprvé v ţivotě ocitli pod přesnou a smrtonosnou

odvetnou palbou, zradili a zběhli. Přísahal, ţe je za tu zbabělost

všechny ztrestá smrtí.

Jenţe to muselo počkat. Všiml si, ţe skandijští lučištníci

opět posílají jeden roj šípt za druhým do zadních řad hlavního

útoku. Musel je zastavit. Obnovení zkázonosných salv mohlo

neblaze ovlivnit prtběh bitvy.

Chazkam si byl vědom toho, ţe pokud jde o vedení války,

jeho zástupce si nedokáţe vytvořit obraz o celkové situaci.

Nitzak však měl jednu vlastnost, která z něj dělala vynikajícího

taktického velitele. Uměl v bitvě vycítit rozhodující okamţik,

chvíli, kdy je všechno na váţkách a rozdíl mezi vítězstvím a

poráţkou závisí na odhodlanosti té které bojující strany. Cítil,

ţe taková chvíle právě nastala. Kdyţ sledoval, jak jeho vojáci

bojují se Skandijci, poprvé v chování nepřítele rozpoznal

nejistotu. Vytasil šavli a obrátil se k

své osobní stráţi,

polovičnímu ulanu sloţenému ze třiceti ostřílených válečníkt.

„Vpřed!“ zvolal a vedl je do útoku na skandijskou linii.

Nitzaktv instinkt byl neomylný. Řady vyčerpaných a

krvácejících Skandijct prořídly, bojovali z posledního zbytku

sil a vtle. Nepřátel jako kdyby neubývalo. Zdálo se, jako by za

kaţdého Temudţaje, který padl pod skandijskou sekerou,

vyskočili dva noví, začali vyřvávat válečný pokřik a mlátit

kolem sebe šavlemi hlava nehlava. Kdyţ se přihnala čerstvá

posila, seskočila z koní a drala se vzhtru po obranném valu,

rovnováha se vychýlila. Nejdřív to vzdal jeden Skandijec, pak

další. Potom ustupovali po skupinkách a Temudţajové se hnali

prtlomem, kterého konečně dosáhli, a prchající Skandijce

sráţeli k zemi.

Nitzak mával šavlí směrem k řadě lučištníkt, která

nepřetrţitě pálila salvu za salvou do jejich hlavního útoku.

230

„Lučištníci! Zabte lučištníky!“ poručil svým vojáktm a

vyrazil vpřed.

Horác na velitelském stanovišti odhodil veliký, těţký štít,

který dosud pouţíval, a sáhl po svém malém okrouhlém štítu.

Meč vyjel z pochvy s nedočkavým zasyčením a Horác se

přehoupl přes ochranný val.

„Ztstaň tady,“ řekl Willovi a zamířil dolt po svahu, vstříc

první skupince Temudţajt, která se drápala nahoru k němu.

Teď byla řada na Willovi, aby se zatajeným dechem sledoval,

jak bojuje jeho kamarád. Meč se míhal obdivuhodným

zptsobem, kmital do všech stran, rubal útočníky zleva, zprava,

shora i šikmo. První útok byl odvrácen, ale k urostlému

bojovníkovi se hnala větší skupina Temudţajt. Znovu bylo

slyšet třesk oceli, ale Horác byl nucen ustupovat, protoţe

hrozilo, ţe ho nepřítel obklíčí. Will sklopil zrak ke koši se šípy.

Zbývalo v něm pět šípt, takţe začal pálit: klidné, promyšlené

střely sráţely Temudţaje, kteří se pokoušeli obklopit jeho

kamaráda.

Podíval se směrem k lučištníktm. Štítonoši se chopili zbraní

a byli připraveni k obraně. Kromě toho se někteří z

ustupujících Skandijct znovu dávali dohromady na

pozici

střelct. Will si všiml, ţe Evanlyn pořád vyvolává povely k

salvám.

„Pokračuj dál!“ křikl na ni a ona se otočila, kývla a opět se

vrátila ke svému úkolu.

Horác uţ byl zatlačen skoro aţ k vyvýšenému velitelskému

stanovišti, ale neustále odolával neúprosnému útoku

Temudţajt. Bojoval však sám a neměl krytá záda. Willova

zásoba šípt se vyčerpala, takţe vytáhl oba noţe a rozběhl se

chránit svému kamarádovi záda.

* * *

Rovněţ Erak uprostřed skandijské linie vycítil, ţe je vhodný

okamţik. Temudţajové urputně bojovali dál, ale jejich výpady

ztratily na divokosti.

231

Záloţní jednotky, oslabené a rozvrácené pravidelným

deštěm šípt přilétajících z pravého křídla, se stahovaly, a

zanechávaly tak oddíly bojující se Skandijci bez pravidelných

posil, které byly nutně zapotřebí k udrţení rytmu útoku.

Erak skosil temudţajského kapitána, který s bojovým

pokřikem překonal opevnění, a otočil se k Haltovi. Hraničář

měl stanoviště za ním, stál na obranném valu a nerušeně

odstřeloval postupující Temudţaje. Chazkamtv nápad zbavit

ulany ostřelovačt a vytvořit z nich oddíl se svým zptsobem

obrátil proti Temudţajtm. Pro změnu to byli oni, kdo díky

přesně cíleným střelám ztráceli své velitele. Skandijští vtdci

zatím drtili kaţdého, kdo se ocitl na dosah jejich roztočených

seker.

Erak se zbavil nepřátel a vyskočil nahoru k Haltovi. Ukázal

na skandijské levé křídlo, kde se zatím nebojovalo.

„Myslím, ţe kdyţ je napadneme z boku, mohlo by je to

dorazit,“ řekl. Halt o jeho nápadu krátce uvaţoval. Byl

riskantní. Ale věděl, ţe právě tak se bitvy vyhrávají. Nebo

prohrávají. Rozhodl se.

„Udělej to,“ souhlasil a Erak kývl hlavou. Nato pohlédl

směrem za hraničáře a zaklel. Halt se rychle natočil, aby se

podíval i on, a společně sledovali, jak Temudţajové pod

Willovým stanovištěm proráţejí obrannou linii. Oběma bylo

jasné, ţe jestli se šípy přestanou sypat, temudţajský zadní voj

se vzpamatuje, znovu se semkne a příleţitost zvrátit bitvu bude

promarněna.

Byl čas jednat.

„Přiveď levé křídlo,“ stručně řekl Halt. Sáhl po náhradním

toulci se šípy a rozběhl se k Willovu velitelskému stanovišti.

Erak hleděl za ním a věděl, ţe jeden muţ navíc nic nezachrání.

Zoufale se rozhlíţel kolem a jeho zrak padl na Ragnaka – stál

uprostřed kruhu padlých Temudţajt a jeho oči byly divoké a

strnulé. Uţ zahodil štít a svojí mohutnou sekerou mával

obouruč. Z ptltuctt zranění na rukou, nohou a trupu mu

prýštila krev, ale skandijský oberjarl jako by na to nedbal. Erak

poznal, ţe uţ mu chybí jen málo, aby ho zachvátila nepříčetná

232

zuřivost. A věděl i to, ţe jeden takový bojovník navíc mtţe

zachránit hodně.

Erak si prosekal cestu k oberjarlovi. Temudţajové od obou

bojujících obrt se strachem ustoupili a ti tak získali chvilku na

oddych. Ragnak na Eraka pohlédl, poznal ho a vycenil zuby v

divém, vítězném úsměvu.

„Dáváme jim zabrat, Eraku!“ řval a oči mu pořád divoce

ţhnuly. Erak ho popadl za ruku a zatřásl s ním. Potřeboval, aby

ho Ragnak vnímal.

„Přivedu levý křídlo!“ zakřičel. Oberjarl se zasmál a pokrčil

rameny.

„Dobrá! Ať se taky trochu pobaví!“ zahulákal. Erak ukázal

směrem k moři, do míst, kde zuřila nejprudší bitva.

„Pravý křídlo je na tom zle. Prolomili ho. Hraničář

tam

potřebuje pomoc.“

Byl to divný pocit, dávat rozkazy svému nejvyššímu veliteli.

Pak si však uvědomil, ţe Ragnak by v tomhle stavu stejně

nedokázal útok levého křídla řídit. Ragnak uţ byl schopen

pouze jediné věci – hrubou silou rozdrtit kaţdého nepřítele,

který se mu postaví do cesty.

Ragnak pochopil, co Erak říkal, a znovu pokýval hlavou.

„Říkáš, ţe ten malej chytrolín potřebuje pomoc? Pak jsem

jeho člověk!“

A s mocným řevem se hrnul za Haltem, následován svojí

druţinou dvanácti sekerníkt.

Erak vyslal rychlou modlitbu k valltm. Tucet chlapt nebylo

moc, ale s Ragnakem v tomhle stavu nepříčetnosti by to mohlo

stačit. Pak jeho mysl odsunula problémy pravého křídla stranou

a Erak se hlasitě začal shánět po nějakém poslovi. Pravé křídlo

se pár minut muselo o

sebe postarat samo. On právě teď

potřeboval levé křídlo, aby na nepřítele zaútočilo z boku.

233

Třicet osm

Horác vycítil, ţe za ním někdo je. Rychle se otočil a máchl

mečem, připravený k šikmému seku. Kdyţ spatřil drobnou

postavu svého kamaráda a viděl, jak

jen se dvěma noţi

zarputile čelí Temudţajovi se šavlí, zasadil úder z větší šířky a

hrot meče rozťal muţovo čelo. Voják se zapotácel, rukama se

chytil za hlavu a klesl na kolena.

„Co to tady vyvádíš?“ křičel Horác, zatímco se snaţil krýt

další útok zepředu.

„Kryju ti záda,“ řekl Will a zachytil výpad dalšího

Temudţaje, který se pokoušel napadnout Horáce zezadu.

„Tak mi příště dej radši vědět,“ doporučil Horác, kdyţ s

heknutím uskočil před temudţajským kopím a jilcem meče

praštil do lebky jeho překvapeného majitele. „Málem jsem tě

před chvílí přesekl vejptl!“

„Ţádné příště nebude,“ odpověděl Will. „Já si tady zrovna

moc neuţívám.“

Horác se rychle ohlédl přes rameno. Will se stylem

hraničářské obrany pomocí dvou noţt snaţil krýt údery

Temudţajovy šavle. V tomto zptsobu boje nebyl nijak zvlášť

zručný. Navíc od doby, kdy tohle s Horácem procvičovali v

celtických horách, uplynul uţ rok. Temudţaj se šavlí měl

234

navrch a Horác si i při letmém pohledu všiml, ţe levým

rukávem Willovy košile prosakuje krev.

„Aţ ti řeknu, padni na kolena,“ řekl Horác.

„Skvěle,“ zachmuřeně odpověděl Will. „Moţná to stihnu

dřív, neţ to vyslovíš.“

Horác se chtě nechtě musel zasmát. Kdyţ se zbavil dvou

útočníkt, křikl přes rameno:

„Teď!“

Vycítil, ţe Will se vrhl na zem, přehodil si meč do

revezního drţení, provedl výpad vzad a uslyšel vyděšený

výkřik.

„Jsi v pořádku?“ zavolal, znovu si přehodil meč a odrazil

dotěrné kopí. Odpověď chvíli nepřicházela a Horáce zachvátil

strach, ţe právě probodl kamaráda. Pak se Will ozval.

„Velice ptsobivé. Kde ses to naučil?“

„Právě jsem to vymyslel,“ řekl Horác a potom spokojeně

hekl, protoţe kopiník se odváţil moc blízko a hrot Horácova

meče se mu zabodl do plece. Muţ klesl k zemi, Horác vytáhl

meč a švihl v úderu střechou proti dalšímu Temudţajovi.

Tlustá plstěná helma zachránila vojákovi ţivot, ale úder byl

dost silný na to, aby voják obrátil oči v sloup a klesl omráčený

na kolena.

Mohli si na chvíli vydechnout. Horác přikročil ke

kamarádovi a pozorně se na něj zadíval.

„Bolí ta ruka?“ Hlavou kývl směrem k zvětšující se krvavé

skvrně na Willově rukávu. Will sledoval jeho pohled a zdálo

se, ţe si krve všiml poprvé.

„Ani jsem nic necítil,“ řekl trochu překvapeně. Horác se

nevesele usmál.

„To přijde později,“ prohlásil. Will pochybovačně zavrtěl

hlavou.

„Jestli nějaké později bude,“ namítl. Pak se k nim zezadu

doneslo zadrnčení tětiv a zasvištění další salvy šípt.

Překvapeně pohlédli jeden na druhého.

„To je Evanlyn,“ řekl Will. „Oni ještě pořád střílejí!“

235

Horác ukázal na Temudţaje houfující se podél zesláblé

obranné linie před opevněním lučištníkt.

„Dlouho uţ nebudou,“ řekl. Skandijská linie se začínala

hroutit. „Honem! Kryj mi záda a zakřič, kdyţ budeš potřebovat

pomoc.“ S těmi slovy se vrhl ze svahu dolt, hnal se proti

Temudţajtm a jeho meč se míhal nahoru a dolt. Nepřátelé se

zalekli zuřivého útoku a nejdřív začali ustupovat. Pak zjistili,

ţe útočníci jsou vlastně jen dva – a jeden z nich je ozbrojený

pouze noţi a postavou spíše ještě kluk –, takţe se vzchopili a

znovu se hnali vpřed.

Horác se urputně bil a kolem něj se shromáţdili další zbylí

obránci. Jenţe přesila nepřátel začínala být rozhodující a

jednotlivým Temudţajtm se dařilo obcházet hlouček obránct a

pronikat do okopu, odkud lukostřelci neustále posílali salvy

šípt na hlavní část temudţajského vojska.

Oba mladíci slyšeli, jak Evanlyn naléhavě zvyšuje hlas a

volá na lučištníky, aby po útočnících okamţitě pálili. Věděli, ţe

zbývá pouhých několik minut, neţ Temudţajové překonají

okop a zabijí kaţdého, kdo v něm bude.

„Honem!“ vykřikl Will a rozběhl se jako první směrem k

okopu. Horác mu běţel v patách.

Willovi se postavil do cesty temudţajský voják. Will se po

něm ohnal saxonským noţem a rána dopadla s takovou

prudkostí, ţe ho zabolela celá ruka. Horáctv varovný výkřik

Willa upozornil na nebezpečí

–

otočil se právě včas, aby

zkříţením noţt kryl divoký výpad šavlí. To uţ byl Horác po

jeho boku a sekl po muţi, který spolu s třemi dalšími Willa

napadl. Oba kamarádi bojovali bok po boku, ale Temudţajt

bylo moc. Ve Willovi se všechno sevřelo, kdyţ pochopil, ţe se

k okopu nedostanou včas. Viděl Evanlyn, byla od něj vzdálená

ani ne pětadvacet krokt. Kolem sebe měla skupinu lučištníkt,

kteří stáli proti ještě větší skupině Temudţajt. Ti postupovali k

okopu – zvolna se blíţili a zadrţovala je pouze hrozba lukt.

„Wille, pozor!“ Byl to znovu Horác, hrnuli se na ně další

Temudţajové a oni museli opět bojovat o ţivot.

236

* * *

Nitzak vedl oddíl vojákt do okopt, které chránily

skandijské lučištníky. Další muţi si vzali na starost dva mladé

bojovníky, kteří si tak zdatně vedli při protiútoku. Nitzak měl

za úkol umlčet lučištníky jednou provţdy.

Jeho muţi mu byli v patách, valili se do okopu a vrhali se

proti snadno zranitelným a v podstatě neozbrojeným

lučištníktm. Ti ustupovali podél ochranného valu, někteří přes

něj přelézali a

prchali pryč. Nitzak je zarytě pronásledoval

okopem a pak se za jedním ohybem překvapeně zastavil.

Proti němu stála mladá dívka, v ruce svírala dlouhou dýku a

oči měla plné vzdoru. Zbývající lučištníci se shlukli kolem ní

jako ochránci. Pak na její povel

zvedli luky a drţeli je

připravené.

Obě skupiny stály proti sobě. Nitzak viděl, ţe na něj míří

nejméně deset lukt – ze vzdálenosti necelých patnácti krokt.

Kdyby dívka vydala rozkaz, střelci by v ţádném případě

nemohli minout. Jenomţe jakmile by vystřelili první salvu, byli

by dívka i lučištníci ztraceni.

Sjel pohledem ke straně. Jeho vojáci stáli vedle něj a další

byli za nimi. Nitzak ani náhodou neměl v úmyslu zemřít v

salvě skandijských šípt. Ochotně by to podstoupil, kdyby to

poslouţilo nějakému cíli. Jenţe on měl svtj úkol a neměl právo

zemřít, dokud ho nesplní. Na druhou stranu mu však nedělalo

ţádné potíţe obětovat při plnění úkolu deset nebo i víc vojákt,

kdyby to jinak nešlo. Posunkem je pobídl vpřed.

„Do útoku,“ řekl klidně a jeho muţi se hrnuli zúţenou částí

okopu.

Lučištníci na pár vteřin zaváhali, potom Nitzak uslyšel

dívčin příkaz k palbě a vzápětí zadrnčení tětiv. Šípy se zabodly

do jeho muţt, sedm jich zabily či zranily. Ostatní však

pokračovali dál, posíleni dalšími vojáky zezadu. Lučištníci se

dali na útěk, ztstala pouze dívka. Nitzak vykročil vpřed, oběma

rukama sevřel šavli a zvedl ji do výše. Zvědavě pátral v

dívčiných očích po známkách strachu, ale nic takového

237

nenašel. Pomyslel si, ţe zabít někoho tak odváţného je skoro

hanba.

Z boku k němu dolehl zoufalý výkřik – hlas mladého muţe,

zlomený strachem a bolestí.

„Evanlyn!“

Předpokládal, ţe je to dívčino jméno. Viděl, jak dívka

uhnula očima a smutně se usmála na někoho, kdo stál mimo

jeho zorné pole. Byl to úsměv na rozloučenou.

* * *

Will všechno viděl na vlastní oči. Nebylo v jeho silách

zasáhnout, musel v zoufalém boji bránit svtj ţivot a krýt

Horácovi záda. Zároveň sledoval, jak se Temudţajové hrnou k

okopu, jak se je lučištníci snaţí zastrašit okamţitou salvou, a

pak v hrtze přihlíţel, jak Temudţajové opět klidně postupují

vpřed bez ohledu na nebezpečí. Poslední salva je zastavila na

vteřinu nebo dvě, pak zaútočili a lučištníky rozprášili.

Horáctv varovný výkřik ho vrátil zpět k vlastnímu boji a

Will uskočil, aby se vyhnul šavli, a sekl saxonským noţem,

aby Temudţaje zbaveného rovnováhy zatlačil o pár krokt zpět.

Znovu se otočil a viděl temudţajského dtstojníka, jak stojí

proti Evanlyn a oběma rukama třímá pozvednutou šavli.

„Evanlyn!“ zakřičel zděšeně. Uslyšela ho a ohlédla se.

Jejich oči se setkaly a Evanlyn se na Willa usmála – úsměvem,

který mu připomněl vše, co spolu proţili za posledních

jedenáct měsíct a co kdy jeden pro druhého znamenali.

A on ji teď nedokázal nechat umřít. Přehodil si v ruce

saxonský ntţ, uchopil ho za hrot, vyváţil, jedním plynulým

pohybem máchl rukou vzad a potom vpřed.

Mohutný ntţ zasáhl Nitzaka pod levou paţi právě v

okamţiku, kdy zahájil sek směrem dolt.

Nitzakovy oči dostaly skelný výraz. Zástupce

temudţajského vojevtdce se zapotácel a zvolna se hroutil na

hliněný násep okopu. Pak se svezl dolt na tvrdou udusanou

zem. Šavle mu vypadla z rukou a ochablé prsty škubaly za

238

velký ntţ, který mu vězel v boku. Poslední jeho myšlenka

byla, ţe Chazkam teď nejspíš stejně ukončí taţení, a rozzlobilo

ho to.

Na Willa, nyní aţ na malý vrhací ntţ neozbrojeného, opět

zaútočil jeden z Temudţajt. Will se na něj vrhl, sevřel ho

rukama a kutáleli se dolt z hliněného valu. Will zoufale visel

na ruce, v níţ měl Temudţaj šavli, a voják se pokoušel uhýbat

chabým ranám malého noţe.

Will zahlédl Horáce obsypaného nepřáteli – útočili na něho

čtyři najednou – a pochopil, ţe to znamená konec.

A potom uslyšel řev, při němţ v ţilách tuhla krev.

Znenadání se nad ním vztyčila obrovská postava, jeho

protivníka doslova odervala od země a odmrštila ho takovou

silou, ţe odletěl patnáct krokt a cestou ještě smetl další tři

vojáky.

Byl to Ragnak, hrozivý ve svém záchvatu divoké zběsilosti.

Košili měl roztrhanou na cáry, kromě obří rohaté helmice ho

nic nechránilo a z hrdla mu bez ustání vycházel strašlivý řev.

Vrhl se přímo doprostřed temudţajských útočníkt, mohutná

sekyra s dvojitým ostřím opisovala široké kruhy a Ragnak kosil

nepřátele na všech stranách.

Vtbec se nesnaţil krýt a rány na něj dopadaly jedna za

druhou. Jednoduše si toho nevšímal a mlátil,

sekal a rubal

nepřátele, kteří vtrhli do jeho země

–

kteří se opováţili

probudit v něm tuhle nepříčetnou zuřivost.

Jeho osobní stráţ mu byla v patách, všichni posedlí stejným

vraţedným šílenstvím. Rozrazili temudţajské vojsko jako klín,

neúprosný a nemilosrdný. Tucet muţt, jimţ nezáleţelo na

vlastních ţivotech. Jimţ záleţelo pouze na jedné jediné věci:

dostat se k nepřáteltm a zabít jich co moţná nejvíc a co moţná

nejrychleji.

„Horáci!“ zaskuhral Will a pokoušel se vyhrabat na nohy,

protoţe si vzpomněl, ţe kdyţ viděl Horáce naposled, urputně

se bránil čtyřem útočníktm. A pak zaslechl další zvuk

–

tentokrát povědomý

–

hluboké drnčení dlouhého luku.

239

Sledoval, jak Horácovi protivníci mizí jako jarní sníh a věděl,

ţe dorazil i Halt.

* * *

Z pahorku vzdáleného asi ptl míle přihlíţel Chazkam,

vojevtdce a chán Lidu, jak útok jeho armády troskotá.

Nepřítelovo levé křídlo se stočilo, udeřilo na jeho hlavní voj,

zatlačilo ho zpátky a zptsobilo mu těţké ztráty. Na

nepřátelském pravém křídle se Nitzakovi a jeho muţtm

nakonec podařilo umlčet skandijské lučištníky. Chazkam někde

v hloubi srdce celou dobu věděl, ţe jeho dávný druh v tom

úkolu uspěje.

Jenomţe mu to trvalo příliš dlouho. Úspěch se dostavil

pozdě a Chazkamova hlavní armáda, kropená nepřetrţitým

krupobitím šípt, mezitím ztratila bojovného ducha. Útok z

boku je pak ve zmatku zahnal na ústup.

Samozřejmě, byl to jen jeden prohraný útok a Chazkam

věděl, ţe by pořád ještě mohl bitvu vyhrát, kdyby chtěl. Mohl

by znovu seskupit ulany, nasadit čerstvé zálohy a vyhnat ty

zlořečené Skandijce z obranných opevnění a rozprášit je do hor

a do lest. Nakrátko byl v pokušení udělat to – strašlivě se

pomstít lidem, kteří zkříţili jeho plány.

Jenţe cena by byla příliš vysoká. Uţ ztratil spoustu vojákt a

další útok, i kdyby byl úspěšný, by ho stál víc, neţ si mohl

dovolit. Otočil se v sedle a rukou přivolal trubače.

„Zatrub všeobecný ústup,“ řekl klidně. Na tváři se mu

neobjevil ani náznak prudké zloby a hořké zuřivosti planoucí v

jeho srdci kvtli utrpěné poráţce.

Nehodilo se, aby temudţajský vojevtdce dal prtchod svým

cittm.

240

Třicet devět

Ragnakovo tělo bylo spáleno den po bitvě. Oberjarl zemřel

v posledních okamţicích, těsně předtím, neţ Temudţajové

začali ustupovat. Padl v boji obklopen osmnácti temudţajskými

vojáky. Přeţili dva

z nich a byli tak zle zřízeni, ţe se od

hrozivé postavy skandijského vtdce jen stěţí odplazili.

Nedalo se nijak zjistit, kdo zasadil osudovou ránu, pokud

vtbec nějaká taková byla. Na oberjarlově těle napočítali přes

padesát ran, z nichţ ptl tuctu by za běţných okolností

zptsobilo okamţitou smrt. Podle skandijského zvyku poloţili

tělo na pohřební hranici v tom stavu, v jakém bylo

–

bez

omývání krve nebo jiných stop po bitvě.

Čtyři Araluenci byli přizváni, aby mohli projevit úctu

mrtvému oberjarlovi. Několik okamţikt postáli před mohutnou

hranicí z dehtem nasáklých borových polen a hleděli na

strnulou postavu. Pak jim bylo zdvořile, avšak rozhodně

oznámeno, ţe pohřeb oberjarla i volba jeho nástupce, která

bude následovat hned poté, jsou čistě skandijskou věcí, takţe

se všichni čtyři vrátili do Haltova příbytku a čekali, aţ bude po

všem.

Pohřební obřady pokračovaly tři dny. Tato tradice vznikla

proto, aby jarlové ze vzdálených osad měli čas přijet do

241

Hallasholmu a mohli se zúčastnit volby nového oberjarla.

Pochopitelně se neočekávalo, ţe z oblastí, kudy předtím prošli

Temudţajové, dorazí mnoho jarlt, a většina ostatních uţ byla

shromáţděna kvtli vyhnání vetřelct. Tradice si však ţádala

třídenní truchlení, které mělo ve Skandii podobu nemírného

popíjení a velmi nadšeného vyprávění o bojovém hrdinství

zesnulého.

A tradice byla samozřejmě pro Skandijce posvátná

–

především tradice, jejíţ součástí je hojné popíjení a hýření do

pozdních nočních hodin. Za povšimnutí stálo, ţe čím větší

mnoţství pálenky se vypilo, tím nadšenější bylo líčení

Ragnakovy udatnosti.

Kdyţ druhého večera podroušené hlasy vyřvávaly

námořnickou písničku a zároveň byl slyšet hluk rozbíjených

stoliček během nějaké rvačky, Evanlyn se zamračila.

„Nezdá se, ţe by byli nějak zvlášť smutní,“ poznamenala a

Halt jen pokrčil rameny.

„Je to jejich obyčej,“ řekl. „Navíc Ragnak zemřel v bitvě, v

lítém boji, a to je konec, který by mu kaţdý správný Skandijec

mohl závidět. Zajišťuje mu přímou cestu do nejvyššího patra

jejich nebe.“

Evanlyn nesouhlasně našpulila pusu.

„I tak,“ řekla, „to ptsobí hodně neuctivě. A byl to přece on,

kdo nám zachránil ţivot.“

V místnosti nastalo rozpačité ticho. Nikoho z dalších tří

přítomných nenapadalo, jak taktně zmínit, ţe kdyby Ragnak

přeţil, byla by tu jeho přísaha, ţe Evanlyn zabije. Kdyţ o něm

teď mluvila, vypadalo to, jako kdyby ztratila starého, vzácného

přítele. Horác těkal pohledem z Halta na Willa v naději, ţe

jeden z nich to nadhodí. Jediné, čeho se dočkal, kdyţ se mu

podařilo zachytit Willtv pohled, bylo téměř nepostřehnutelné

zavrtění hlavou. Horác pokrčil rameny. Jestliţe si dva hraničáři

myslí, ţe to nestojí za řeč, kdo by s nimi chtěl nesouhlasit?

Konečně skončilo období truchlení a vysocí jarlové se

shromáţdili ve Velké dvoraně, aby zvolili nového oberjarla.

242

Will se s nadějí v hlase zeptal: „Myslíte si, ţe má Erak nějakou

šanci?“ Jeho naděje však pohasla, kdyţ Halt zavrtěl hlavou.

„Je to oblíbený válečný vtdce, ale takoví jsou ještě další tři

nebo čtyři. K tomu si přidej, ţe není ţádný organizátor. A

zaručeně ani ţádný diplomat,“ zdtraznil.

„A je to dtleţité?“ zeptal se Horác. „Z toho, co jsem viděl,

se zdá, ţe v téhle zemi diplomacie mezi uznávané schopnosti

zrovna nepatří.“

Halt s úsměvem přisvědčil. „To je pravda,“ připustil. „Ale

kdyţ se vybírá z několika rovnocenných uchazečt jako v tomto

případě, je do jisté míry třeba navazovat uţitečné styky. Nikdo

ti nedá hlas proto, ţe jsi nejlepší. Budou tě volit proto, ţe pro

ně mtţeš něco udělat.“

„Vlastně si myslím, ţe Erakovi moc nepomtţe ani to, ţe byl

v posledních letech také Ragnaktv hlavní výběrčí daní,“ mínil

Will, „protoţe spousta těch, co budou nového oberjarla volit, si

od něj vyslechla hrozbu, ţe jim rozrazí hlavu sekerou.“

Halt opět kývl. „Výběrčí daní není právě vhodný stupínek v

kariéře, pokud se někdy v budoucnu chceš stát oberjarlem.“

Po pravdě řečeno však hraničář Erakovy vyhlídky na

zvolení sniţoval trochu z pověrčivosti. Mezi Skandií a

Araluenem bylo zapotřebí vyřešit ještě hodně sporných věcí a

Halt by byl rád, kdyby je za Skandií jako nejvyšší vtdce řešil

Erak. Jenţe čím víc to rozebírali, tím mizivější se jim Erakovy

šance zdály. Halt nevěděl o vybírání daní, dokud to Will

nezmínil. Asi to byla poslední kapka, která udělá konec všem

jarlovým nadějím.

Ne ţe by Erak projevoval sebemenší zájem stát se

oberjarlem, uvědomil si Halt.

A Halt i jeho tři společníci mu vlastně drţeli palce hlavně

proto, ţe byl jejich přítelem a ţe byl jediným skandijským

vtdcem, kterého dobře znali.

„On by dobrým oberjarlem moţná ani nebyl,“ usoudil

Horác. „Pro něj je hlavně dtleţité vyplout zase na moře s vlčí

lodí a vyrazit někam na nájezd.“

Všichni ostatní souhlasili.

243

Coţ jen potvrzuje, jak velmi se lidé mohou mýlit, kdyţ nad

něčím příliš mudrují. Pátého dne se dveře Haltova obydlí

otevřely, dovnitř vešel zaraţený Erak, rozhlédl se po čtyřech

nedočkavých obličejích a řekl: „Nový oberjarl jsem já.“

„Já to věděl,“ vyhrkl Halt a jeho tři krajané se po něm velice

pohoršeně podívali.

„Věděl?“ opáčil Erak. Jeho hlas zněl dutě a v očích se mu

ještě odráţel šok z náhlého povýšení na nejmocnějšího muţe

ve Skandii.

„Jistě,“ pokrčil rameny hraničář. „Jsi velký, lakomý a

ošklivý a těchhle vlastností si podle všeho Skandijci povaţují

nejvíc.“

Erak se napřímil v celé své výšce a snaţil se náleţitě

předvést dtstojnost, s jakou by podle jeho mínění měl

vystupovat oberjarl.

„Takhle vy Araluenci mluvíte s oberjarlem?“ zeptal se a

Halt se konečně zasmál.

„Ne. Takhle mluvíme s přítelem. Pojď dál a dej si něco k

pití.“

* * *

Během několika příštích dní se začalo ukazovat, ţe rada

jarlt zvolila moudře. Erak rychle dotáhl do konce staré spory s

jinými jarly, zejména s těmi, které navštívil v rámci svého

pověření jako výběrčí daní. A překvapivě nechal Borsu dál

dělat hilfmanna.

„Myslel jsem, ţe Borsu nemtţe vystát,“ nechápal Will. Halt

však jen pokýval hlavou a schválil tak Erakovo rozhodnutí.

„Borsa je dobrý správce a přesně to bude Erak potřebovat.

Dobrý vtdce je ten, který dobře ví, co mu nejde, a najme si

někoho, kdo se o to za něj postará.“

Will, Horác a Evanlyn museli o jeho slovech pár vteřin

přemýšlet, ale pak uznali, ţe znějí rozumně. Horác nad tím

vlastně stále ještě hloubal, i kdyţ ostatní dva pokývali hlavou a

začali rozebírat jiné záleţitosti.

244

Jako oberjarl uţ Erak nemohl dál vyplouvat na pravidelné

nájezdy za kormidlem

Vlčího větru,

coţ mu maličko

kalilo

radost z nečekaného povýšení. Oznámil však, ţe neţ předá loď

do péče svému dlouholetému prvnímu dtstojníkovi

Svengalovi, podnikne ještě poslední plavbu.

„Odvezu vás, vy chásko jedna, zpátky do Araluenu,“

prohlásil. „Bude to docela spravedlivý, protoţe za to, ţe jste

tady, mtţu v první řadě já.“

Will se z té novinky tiše radoval. Teď, kdyţ nadešel čas

vrátit se domt, si uvědomil, ţe se s tímhle velkým, hřmotným

pirátem bude těţko loučit. Poněkud překvapeně zjistil, ţe začal

Eraka povaţovat za dobrého

přítele. Vítal všechno, co

oddalovalo okamţik rozloučení.

Přišlo jaro, z jihu přiletěly husy a do hor se vrátila vysoká

zvěř, takţe místo sušeného a nasoleného masa, které tvořilo

převáţnou část zimní stravy v Hallasholmu, měli dostatek

čerstvého masa.

Kdyţ Will uviděl, jak se z hor ve skandijském vnitrozemí

vracejí do Hallasholmu první lovecké výpravy, vzpomněl si, ţe

má ještě jeden nesplacený dluh. Časně ráno tiše vyklouzl na

Cukovi a zamířil po stezce, po níţ se před tolika měsíci s

Evanlyn vlekli v mrazivé vánici.

U malé chaty, v níţ se přes zimu skrývali, našel skromného

huňatého poníka, který mu tenkrát zachránil ţivot. Trpělivému

zvířeti se podařilo přetrhnout chatrný provaz, na němţ bylo

uvázané v přístavku za chatou, a kdyţ Will dorazil, pokojně se

na paloučku popásalo na nové trávě.

Will rozvázal malý pytlík ovsa a Cuk se na svého pána

podíval trochu vyčítavě, protoţe mu došlo, ţe oves je jen pro

toho druhého koně. Will svého koníka uklidňoval hlazením po

nozdrách.

„On si to zaslouţí,“ vysvětloval a hraničářský koník pokrčil

rameny

–

pokud je nějaký ktň něčeho takového schopen.

Tenhle obyčejný pony si moţná pytlík ovsa skutečně zaslouţil,

ale to neznamenalo, ţe se Cukovi přestanou sbíhat sliny, kdyţ

měl jen přihlíţet a čichat tu vtni. Kdyţ poník schroustal oves,

245

Will opět nasedl na Cuka, vzal do ruky vodicí provaz a jel

zpátky do Hallasholmu, kde poníka nenápadně vrátil do

Erakovy stáje.

Večer před odjezdem uspořádal Erak na jejich počest

hostinu na rozloučenou. Skandijci chtěli předvést, jak vysoce si

cení úsilí, s jakým čtyři Araluenci bránili jejich zemi proti

nájezdníktm. A protoţe nad Evanlyn se uţ nevznášel stín

přísahy valltm, věnovali velkou pozornost právě jí

–

opakovaně připíjeli na její statečnost a duchapřítomnost, kterou

prokázala, kdyţ řídila palbu lučištníkt i v době, kdy jejich

stanoviště zaplavovali nepřátelé.

Halt, Borsa a Erak seděli u čelního stolu a tiše probírali

nedořešené záleţitosti jako například návrat otrokt, kteří

bojovali ve sboru lučištníkt, do ptvodní vlasti. Mnoho z nich

bohuţel bitvu nepřeţilo, ale příslib svobody platil i pro jejich

rodinné příslušníky a bylo zapotřebí projednat podrobnosti.

Kdyţ byla věc konečně uzavřena, Halt usoudil, ţe přišla pravá

chvíle, a klidně prohodil:

„Takţe co uděláte, aţ se Temudţajové vrátí?“

U čelního stolu bylo chvilku nepříjemné ticho. Erak se i s

ţidlí odsunul od stolu a zíral na malého, podmračeného muţe

vedle sebe.

„Vrátí? Proč by se měli vracet? Přece jsme je porazili, ne?“

Halt však zvolna zavrtěl hlavou. „Ve skutečnosti,“ řekl

„jsme je neporazili. Jen jsme prostě dosáhli toho, ţe pokračovat

v boji by je přišlo moc draho – pro tentokrát.“

Erak přemýšlel o Haltových slovech a pohledem vyzval

Borsu, aby se vyjádřil. Hilfmann trochu zdráhavě pokýval

hlavou.

„Myslím, oberjarle, ţe hraničář má pravdu,“ připustil. „O

moc déle bychom byli nevydrţeli.“ Nato přejel očima k Haltovi

a poloţil mu otázku: „Ale proč by se měli vracet?“

Halt usrkl silného skandijského piva a pak odpověděl.

„Protoţe to je jejich zvyk,“ řekl prostě. „Temudţajové neţijí

současností nebo letošním rokem či rokem příštím. Myslí na

dalších deset nebo dvacet let dopředu a jejich dlouhodobým

246

cílem je ovládnout tuto část světa. Potřebují vaše lodě. Proto se

vrátí.“

Erak si mnul v prstech špičku kníru a uvaţoval o těch

slovech. „Tak je zase vyţeneme,“ prohlásil.

„Bez lučištníkt?“ zeptal se klidně Halt. „A kdyţ to příště uţ

nebude překvapení?“

Opět nastalo ticho. Potom Erak s nadějí v hlase řekl: „Mohli

byste nám pomoct vycvičit lučištníky. Ty a ten tvtj kluk?“ Halt

ihned zavrtěl hlavou. A velmi rázně.

„Nemohu pomáhat Skandii, aby získala tak mocnou zbraň,“

řekl. „Jakmile se tyhle věci naučíte, nikdy bych asi nemohl mít

jistotu, ţe je v budoucnu nepouţijete proti nám.“

Erak musel uznat, ţe hraničářtv postoj je rozumný. Konec

konct, Araluen a Skandie byli tradiční nepřátelé. Borsovo

cvičené vyjednavačské ucho však v Haltově odmítnutí

postřehlo jistý náznak.

„Ale ty nějaký návrh přece jenom máš?“ vyhrkl nedočkavě

a Halt se na něj málem musel usmát. Doufal, ţe hilfmann

pochopí, kam míří.

„Myslel jsem,“ řekl, „ţe by tu pravidelně mohla být

umístěna jednotka řekněme tří set vycvičených lučištníkt.

Ztstali by u vás na jarní a letní měsíce, na zimu by odpluli

domt a pak by se vystřídali.“

„Araluenci?“ ujišťoval se Erak a konečně začínal chápat.

Halt kývl.

„Takovým zptsobem bychom vám lučištníky zajistit mohli.

Ale kdyby někdy mezi našimi zeměmi došlo k projevtm

nepřátelství, cítil bych se mnohem bezpečněji, kdybych věděl,

ţe je nepouţijete proti nám. To by bylo třeba stanovit ve

smlouvě,“ dodal, jako by se nechumelilo.

Erak opatrně pohlédl na svého hilfmanna. Neţ se nadál,

leţelo mezi nimi na stole slovo „smlouva“. Borsa zachytil jeho

pohled a zamyšleně pokrčil rameny.

„Navrhuji smlouvu o vzájemné obraně na dobu…“ Halt se

tvářil, jako kdyţ přemýšlí, ale Erak měl najednou silný dojem,

ţe hraničář si kaţdé slovo pečlivě rozmyslel uţ mnohem dřív.

247

„… řekněme pěti let. Vy získáte jednotku schopných lučištníkt

–“

Erak usoudil, ţe nadešel čas, aby se ke slovu dostal i někdo

jiný. „A co získáte vy?“ houkl.

Halt se na něj usmál. „My získáme mírovou smlouvu, která

stanoví, ţe Skandie během toho období nepodnikne ţádný

překvapivý útok na naši zemi. A ţe v případě, ţe by se válečný

střet stal nevyhnutelný, bude našim lučištníktm umoţněn

svobodný návrat domt.“

Erak prudce zavrtěl hlavou. „Nikdy svý chlapy

nepřesvědčím, aby nechali nájezdt,“ přiznal otevřeně.

„Kdybych s něčím takovým přišel, okamţitě by mě svrhli,“

prohlásil. Halt však zvedl ruku, aby ho upokojil.

„Já nemluvím o jednotlivých případech,“ řekl. „S těmi se

dokáţeme vypořádat. Myslím tím uţ ţádné soustředěné útoky

velkých jednotek, jako byl ten ve spojenectví s Morgarathem.“

Opět všichni dlouze mlčeli a Erak nabídku zvaţoval. Čím

víc o tom nápadu přemýšlel, tím víc se mu líbil. Věděl stejně

dobře

jako všichni ostatní, jak málo chybělo, aby je

Temudţajové přemohli. Tři stovky cvičených lučištníkt by pro

Skandii znamenaly významnou obrannou sílu, zejména pokud

by byli rozmístěni v úzkých prtsmycích a klikatých soutěskách

na hranici. S hrtzou si uvědomil, ţe začíná uvaţovat jako

nějaký taktik. Asi se kolem toho hraničáře motám uţ moc

dlouho, pomyslel si.

„Ty máš oprávnění podepsat takovou smlouvu?“ zeptal se a

Halt poprvé zaváhal. Ve skutečnosti neměl oprávnění vtbec k

ničemu. Jako člen hraničářského sboru by pravomoc k podpisu

měl, ale ze sboru byl vyloučen, kdyţ ho král Duncan poslal do

vyhnanství. Mohl by se samozřejmě drze tvářit, ţe oprávnění

má. Byl si skoro jistý, ţe Crowley nebo i sám Duncan by

takovou smlouvu podepsali. Jenţe kdyby to udělal, Erak by se

mohl dovědět, ţe nejednal poctivě, a Halt něco takového

nepovaţoval za dobrý začátek pro jakýkoli vztah.

„Já ho mám,“ ozval se za jeho zády klidný hlas a všichni tři

muţi u stolu překvapeně zvedli hlavy. Evanlyn se vytratila od

248

vřelých přípitkt a nadšených ovací a posledních několik minut

se zaujetím poslouchala jejich rozhovor.

„Jako araluenská královská princezna jsem oprávněna k

podpisu v zastoupení svého otce,“ oznámila jim. Halt si

nenápadně oddechl úlevou.

„Myslím, ţe bude nejlepší, kdyţ to

tak uděláme,“ řekl.

„Konec konct, princezna stojí výš neţ já, o trochu.“

249

Čtyřicet

Od Úzkého moře aţ k hradu Araluenu plul Vlčí vítr celou

dobu po řece Sematu.

Místní obyvatelé ohromeně sledovali, jak vlčí loď nerušeně

a pokojně zvolna míjí jejich pole

a vesnice tak daleko ve

vnitrozemí. Říční pevnosti a stráţná stanoviště podél řeky,

které by za jiných okolností skandijské lodi v dalším postupu

zabránily, se s úctou skláněly před osobní zástavou princezny

Kasandry – snášejícím se červeným jestřábem. Místní velitelé

obdrţeli před prtjezdem lodi zprávu, která měla zajistit, ţe

vlajku poznají, a upozornit je, ţe loď připlouvá v míru.

Nezvyk to byl i pro Eraka a jeho posádku.

Konečně propluli poslední zátočinou řeky a před nimi se

vypínaly štíhlé věţe a víţky hradu Araluenu. Při pohledu na

hrad Erak vydechl úţasem. Halt ho pozoroval a byl si jistý, ţe

hrad v Erakovi nevzbudil jen upřímný obdiv, ale ţe

zapracovaly i staré loupeţnické instinkty a Erak odhaduje,

kolik pokladt hrad asi skrývá. Přistoupil k oberjarlovi a tiše mu

řekl: „Přes hradní příkop by ses nikdy nedostal.“

Erak ztuhl překvapením a otočil se k hraničáři. Pak se

malinko provinile usmál.

250

„Bylo to na mně tak vidět, ţe jsem o tom uvaţoval?“ zeptal

se a Halt jeho domněnku kývnutím potvrdil.

„Nebyl bys Skandijec, kdyby tě to nenapadlo,“ řekl.

Do řeky vybíhal přístavní mtstek vyzdobený vlajkami a

prapory. A jejich příjezd očekával velký dav lidí. Kdyţ se vlčí

loď objevila, rozlehlo se troubení roht a provolávání slávy.

„Tak tohle se mi ještě nestalo,“ prohodil Erak a vyvolal tím

úsměv na Haltově tváři.

„A podívej se tamhle,“ řekl Halt a nenápadně ukazoval na

vysokou, vousatou postavu, která stála kousek od mtstku,

obklopená druţinou nádherně oděných rytířt a dam. „To je

sám král, Eraku, přišel tě přivítat.“

„Ten je tu spíš kvtli svojí dceři,“ odvětil Skandijec. Haltovi

však neuniklo, ţe navzdory svým slovtm vypadá Erak trochu

polichoceně.

Také Evanlyn vysokého muţe spatřila, postavila se na příď

a mávala ze všech sil. Kdyţ ji lidé na břehu poznali, volání

slávy ještě zesílilo a král Duncan v čele své druţiny vstoupil na

mtstek. Kráčel k lodi, ale natahoval krok takovým zptsobem,

ţe skoro běţel. Nedokázal se ovládnout, aby zachoval

královskou dtstojnost.

„Vesla!“ zvolal Erak. Veslaři vytáhli vesla z vody a vlčí loď

hladce klouzala podél mtstku.

Skandijská posádka proplouvala kotvištěm ke shromáţdění

na břehu a obě strany se s ţivým zájmem navzájem sledovaly.

Bylo to poprvé v dějinách, kdy Araluenci a Skandijci stáli proti

sobě a neměli v rukou zbraně. Will s radostně rozzářenou tváří

vyskočil na obrubu vlčí lodi a Evanlyn spěchala k východu na

střední palubě. Vzdálenost, která ji dělila od otce, se

zkracovala, ale oběma jim chyběla slova, a tak se na sebe jen

usmívali. Obsluha z přístavu dotáhla loď k přistávacímu

mtstku. Proutěná ochrana trupu o něj vrzavě zadrhla a loď

bezpečně zastavila. Svengal se na Evanlyn široce usmál a

spustil malý mtstek v bočnici lodě. Dívka skočila otci do

náruče a schovala tvář na jeho prsou.

251

„Tati!“ vyhrkla hlasem ztlumeným tkaninou jeho košile a

zastřeným vzlyky, které se jí draly do hrdla.

„Kasi!“ vyslovil tiše mazlivé jméno, kterým jí říkal, kdyţ

byla malá holčička. Provolávání slávy zesílilo. Král Duncan

byl oblíbený a lidé věděli, jak velkou bolest pro něj ztráta dcery

znamenala. I Skandijci se při tom dojemném výjevu usmívali.

Přestoţe byli drsní piráti, měli i oni své slabé stránky a

rodinných vazeb si váţili.

Při všem jásání a oslavování ztstával stranou pouze Halt.

Zatímco ostatní se hrnuli vpřed a k výstupu z lodi, on ztstával

s výrazem bolesti a utrpení ve tváři nenápadně stát na zádi.

Král Duncan s Evanlyn, čili Kasandrou, jak znělo její pravé

jméno, stáli v objetí a o nikoho jiného se nestarali. Will

přejíţděl očima shromáţděný zástup a všiml si statné postavy v

pozadí za králem: byl to muţ středního věku, usilovně Willovi

mával a volal na něj jménem.

„Wille! Vítej doma, chlapče! Vítej doma!“

Will byl chvíli v rozpacích, ale pak poznal barona Aralda,

muţe, který pro něj po léta byl ztělesněním přísné autority. A

teď tu stál, poskakoval a pokřikoval jako hošík, kterému právě

začaly prázdniny. Will zlehka seskočil na prkenný přístavní

mtstek a prodral se jásajícím davem k baronovi. Začal skládat

obřadnou poklonu, ale baron ho popadl za ruku a nadšeně mu s

ní potřásal.

„Nech to být! Vítám tě doma, mladý muţi! Dobrá práce!

Povedlo se! Mtj boţe, myslel jsem si, ţe uţ tě nikdy

neuvidíme! Ţe mám pravdu, Rodney?“

Oslovení patřilo rytíři v brnění, který stál vedle barona. Will

poznal sira Rodneyho, nejvyššího velitele bojové školy z hradu

Redmontu. Všiml si, ţe rytíř starostlivě pátrá mezi tvářemi na

palubě vlčí lodi.

„Ano, ano, mtj pane,“ souhlasil roztrţitě. Pak popadl Willa

za druhou ruku a naléhavě se zeptal: „Wille, já měl za to, ţe

Horác je s tebou. Neříkej mi, ţe se mu něco stalo.“

252

Will nechápavě pohlédl na loď, kde si Horác právě potřásal

rukama s přáteli ze skandijské posádky a loučil se s nimi, neţ

vystoupí na břeh.

„Ten je tamhle,“ ukázal siru Rodneymu Horáce, a za

odměnu uviděl, jak rytířovi údivem spadla čelist.

„Mtj boţe! Je z něj učiněný obr!“ vydechl. Pak i Horác

spatřil svého učitele, rázně propochodoval davem, postavil se

do pozoru a zasalutoval přiloţením pěsti na pravou stranu

hrudníku.

„Bojový mistře, učeň Horác se hlásí. Ţádám o povolení

vrátit se k povinnostem, pane,“ ohlásil se řízně.

I Rodney si stoupl do pozoru a pozdrav opětoval.

„Povoluje se, učni.“

Kdyţ bylo formalitám učiněno zadost, sevřel urostlého učně

v medvědím objetí a chvíli s ním docela nedtstojně

poskakoval. Přitom vykřikoval:

„To mě podrţ, ty kluku, všichni jsme na tebe tak pyšní! A

kdy jsi u ďasa takhle narostl?“

Dav znovu pobaveně zajásal. Pak znenadání všichni rázem

ztichli a Will se otočil, aby zjistil, proč. Na břeh vystupoval

Erak Hvězdec, oberjarl všech Skandijct.

Ti, kdo stáli nejblíţ, bezděčně o kousek ustoupili. Zvyk je

ţelezná košile. Will si nepřál, aby jeho přítele někdo potupil, a

tak hbitě vyrazil vpřed. V zástupu byl však někdo, kdo byl ještě

rychlejší. Duncan, araluenský král, vykročil a přátelsky

napřahoval ruku, aby se pozdravil se skandijským vládcem.

„Vítej v Araluenu, oberjarle,“ řekl. „A děkuji ti, ţe jsi moji

dceru přivezl v pořádku zpět domt.“ Při těch slovech si oba

vládcové potřásali rukama.

Poté znovu vypukl jásot, tentokrát na počest Eraka a jeho

posádky, takţe Skandijci se s potěšením začali rozhlíţet kolem

sebe. Coţ, jak napadlo Willa, jim v příštích letech poněkud

znesnadní nájezdy na zdejší území. Duncan dopřál davu, aby si

zajásal, a pak si zdviţením ruky zjednal ticho. Pátral mezi

tvářemi těch, kdo se uţ vylodili, a protoţe nenašel tu, kterou

hledal, přejel pohledem zpět na vlčí loď.

253

„Halte,“ řekl mírně, kdyţ ho konečně spatřil, jako obvykle

zahaleného v hraničářské pláštěnce, jak osaměle postává u

velkého kormidelního vesla. Král zvedl ruku a pokynul

směrem ke břehu.

„Vystup, Halte. Jsi doma.“

Halt však nerozhodně ztstával stát, neschopen skrýt smutek,

který cítil. Kdyţ promluvil, hlas se mu zlomil. Pak se vzchopil

a začal znova.

„Vaše… Vaše Veličenstvo, do konce roku mého vyhnanství

zbývají ještě tři týdny,“ vypravil ze sebe.

Jeho slova vyvolala v davu zašumění. Will se nedokázal

ovládnout a udiveně vyhrkl: „Vyhnanství? Vy jste byl ve

vyhnanství?“ Pohlédl na krále. Bylo nemyslitelné, ţe by Halt,

tak neochvějně věrný Araluenu a jeho lidu, mohl být poslán do

vyhnanství.

„Proč?“ zeptal se. Otázka ztstala viset ve vzduchu. Duncan

potřásl hlavou a chtěl celou záleţitost přejít.

„Pár neuváţených slov, nic víc. Padla v opilosti a my uţ

jsme dávno zapomněli, co vlastně řekl, a já mu odpouštím,

takţe proboha, člověče, vystup uţ na břeh!“

Halt však ztstával, kde byl. „Vaše Veličenstvo, nic by mě

nepotěšilo víc. Jenţe vy musíte hájit zákon,“ pronesl tichým

hlasem. Do hovoru se vmísil další řečník: lord Anthony,

královský komoří.

„Halt má pravdu, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil. Anthony to

nemyslel zle, ale pokud šlo o uplatňování zákont, byl trochu

puntičkářský. „Konec konct, řekl přece, ţe vy jste následkem

vztahu vašeho otce k jedné potulné hopsandě.“

Dav přihlíţejících hrtzou zalapal po dechu.

Duncan se kysele usmál a mezi zuby ucedil: „Děkuji vám,

Anthony, ţe jste nám to všem připomněl.“

Pak se však ozval výbuch nezkrotného smíchu, princezna

Kasandra se zlomila v pase a smála se naprosto

neprinceznovským zptsobem. Všechny zraky se obrátily k ní a

ona se pomalu srovnala a našla řeč.

254

„Všem se omlouvám. Ale kdybyste někdy viděli moji

babičku, pochopili byste, proč mohl být dědeček moţná v

pokušení! Nebyla ţádná kráska a taky to byla pěkná metrnice!“

„Kasi!“ napomenul ji otec pohoršeně. Jenţe princezna se

popadla za boky a znovu se rozesmála na celé kolo a král se

nemohl ubránit, aby se i jemu na rty nedral úsměv. Pak na sobě

ucítil upřený a nesouhlasný pohled lorda Anthonyho,

vzpamatoval se a šťouchal do Kasandry, dokud její smích

nepřešel v záchvaty přidušeného hihňání. Smích však byl

nakaţlivý a nějakou chvíli trvalo, neţ se shromáţděný zástup

náleţitě uklidnil. Halt po celou dobu ztstával prkenně stát na

palubě vlčí lodi.

Duncan se obrátil ke komořímu a co nejrozváţněji pravil:

„Lorde Anthony, já přece mohu Haltovi poslední tři týdny

trestu prominout.“

Jenţe Anthony se zamračil a zavrtěl hlavou. „Bylo by to

nanejvýš neobvyklé, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil

zkormouceně. „Něco takového by znamenalo neblahý

precedens.“

„Králi Duncane!“ zaburácel Eraktv hlas a v mţiku se

veškerá pozornost

obrátila k němu. Erak si uvědomil, ţe

promluvil poněkud dtrazněji, neţ měl v úmyslu – teprve se

učil, jak si počínat při takovýchhle slavnostních příleţitostech.

Pokračoval umírněnějším tónem.

„Moţná bych tě mohl poţádat, abys mu udělil mimořádnou

milost jako projev dobré vtle při příleţitosti stvrzení smlouvy

mezi našimi dvěma zeměmi.“

„Dobrý nápad!“ zamumlal Duncan. Rychle se obrátil k

lordu Anthonymu. „Nuţe?“ zeptal se. Komoří zamyšleně

našpulil rty. Nikdy neměl v úmyslu zpěčovat se králově vtli.

Snaţil se jen plnit svoji povinnost a hájit uplatňování zákona.

Nyní se rýsovala zadní vrátka a komoří je vděčně otevřel.

„Taková ţádost by ţádný precedens nezakládala, Vaše

Veličenstvo,“ řekl. „A toto je konec konct velice zvláštní

příleţitost.“

255

„Tak platí!“ pospíšil si Duncan a obrátil se k postavě na vlčí

lodi. „Dobrá, Halte, jsi omilostněn – tak proboha, pojď uţ z té

lodi a napijeme se na oslavu!“

Halt se slzami v očích vstoupil po více neţ jedenácti

měsících vyhnanství opět na rodnou zem. Kdyţ vkročil na břeh

a dav zase začal jásat, ti, kdo stáli nejblíţ, si všimli, ţe k němu

proklouzl další muţ v šedo-zelené pláštěnce. Vtiskl Haltovi

něco do ruky.

„Moţná to zase budeš potřebovat,“ řekl Crowley, velitel

hraničářského sboru.

A kdyţ se Halt podíval na svou dlaň, spatřil tenký řetízek a

na něm zavěšený stříbrný dubový lístek.

A tehdy věděl, ţe je opravdu doma.

256

Čtyřicet jedna

Will poznal, ţe se něco chystá. Skončily uvítací oslavy,

byly dohodnuty podrobnosti o rozmístění Araluenské

jednotky lukostřelct ve Skandinávii na jaře příštího roku a

Erak se svou posádkou odplul domt. Král potom dlouze

rokoval se svými poradci

–

s Haltem, Crowleym, baronem

Araldem a sirem Rodneym.

Will a Horác v té době v podstatě neměli co na práci, i kdyţ

v ţádném případě neměli nouzi o obdivovatele, kteří se k nim

vytrvale hlásili a okouzleně naslouchali, kdyţ chlapci vyprávěli

své záţitky ze Skandie a z nelítostné bitvy proti Temudţajtm.

Jenţe i tenhle obdiv se za chvíli omrzel.

Pro Horáce skončila dobrodruţství rytíře Dubového listu,

takţe se vrátil k prostému bílému kabátci bojovnického učně.

Z Evanlyn se pochopitelně opět stala princezna Kasandra.

Rychle ji přesunuli do královských komnat v jedné z věţí

hradu Araluenu, a kdyţ ji Will někdy zahlédl, byla obklopena

druţinou rytířt a dvorních dam. Uvědomil si také, ţe je to

krásná mladá ţena, vybraně se obléká a mezi mladé šlechtice a

dámy dokonale zapadá.

Se smutkem vnímal, jak se odstup mezi nimi zvětšuje.

Smiřoval se s tím, ţe zatímco ona je ve skutečnosti

257

nejurozenější ţenou v království, on je pouhý sirotek po

vojenském serţantovi a jeho venkovské ţeně. Při těch stále

vzácnějších příleţitostech, kdy měl moţnost s Kasandrou

promluvit, se začínal chovat rozpačitě a nepřirozeně. Kdyţ se

pokusila s ním prohodit pár slov, jazyk mu zdřevěněl a dokázal

ze sebe vysoukat jen trapné odpovědi.

Jeho chování Kasandru hněvalo i trápilo. Poctivě se snaţila

jejich někdejší přátelský vztah obnovit, ale byla moc mladá na

to, aby pochopila, ţe okázalost, urozenost a bohatství, které

ona povaţuje za samozřejmé a dobré, od ní Willa vzdalují.

„Copak nevidí, ţe jsem pořád stejná jako dřív?“ zklamaně se

ptala svého zrcadla. Jenţe ve skutečnosti stejná nebyla.

Evanlyn byla nejprve vyděšenou dívkou, jejíţ ţivot byl ve

velkém nebezpečí. Dlouhý čas spoléhala na rozum a odvahu

svého nedospělého společníka a ochránce. Pak zase naopak ona

zachraňovala jeho, kdyţ se bezradný a vyděšený pomalu

uzdravoval.

Naproti tomu Kasandra byla spanilá, vybraně ustrojená

princezna, společensky tak vysoko postavená, ţe pro Willa

byla nedosaţitelná. Věděl, ţe aţ jednoho dne převezme vládu

po svém otci, bude z ní královna. Její osobnost se nezměnila.

Změnilo se její postavení. A ona i Will byli příliš mladí a

nezkušení, aby dokázali překonat napětí, které mezi nimi

nevyhnutelně vznikalo kvtli propastně odlišnému ptvodu.

Princezna kupodivu zjistila, ţe si čím dál víc rozumí s

Horácem. Horác byl zvyklý na ţivot budoucího rytíře, na

přísná pravidla a obřadnost dvora na hradě Redmontu, takţe

Kasandra jako princezna ho nijak nevyváděla z míry.

Pochopitelně se jí podřizoval a choval se k ní s úctou. Jenţe tak

to dělal vţdycky. Díky své bezelstnosti a přímočarosti uměl

Horác přijímat věci takové, jaké byly, a v ničem nehledal

sloţitosti. Evanlyn byla jeho kamarádka. A teď byla jeho

kamarádkou princezna Kasandra. Dalo se čekat, ţe mírně

změní své chování vtči ní i zptsob oslovování, ale i tato

pravidla byla součástí jeho učňovské přípravy.

258

Kdyţ se princezna konečně zmínila, jak se s Willem jeden

druhému vzdalují, Horác jí navrhl, aby byla trpělivá.

„On si na to všechno zvykne,“ těšil ji. „Je přece jenom

hraničář a hraničáři jsou takoví… jiní… takoví sví. Dej mu čas,

aby si zvykl.“

A tak Kasandra čekala. Horácova poznámka o hraničářích jí

však nešla z hlavy, a tak se rozhodla, ţe s tím něco udělá.

A věděla, ţe uţ brzy se jí naskytne velmi dobrá příleţitost.

* * *

Král Duncan se rozhodl uspořádat slavnostní hostinu na

oslavu návratu své jediné dcery a pozvánky byly rozeslány do

všech padesáti baronství araluenského království. Byla to

velkolepá událost.

Trvalo měsíc, neţ se pozvaní hosté shromáţdili. A pak

hodovní síň na hradě Araluenu zaţila večer, jemuţ se od doby

Duncanovy korunovace před dvaceti lety ţádná událost

nevyrovnala.

Hodovalo se celé hodiny, slouţící se prohýbali pod tácy

plnými pečeného

masa, obrovských paštik, kouřící čerstvé

zeleniny a sladkostí připravených pro potěchu oka i jazyka.

Mistr Chubb, šéfkuchař z hradu Redmontu a jeden z nejlepších

kuchařt v celém království, se osobně dostavil do sídelního

města, aby na vše dohlédl. Postával ve dveřích vedoucích z

kuchyně a spokojeně přihlíţel, jak v šlechticích a jejich dámách

mizí výsledky týdenního úsilí kuchařt, a velkou vařečkou klepl

po hlavě kaţdého nerozváţného číšníka nebo kuchyňského

pomocníka, který se ocitl na dosah.

„Není to špatné, není to špatné,“ mumlal si pro sebe a pak

poslal jednoho ze slouţících, aby donesl další lahtdku pro

potěšení „mladého hraničáře Willa“, jak ho nazýval.

Konečně velkolepé hodování skončilo a měla začít zábava.

Královský harfenista starostlivě ladil struny – v horku hodovní

síně se nemile natahovaly

–

a v duchu si opakoval slova

hrdinské básně, kterou napsal na oslavu tří největších hrdint

259

království, kteří zachránili princeznu Kasandru ze spárt smrti.

Mrzelo ho, ţe se mu nepodařilo vymyslet lepší rým na slovo

„Halt“. To nejlepší, nač se zatím zmohl, byl verš, ţe Halt je

muţ „na kaţdý pád“, coţ vzhledem k okolnostem

nevystihovalo plně významnost legendárního hraničáře.

Ale neţ přišel na řadu harfenista, povstal král Duncan z

trtnu, aby oslovil velké shromáţdění. Bdělý lord Anthony byl

jako vţdy po ruce a na pokyn svého vládce udeřil ţelezem

okovanou holí do kamenných dlaţdic hodovní síně.

„Ticho! Promluví král!“ zvolal a šum hovoru a smíchu ve

velkém sále okamţitě utichl. Všechny zraky se nedočkavě

obrátily k čelnímu stolu.

„Pánové a dámy,“ začal Duncan a jeho hluboký hlas se

lehce nesl do všech koutt síně, „toto je pro mne velice radostná

příleţitost. Sešli jsme se zde zaprvé proto, abychom oslavili

šťastný návrat mé dcery, princezny Kasandry – a to je událost,

která mi přináší víc radosti, neţ si kdo dokáţe představit.“

Síní se rozlehlo volání „Slyšte! Slyšte!“ a vypukl nadšený

potlesk.

„Dnes večer je dalším dtvodem mé radosti i příleţitost

odměnit ty, kdo se o její bezpečný návrat zaslouţili.“

Tentokrát

byl potlesk ještě hlučnější a delší. Všichni se

radovali, ţe Kasandra je ţivá a zdravá zpátky u svého otce. Ale

věděli, ţe hlavní událostí dnešního večera je ocenění tří

společníkt, kteří ji dopravili domt.

„Jako první,“ řekl Duncan, „nechť přistoupí hraničář Halt.“

Shromáţdění nedočkavě zašumělo a štíhlá postava, pro

tentokrát bez ochrany šedo-zelené pláštěnky, předstoupila před

krále. Několik hostt v zadní části síně si stouplo, aby lépe

viděli. O Haltovi vědělo celé království, ale skoro nikdo z

přítomných ho ve skutečnosti nikdy neviděl. Mohla za to

pochopitelně hraničářská záliba v nenápadnosti. Při pohledu na

drobnou postavu legendárního hraničáře se na mnoha tvářích

objevil výraz překvapení. Většina si v duchu vykreslila obraz

urostlého hrdiny, vysokého bezmála sedm stop a třímajícího

mohutný dlouhý luk.

260

Teď se ukláněl před králem. Nikoli poprvé se král přistihl,

ţe se zaujetím hledí na Haltovy zubatě ostříhané vlasy.

Nepochybně si je nedávno upravoval na počest této události,

ale Duncan se nemohl ubránit úsměvu. Halt pobýval uţ zhruba

měsíc na hradě Araluenu, kde byla spousta slouţících,

komorníkt a zejména holičt. A přesto, jak bylo vidět, si i

nadále zkracoval vlasy sám pomocí saxonského noţe. Duncan

si uvědomil, ţe zatímco se kochá Haltovým holičským

uměním, shromáţdění čeká. Soustředil myšlenky a pokračoval:

„Halt prohlásil, ţe návrat do řad hraničářského sboru je pro něj

dostatečnou odměnou,“ řekl Duncan a dav opět překvapeně

zašuměl, „a já chci v této věci vyhovět jeho přání a jako

mnohokrát předtím ztstávám dluţníkem jednoho ze svých

nejvěrnějších rádct. Halte, dluţím ti víc, neţ kdy jaký král

někomu dluţil. Nikdy nezapomenu, co všechno jsi vykonal.“

Nato se Halt znovu uklonil a vklouzl zpět na své místo tak

rychle a nenápadně, ţe většina přítomných ani nepostřehla, ţe

odešel, a všichni ohromeně začali tleskat, aţ kdyţ uţ bylo po

všem.

„Jako další,“ pokračoval Duncan a mírně zesílil hlas, aby

dav poznal, ţe se má ztišit, „nechť přistoupí bojovnický učeň

Horác.“

Will poplácal kamaráda po rameni a Horác s bázlivým

výrazem v tváři povstal, předstoupil před krále a postavil se do

pozoru. Shromáţdění netrpělivě čekalo.

„Horáci,“ oslovil ho král Duncan. Tvářil se sice přísně, ale v

očích mu čtverácky blýsklo. „Doneslo se nám, ţe kdyţ jsi

projíţděl Galikou, vydával ses za právoplatného rytíře…“

Předstíral, ţe hledí do svých poznámek na stole, a pak dodal:

„Za rytíře Dubového listu – Chevalier de Feuille du Chene.“

Horác nervózně polkl. Samozřejmě věděl, ţe o jeho činech

se mluví. Ale doufal, ţe příslušná místa přimhouří oko nad

skutečností, ţe neměl ţádné právo vystupovat jako rytíř.

„Vaše Veličenstvo, omlouvám se… já měl pocit, ţe to jinak

nejde, kdyţ…“

261

Všiml si, ţe král Duncan na něho přísně hledí s

povytaţeným obočím, a vtom mu došlo, ţe právě závaţným

zptsobem porušil etiketu, protoţe skočil králi do řeči. Provinile

zmlkl a srovnal se do pozoru.

Král pokračoval: „Jak nepochybně víš, je velmi nezvyklé,

aby učeň nosil erb či vystupoval jako rytíř, takţe nyní je nutné,

abychom zjednali nápravu.“ Odmlčel se.

Horác se uţ chystal říct „Ano, sire,“, ale došlo mu, ţe by

opět porušil etiketu, a tak mlčel.

Král Duncan pokračoval: „Poradil jsem se s tvým baronem,

s bojovým mistrem a s hraničářem Haltem a všichni jsme se

shodli, ţe nejlepším řešením je vyhovět pravidltm.“

Horác netušil, co to znamená, ale neznělo to dobře. Král dal

znamení a Horác slyšel, jak se zezadu přibliţují rázné kroky.

Nenápadně se ohlédl a spatřil, ţe přišel bojový mistr a postavil

se vedle něj s mečem a štítem v rukou. Horác jako omámený

hleděl na znak na štítě – zelený dubový list v bílém poli. V

němém úţasu sledoval, jak král sestoupil k němu, uchopil meč

a zlehka se jím dotkl jeho ramene.

„Poklekni,“ sykl Rodney koutkem úst. Horác poslechl a pak

slyšel, jak mu v uších zvoní následující slova: „Povstaň, sire

Horáci, rytíři Dubového listu, a staň se členem araluenské

královské gardy.“

Mezi shromáţděnými vypukl poprask. Ještě nikdy se

nestalo, aby byl učeň druhého ročníku pasován na rytíře a

navíc jmenován členem královské gardy – elitní jednotky, která

střeţila hrad Araluen. Šlechtici i jejich dámy se upřímně

radovali.

„Vstaň,“ sykl znovu Rodney. Horác s širokým úsměvem ve

tváři vstal a přijal z královy ruky meč.

„Dobrá práce, Horáci,“ řekl král. „Plně si to zaslouţíš.“

Nato potřásl svému nejnovějšímu rytíři rukou a dal mu

pokyn, aby se vrátil na své místo. Horác to vykonal, ale

všechno kolem něj bylo jako rozmazané. Vnímal jen, ţe Will

se usmívá od ucha k uchu a radostně ho poplácává po zádech.

262

Pak bylo shromáţdění opět vyzváno, aby se ztišilo,

a oba

chlapci zřetelně slyšeli králtv hlas:

„Nechť přistoupí hraničářský učeň Will.“

I kdyţ Will předpokládal, ţe k něčemu takovému mtţe

dojít, byl zaskočen. Pospíchal ze svého místa, cestou zakopl a

málem ztratil rovnováhu, ale nakonec šťastně stanul před

králem.

„Wille, hraničářský sbor má své vlastní zvyklosti a svá

vlastní pravidla. Hovořil jsem s tvým učitelem Haltem i s

velitelem sboru a bohuţel nemohu ovlivnit dobu tvého výcviku

a prohlásit tě za plně vycvičeného hraničáře. Halt a Crowley

trvají na tom, ţe musíš projít celým obdobím výcviku a

zkouškami.“

Will nervózně polkl a přikývl. Věděl to. Zbývalo ještě

hodně věcí, které se musí jako hraničář naučit, mnoho

dovedností, které musí rozvíjet. Horácovo vrozené nadání

stačilo, aby mu král prominul další výcvik. Will ale věděl, ţe u

něj to tak být nemtţe.

„Nicméně,“ pokračoval král Duncan, „ti mohu nabídnout

něco jiného. Mohu tě jmenovat poručíkem královských

prtzkumníkt. Tvoji mistři souhlasili, ţe jsi k takovému

jmenování plně zptsobilý, a uvolní tě z

učení, pokud si to

budeš přát.“

Celé shromáţdění naráz vydechlo překvapením. Will se

nezmohl na slovo. Královští prtzkumníci byla elitní jednotka

lehké jízdy, která měla za úkol výcvik sboru lučištníkt a

během válek prováděla prtzkum pro královskou armádu.

Dtstojníci i nováčci v této jednotce zpravidla pocházeli ze

šlechtických rodin, a tak by se jmenování vlastně rovnalo

pasování na rytíře.

Byla to pocta, která přinášela slávu, postavení a uznání.

Proti ní stály ještě tři roky namáhavého učení a praktického

výcviku u hraničářt.

A přece…

Někde v hloubi svého srdce Will věděl, ţe to není nic pro

něho. Upřímně řečeno, byl v pokušení tu nabídku přijmout.

263

Jenţe Willovi se vybavil pocit volnosti, který zaţíval v

zelených lesích, vzpomněl si na dny strávené s Cukem, Haltem

a Abelardem, na to, jak ho bavilo učit se a zdokonalovat nové

dovednosti a jak ho přitahovalo být vţdy v samém středu

událostí. Takový byl ţivot hraničářt, a kdyţ ho porovnal s

přísnými pravidly etikety a omezeními ţivota na hradě

Araluenu, uvědomil si, uţ podruhé během posledních dvou let,

co opravdu chce.

Otočil se a očima hledal nápovědu u Halta. Jeho mistr ale

seděl se zraky upřenými na desku stolu, stejně jako Crowley o

několik míst dál. Pak Will odpověděl a v tichu slavnostní síně

zněl jeho hlas nepřirozeně silně: „Vaše Veličenstvo, je to pro

mě veliká čest. Ale já si přeji pokračovat v přípravě jako

hraničářský učeň.“

Šum překvapených hlast v sále dosáhl vrcholu. Ţe jsou

hraničáři zvláštní, to věděli všichni. Ale většina z přítomných

Willovo rozhodnutí zkrátka nedokázala pochopit. Král Duncan

však Willovi rozuměl. Poloţil mu ruku na rameno a promluvil

jenom k němu: „Pokud jde o mě, myslím, ţe ses rozhodl

moudře, Wille. A jen mezi námi, tvoji mistři mi řekli, ţe jsou

přesvědčeni, ţe z tebe brzy bude jeden z nejlepších hraničářt.“

Will překvapeně vyvalil oči. Tohle pro něj byla ta největší

odměna. Potřásl hlavou.

Crowley a Halt se oba s úsměvem posunuli, aby Willovi

udělali místo mezi sebou. Usedal za zdvořilého, avšak poněkud

rozpačitého potlesku přítomných. Hraničářtm vlastně nikdo

pořádně nerozuměl.

Duncana trochu zabolelo u srdce, kdyţ se otočil směrem,

kde seděla jeho dcera. Na rtech se mu uţ tvořila slova: „Snaţil

jsem se“, ale zjistil, ţe Kasandra ze síně odešla.

* * *

Dva dny nato Will s Haltem vyjeli z hradu Araluenu a mířili

k lesní chatě u hradu Redmontu. Čas od času Halt vlídně

pohlédl na svého mladého společníka. Věděl, ţe Will učinil

264

významné rozhodnutí, a věděl, ţe se trápí. Tušil, ţe to nějak

souvisí s princeznou. Po hostině se Will několikrát pokusil s ní

setkat, aby jí své rozhodnutí vysvětlil. Ale prý neměla čas.

Ujíţděli k jihozápadu a Halt cítil, ţe Will si chce své úvahy

nechat pro sebe. Mlčel tedy a umínil si, ţe chlapce pořádně

zapřáhne do práce a učení, aby neměl čas zabývat se svým

trápením.

Z terasy mocného hradu hleděly za odjíţdějícími jezdci dvě

postavy. Proti vysokým věţím a pilířtm vypadaly jako

trpaslíci. Evanlynn zamávala na rozloučenou a Horác jí

konejšivě poloţil ruku kolem ramen.

„Je to hraničář,“ pokoušel se ji utěšit čerstvě pasovaný rytíř.

„A lidi jako my hraničáře nikdy nepochopí. Vţdycky je něco,

co si nechávají jen pro sebe. Bth ví, co tam mezi sebou v těch

lesích neslušného dělají.“

Zardělá Evanlynn, zaraţená představou nechutných

hraničářských praktik v temných hvozdech kývla a nedokázala

nic říct. Ranní mlha, která jezdce zahalovala, jako by na chvíli

ještě zhoustla. Pak Evanlyn prudce zamrkala a uvědomila si, ţe

vidí rozmazaně kvtli slzám. Zatímco tam stáli a dívali se,

slunce se konečně prodralo mlţným oparem a nazlátlým svitem

zalilo hrad Araluen.

Jenomţe Will ujíţděl k jihu a ničeho si nevšiml.

265

Zábava a vzdělávání‚ to je smysl žití